Kung-fu v Třešti. Dopis ze Želíz. Mrtvolka v Liběchově
07.07.2009 13:39
FOTOBLOG 22. „Jezdím hodně na motorce, hodně se koupu, lehávám dlouho nahý v trávě u rybníka, až do půlnoci pobývám s jednou obtížně zamilovanou dívkou v parku, už jsem obracel seno, stavěl kolotoče, po bouřce pomáhal stromům, pásl krávy a kozy a hnal je večer domů, hrál hodně kulečník, chodil na dlouhé procházky, pil hodně piva a už jsem byl také v templu."
Tento díl Fotoblogu si prázdninově ulehčím a trochu vykradu sám sebe. Shodou okolností jsem se totiž minulý týden na skok ocitnul v Třešti. Ty důvody byly soukromé, na rozdíl od těch, které mě sem přivedly přesně před rokem, kdy jsem psal do tištěného Týdne reportáž o místech spojených s Franzem Kafkou. Neboť on je ten nudista, ležící v trávě u rybníka, jak o tom v srpnu 1907 psal svému životnímu kamarádovi Maxi Brodovi, a tím městem, do kterého hnal z luk krávy a kozy (zajímavá představa, jak Kafka pastevničí), je Třešť, ležící na půli cesty mezi Jihlavou a Telčí. Město drží pravděpodobně rekord v počtu háčků v poměru k počtu písmen bez háčku: tři ku dvěma.
A teď už se budu vykrádat: Ono rozmarné léto 1907 strávil v Třešti u svého milého strýce, „venkovského lékaře" Siegfrieda Lövyho, mladšího bratra matky Julie, rodáka poděbradského. Kafka měl rok po promocích na právech a život se před ním zatím otevírá v sytosti a jasu. Po prázdninách hodlal nastoupit do pražské pobočky pojišťovny Assicurazioni Generali. Z literárního díla je hotov Popis jednoho zápasu, text, který by už sám stačil jako vstupenka do dějin. Kafka za strýcem, který se do Třešti přistěhoval v roce 1899, jezdil skoro každé prázdniny. Je to místo jeho jinošského letního štěstí, oproštěnosti od Prahy, od svazujícího tlaku rodiny a vnucovaných myšlenek na kariéru a „správný život". Na Vysočině se mu hlavou honí úvahy o emigraci do Jižní Ameriky, nebo alespoň do Španělska, a je zde asi poprvé vystaven ženskému citu. Brodovi vesele píše, že ona Hedwiga Weilerová „je malá a tlustá, tváře má nepřetržitě červené a velké přední zuby nedovolí ústům, aby se zavřela".
To nebyl příliš kavalírský popis, ale je to pěkný příklad Kafkova smyslu pro humor. S Hedwigou si pak ještě chvíli psali, ale pak tato letní známost, Franzova asi první, pominula. Na domě, kde strýc Sigi bydlel, je pamětní deska s mladou Kafkovou tváří.
Židovská obec v Třešti byla poměrně velká. Měla tu školu, rituální lázně, vlastní špitál, renesanční synagogu, v níž je dnes malá expozice věnovaná mimo jiné strýci Siegfriedovi. To byl pozoruhodný člověk, samotář a starý mládenec, současně milý a vlídný muž. Jako první si v kraji opatřil motocykl, nejprve motorové kolo značky Puch, v roce 1905 silnější Laurin Klement - ten si půjčoval i Franz. V Třešti zůstal Siegfried do penze, pak se odstěhoval do Prahy. Pár dní před transportem do Terezína si vzal život.
Na následující fotografii je odhalen důvod mého výskytu v Třešti: můj syn.
Kryštof se tu na letním campu cvičil v čínských bojových uměních kung-fu a brzy zjistil, že se mu nedostává peněz, neboť se domníval, že nudle, jež mu tam Mistrova žena vařila, jsou zadarmo, respektive již v ceně. Rovněž si musel zakoupit dlouhou bojovou tyč, neboť se smetákem již nevystačil. S tyčí zvanou také „kouzelný vířivý nůž" mi pak předvedl několik šaolinských sestav, čímž na mě udělal impozantní a hrozivý dojem. Byl jsem tam tedy jako takový pošťák.
Třešť je dnes poklidné městečko, v letním vedru působí mátožně a líně. V domě, který slouží jako muzeum a informační centrum a kde se narodil slavný rakouský ekonom Josef Alois Schumpeter (1883 - 1950), se chichotají dvě dívky - jsou tu první den na brigádě. Jdou s námi do synagogy, onoho templu, a naučeně nám vyprávějí o historii třešťských židů.
Schumpeterův rodný dům je pár kroků od domu doktora Löviho, ale v době, kdy tady ordinoval Kafkův strýc, tu Schumpeterovi už dávno nebydleli. Otci budoucího klasika moderní ekonomie patřila zdejší textilní fabrika, jenže zemřel, když byly malému Josefovi čtyři, matka se pak znovu provdala za vysokého oficíra, načež se odstěhovali do Vídně. Dalo by se říct, že zdejší etnicky smíšený kraj daroval Vídni tři velké postavy své skvělé epochy zániku: V Kališti (Kalitsch) se narodil Gustav Mahler, z nedaleké Brtnice (Pirnitz) pocházel architekt a zakladatel moderního designu Josef Hoffmann. V Třešti (Triesch) žilo na přelomu století čtyři a půl Čechů a pět set Němců, k nimž patřili zdejší Židé. V květnu 1942 byli deportováni do vyhlazovacích táborů. Ze sto sedmi se jich vrátilo devět.
Na docela pěkně upraveném hlavním třešťském náměstí mají jakousi zemní čtyřfontánu, kterou lze použít různými způsoby. Já jsem volil tenhle.
Zmíněn by měl být rovněž tento zámek, jehož výstavba začala koncem 16. století, tedy za renesance. Tehdy patřil Vencelíkům z Vrchoviště: jeden Vencelík má pěkný náhrobní kámen, který visí ve vchodu do blízkého, původně luteránského kostela sv. Kateřiny Sienské, který se mi sem už nevejde. Pak se zámek různě přestavoval, barokizoval, 19. století se mu opět snažilo vrátit podobu renesanční. Poslední majitel, rytíř Wenzel von Sternbach se spustil s nacisty. Zámek pak sloužil jako ledasco, taky tu byl internát řeznických učňů - blízko je známý masokombinát v Kostelci u Jihlavy. A když byl pobytem mladých řezníků již dostatečně poničený, poskytlo ho město v roce 1983 Akademii věd, která jej opravila a nyní s ním podniká: je tam hotel, konají se tam konference a takové věci. Kolem je pěkný park.
V Třešti se poslední den války odehrála hrozná tragedie, v něčem podobná té náchodské, kterou vylíčil Škvorecký ve Zbabělcích, ale krvavější. 5. května vyvěsili Češi na radnici vlajku a převzali město, odkud krátce před tím odešla jednotka wehrmachtu. Začalo vyrovnávání účtů s Němci, lynčování, snad nějaké znásilňování a takové věci. Jenomže ráno 7. května dorazila do města jednotka SS a než se povstalci stačili probrat, už stáli zajatí na náměstí a začala brutální odplata. Četl jsem, že nějaká pitomá německá káča chodila podél řady a ukazovala na místní chlapy, které esesáci rovnou odváděli na dvůr. Vybrala jich prý jedenáct. Celkem tu pár dní před koncem války Němci postříleli ještě třiatřicet místních. Tu husu, jmenovala se Herta Kašparová (pěkné sudetské jméno), pak chytli a ještě v květnu 1945 ji lidový soud v Třešti poslal na šibenici. Pověsili ji na náměstí.
Před sto lety byla Třešť průmyslovým městem, kde se vyráběly koberce, zápalky, nábytek z ohýbaného dřeva (něco jako thonetky) a místní specialitou byly dřevěné skříně pro kyvadlové hodiny. Já jsem zaznamenal jinou pozoruhodnost - výkladní skříň s toaletním papírem za lidovou cenu. Kafka by rozuměl.
Když už jsem tedy začal týden Třeští, doplnil jsem ho na jeho konci dvěma dalšími místy, jež Kafka znal. Želízy a Liběchovem.
Vykrádám dál svůj rok starý článek: V říjnu 1918 je v Praze vyhlášena republika a Franz Kafka se stává československým občanem, což mu nepřinášelo tak velké potíže jako řadě jeho přátel, neboť uměl solidně česky. První dny nového státu prožil v malé obci Želízy severozápadně od Mělníka, kousek od Liběchova. Dostává v pojišťovně zdravotní dovolenou a spolu s matkou si najímají pokoje v penzionu Stüdl. Místní ostrý vzduch a vycházky mají Franzovi vrátit zdraví ohrožené tuberkulózou a nedávno prodělanou španělskou chřipkou. To byla Kafkova druhá zima na venkově: vysedává na verandě, jsa vegetarián a abstinent, jí moučníky a pije minerální vodu - odmítá i čaj a kávu. Chodí po okolí a jistě si prohlíží obří Čertovy hlavy od sochaře Václava Levého, které děsí turisty nedaleko v lese.
Měl to skutečně kousek, přes silnici, pak chvíli ostře vzhůru. Zde jsou. Václavu Levému bylo v době, kdy je tesal, v roce 1845, pětadvacet, do té doby prý jen dovedně hnětl těsto do různých tvarů, neboť byl kuchtíkem v blízkém liběchovickém zámku. Mladíkovy záliby si prý povšimlo panstvo, které ho vybídlo vytvořit tu bizarnost.
Když vylezete na temeno těchto pískovcových hlav, objeví se průrvou v sosnách tento zajímavý pohled. Elektrárna Mělník v konjunkci s Řípem. Praotec by hleděl.
Ale pokračuju v sebecitaci: Jeho zdraví se lepší. Přispěje k tomu i dívka, s níž se v penzionu seznamuje v lednu 1919 a která se má stát jeho druhou snoubenkou: Julie Wohryzková. Podle fotografie byla asi nejhezčí z Kafkových žen, možná však také nejprostší. Kafka o ní Brodovi napsal, že náleží k rase děvčat z krámu, byť dodal, že má statečné srdce, je upřímná a skromná. A také: aniž by postrádala krásu, je štíhlá jako komáři poletující kolem mé lampy. Jejich vztah potrvá něco přes rok, Kafka v červnu 1919 zasnoubení zruší, tentokrát ani ne tak kvůli nemoci jako kvůli Mileně Jesenské. Julie se však stane nic netušící iniciátorkou jednoho z nejslavnějších obviňujících dopisů světové literatury, velkolepě nespravedlivého Dopisu otci, který Kafka napíše - opět v penzionu Stüdl - a nikdy ho neodešle. Záminkou generálního zúčtování s otcovskou autoritou je nespokojenost otce Hermanna právě s chudou Julií, kterou nazval „rozvernou cuchtou", a urážlivá poznámka, že si syn má raději zajít do bordelu. To se Kafky krutě dotklo a impozantnímu otci Hermannovi to se vší analytičností svého génia spočítá.
Želízy jsou dnes jen stínem onoho letoviska lepších pražských rodin, zvláště pak židovských, po nichž tu zbylo několik krásných vil. Penzion Stüdl však stojí, říká se mu dodnes Štydlák. Je však dávno proměněn na obecní byty, dosti zešednul a ztuctovatěl. Od roku 1997 na něm visí pamětní deska.
Hodnota každé obce ohromně stoupne, mají-li tam veřejné a dobře udržované koupaliště. V Želízích mají toto. Je naprosto dostačující, uklizené a s posekanou trávou. Záchody a převlékárny jsou zcela nové a jejich stav by snesl posouzení z Kafkových časů, kdy se na to hledělo německým zrakem, neboť jsem již v Sudetech. Je tu také slušný stánek, kde vám prodají kávu v hrnku, v žádném plastu. Též mají tatranky a párky, bohužel už nikoli pohlednice, to už mají málokde. Dal jsem se do řeči s mladým správcem: zatím je v dvacetitisícové ztrátě, protože takové léto je na nic. Ani já jsem za koupání neplatil, protože začalo jako každý den ve čtyři hodiny pršet. Voda tam teče z vrtu, takže je čistá. Až se udělá hezky, jeďte tam. Z Prahy je to kousek, jezdí tam autobus, z vlaku se dá dojít. Třeba se tam potkáme.
Tou stanicí, kam dojedete z Mělníka (trať Lysá nad Labem - Ústí), je Liběchov. V rámci vykrádání sebe sama jsem našel krátký článek, který jsem o něm napsal v září 2002, pár týdnů po povodních.
Liběchov je z těch kouzelných míst, kde si poutník, přimhouří-li oči, může představit, jak asi vypadala krajina českého baroka, v níž přírodní scenérie splynula s lidským dílem v jeden duchovní celek.
Dnes myslím, že je nutné oči spíš úplně zavřít. Liběchov je jak místo v nemoci. Působí jako by odsud odešla polovina obyvatel a na ty, kteří zůstali, padla těžká letargie a únava ze života. Otlučené a zaprášené domy, cesty zarostlé plevelem a křovím, neudržovaná prostranství a dvorky, rezavé cedule, harampádí, které by třeba stačilo odtáhnout, kopřivy, které by stačilo vytrhat, okna umýt, ale nikdo to neudělá, proč taky, vždyť je to jedno... Liběchov je první město v Sudetech, které se právě přiblížily nejblíže ku Praze. A hned, i po pětašedesáti letech, to tu na vás začne křičet. Kdysi to tu muselo být skutečně krásné, na vedutách z 19. století to tu působí jak někde v Toskánsku nebo na Rýnu...
Od břehů Labe se mírně zvedá zahrada s mohutnými duby a jasany, jejichž stín padá na zdi původně renesančního, na začátku 18. století barokizovaného zámku. Ten tvoří těžiště krásně položené obce, na jejíž východní straně stoupá strmě vzhůru skalnaté návrší, které objímá terasovité schodiště vedoucí k průčelí barokního kostela sv. Havla.
Schodiště je zarostlé, schody vyviklané, na jednom mrtvolka ptáka. Kostel nebude v tomto městě právě navštěvovaným místem. Navíc ty schody, kdo by se tam táhnul?
A pak ještě výš, na viničném kopci, celé to urbanistické dílo korunuje kaple sv. Ducha, již si Pachtové z Rájova, kteří Liběchov vyženili v roce 1709, vybrali za místo, v němž budou čekat na vzkříšení jejich tělesné ostatky.
Tenhle viniční vrch s kaplí a zvonicí skutečně projektovali v 18. století italští políři... Dnes je tam místo révy džungle a smetiště, projít se tam skoro nedá, kaple je zabedněná, hrobky vykradené, ze zvonice odnesené zvony. Město pod vrchem je navíc zamořené dopravou, která se nevejde do úzkého trychtýře, takže hlavní ulice je stále zacpaná, je to spíš kloaka nebo temný koridor, ale i s tím si umí jinde, třeba právě v té Toskáně nebo na Rýnu, poradit, u nás je to zakleté.
Vlastníci zámku najímali špičkové umělce své doby: stavitele F. M. Kaňku, sochaře M. B. Brauna, malíře V. V. Reinera... Barokní mentalita, v něčem jistě hrubá a neúprosná, tu s dnes těžko představitelnou citlivostí vyšla vstříc krajině. Své působení v ní člověk chápal jako přípravu a nedokonalý předobraz toho, s čím se doufal setkat v nebi.
Pak ještě Liběchov zažil druhé šťastné období. To když zámek před napoleonskými válkami koupil selfmademan, průmyslník Antonín Veith, vlastenec a muž s nápady: jako třeba vystavět v nedalekých Tupadlech českou Valhalu, tedy Slavín, z čehož bohužel (naštěstí?) sešlo. Ale co zůstalo, jsou jednak bizarní skalní díla sochaře, původně zámeckého kuchtíka, Václava Levého, a pak hlavně fresky malíře tzv. druhého rokoka, "českého Goyi" Josefa Navrátila. Poutník ale musí otevřít oči. Jsme v předpolí industriálních severních Čech. Do megalomanské papírny ve Štětí je to několik kilometrů a její blízkost je cítit v nose. Na druhém břehu Labe rozložila tlapy mohutná elektrárna Mělník. Přístup od zámku k řece ušmikla už před sto dvaceti lety severozápadní dráha. Zámek, za války německý lazaret, pak sklad zemědělského nářadí a ubytovna, zachránila na poslední chvíli rekonstrukce na přelomu 60. a 70. let. Od roku 1975 se sem jezdí za sbírkami Náprstkova muzea v Praze. Srpnová povodeň nemohla liběchovský zámek ušetřit. Mezi řekou a ním je sice železniční násep, ale voda se do parku a potom na zámek řinula skrz můstek, za nímž hned vtéká do Labe říčka Liběchovka. Toky zaplavily park a obklopily okrouhlou stavbu zámku do výše jednoho a půl metru. Skvělí zaměstnanci muzea stačili vynést exponáty, žaponérie a chinérie z přízemí do vyšších pater. Jen některé regály vzaly za své. Vynést nebylo možné velkolepou Navrátilovu fresku s námětem dívčí války, jejíž výjevy se zrcadlily ve vodní hladině.
Teď už je tam sucho, ale s freskou to nejlépe nevypadá. Toto je pohled do vstupní místnosti skrz zatlučené dveře, kterými bylo možné protáhnout ruku s fotoaparátem.
Zámek se na tři dny stal opět, jako v 16. století, vodní tvrzí. Měsíc po záplavách leží před zámkem hromady dřeva, skříně, regály, trámy. V čtrnácti sálech tahají vodu ze stěn vysoušeče. Milá paní správcová Ludmila Klimovičová, která se poutníka s ochotou ujme, mluví o 60 až 80 milionech korun na obnovu. Za rok by se mohlo vše dát do kupy. Evakuovaný Buddha se vlídně a tajemně usmál.
Zámek je od povodní, tedy už sedm let, pustý. Žaponérie a chinérie z Náprstkova muzea se tam už nevrátily, vysoušeče sice vytahaly vodu ze stěn, ale komnaty už zůstaly prázdné. Stát se ze zámku stáhnul a přenechal ho po dlouhých soudních sporech potomkům ing. Františka Homolky, který jej odkoupil po roce 1918 a po celou dobu první republiky jej prý příkladně spravoval. V hospodě jsem slyšel, že stát (tedy náš stát) se zachoval jako darebák, ale mazaný: nejdříve shrábnul pojistku za povodeň a pak nechal poničený zámek Homolkovým. Co je na tom pravdy, nevím, ale představit si to dovedu. A i kdyby to tak úplně nebylo, zajímavě to dokládá způsob, jímž lid na svůj stát, tedy i na sebe sama, nazírá. Současní majitelé aspoň sečou park. A možná čekají na další velkou vodu.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.