Před komisí. Cesta do Roztok. Mejdany u Zdenky. Urna
09.06.2009 13:03
FOTOBLOG 19. Až budu na penzi, stanu se za svou ulici členem volební komise. Pokud ovšem ještě budou, protože voličů chodí stále méně a jednou nepřijde žádný, takže zbudou nakonec jen ty volební komise, které zvolí samy sebe a zruší volby.
Volil jsem v sobotu v Kodaňské ulici ve Vršovicích, kde volím už osmnáct let. Při posledních komunistických pseudovolbách, to jsem bydlel na kolejích, jsem se schoval u kamaráda na chalupě, takže si pro můj hlas nemohli přijít s urnou, jak to obvykle dělali v touze po sto procentech, a mě dosud těší, že jsem mezi těmi historickými čtyřmi a půl procenty, kteří tehdy nevolili. Teď bylo těch statečných nevoličů víc než sedmdesát procent, přičemž se ani nemuseli nikam zašívat. Lidový odpor byl tedy vyjádřen skutečně masově a politici se jistě chvějí strachy, co tím ten národ myslí.
Myslím, že si nemyslí nic. Prostě se lidu nechtělo. Vždyť to byly „zbytečné" volby, jak řekl prezident, do nějakého Evropského parlamentu, kde rozhodují o nás bez nás, proto tam ani nepůjdeme volit, ať každý vidí, že na to kašleme. A možná na to ani nekašleme, to už by byl nějaký postoj, sice dosti nekonstruktivní, ale postoj. Obávám se, že je to ještě horší: že to ani národ nezajímá, dokonce o tom, že byly nějaké volby možná ani, vajíčko nevajíčko, neví, protože vědět nechce a jde to zcela mimo něj.
Tento fotoblog bude nenáročný a doufám, že stručný. Jednak se ke mně dostavila jakási pozdně jarní únava, ba splín, což možná souvisí s chladným a deštivým počasím, což bude ten důvod druhý. A proto se ani nic zatím nezmění na oné mé vizitce, která, jak se zdá, irituje některé laskavé čtenáře. Počasí ale bylo na kulicha, proto zůstane zatím u něj.
A tak jediné, na co jsem se minulý týden zmohl, bylo, že jsem v sobotu odpoledne sedl na vlak a odjel na sever do Roztok, ale jen kousek u Prahy, protože Roztoků je u nás více, třeba jsou Roztoky u Křivoklátu nebo u Ústí nad Labem, vždycky jsou ale u řeky, když nemohou být u Ostsee jako ty v Německu, kde se ale také roztéká meklenburská řeka Varnava (Warnow).
V Roztokách stojí jedno z nejhezčích nádraží v okolí Prahy. Pochází z roku 1911, ale před tím už tu nádraží stálo, neboť Rakouská státní dráha otevřela trať Praha - Podmokly -(Drážďany) již v roce 1851. Jenomže Roztoky se koncem století staly oblíbeným místem Pražanů, kteří to měli kousek, bylo tu pěkné okolí, plno letních bytů, hostinců a určitě tu byly také říční lázně na Vltavě, což nevím jistě, ale divil bych se, kdyby ne. Takže staré nádraží už nestačilo a muselo se postavit větší, hezčí a hlavně s velkou dvoranou, kdyby pršelo, aby se měšťanstvo mohlo schovat a nebylo rozmrzelé. Něco podobného ostatně stojí na nádraží v Čelákovicích, kam také jezdily davy na labské koupaliště Grado, ze kterého zůstalo jen místní jméno.
Pršelo, i když jsem tam přijel skoro sám. Halu jsem měl celou pro sebe, čekat až přestane se mi však nejevilo účelným, a proto jsem vyrazil do mokra za vlastivědným cílem.
Došel jsem k zámku, který vypadá jako oválný pecen nebo moučník vytažený z remosky. V zámku je expozice Středočeského muzea, kam jsem se dlouho chystal a po povodních v roce 2002 ještě nebyl. Ty udělaly z vodního zámku podvodní a z nádvoří bazén. Ta skvrna na omítce naznačuje, kam až sahala tehdy hladina, což se zdá neuvěřitelné, ale bylo to tak. A třeba může být zase.
Ve třináctém století stála uprostřed tohoto nádvoří čtyřhranná obytná věž, kolem které bylo pak postaveno oválné nádvoří a pod ním vodní příkop. Roztoky byly majetkem břevnovského kláštera, pak pražského patricijského rodu Olbramoviců, za Václava IV. patřila tvrz jistému Eberhardovi z Remeše, potom jeho bratrovi Reinhardovi, který ho přestavěl, věž zboural a vystavěl gotický obytný palác, ze kterého se zachoval arkýř kaple sv. Jošta se svorníkem s erbem vladyků z Remeše, na němž je mlýnský žernov se třemi kypřicemi, což jsou taková želízka zapuštěná do kamene, snad aby se dal chytit či zaháknout. A tento arkýř je drobnou ukázkou pokročilé architektury doby těsně předhusitské (Krakovec, Jenštejn, Točník), z které toho moc nezbylo, neboť to lid bral s oblibou útokem.
Pak se vlastníci střídali jak na holubníku, až roku 1565 tvrz koupil a zcela na renesanční zámek přestavěl David Boryně ze Lhoty, což byl hejtman slánského kraje a zřejmě dosti drsný a hrabivý podnikatel v oboru feudálního ekonomiky, který zvyšoval poddanské dávky a odíral sedláky, což se mu nevyplatilo, neboť naštvaní poddaní mu jednoho dne v listopadu 1590 vtrhli na zámek, vzali mu truhlu s dukáty a milého Harpagona snad i mučili, takže měl z toho po nějaké době smrt.
Ještě před tím však stačil vybavit místnost v prvním patře renesančním trámovým stropem, který se zachoval a dnes tam je obřadní síň, ve které se můžete nechat oddat. Já když jsem tam přišel, tak jsme měl pocit, že cosi svatebního (jakýsi nervózní pach) je v té místnosti cítit a paní mi řekla, že dnes měli na zámku šest svateb. To je jak když se žení moonovci...
Ale tím hlavním cílem mé odpolední cesty do Roztok byl tenhle domek, který by se v Čechách dal svým významem srovnat snad jen se zámkem ve Vrchotových Janovicích, kam se za baronkou Sidonií Nádhernou sjížděli muži zvláštního nadání: R. M. Rilke, Karl Kraus, Adolf Loos, Max Švabinský... Druhou, ale časově první Sidonií, což je ovšem také Zdenka(!), byla malířka Zdenka Braunerová (1858 - 1934), jež si tady vybudovala na začátku 20. století ze starého mlýna krásný ateliér ve stylu anglické „cottage", což není jenom sýr, ale také zahradní domek, který umí nejlépe postavit a obývat Angličané a hobiti. A tato výjimečná žena a umělkyně k sobě vábila jak magnet muže, kteří něco v českém kulturním světě znamenali: jejím životem prošel Antonín Chitussi, který byl jejím učitelem, ale pak nejen krajinářství, a Vilém Mrštík, kterého si už skoro vzala, už se kvůli němu i stěhovala na Moravu a začala nosit kroj, ale pak z toho jaksi sešlo, neboť byla asi pro melancholického Viléma příliš velkým soustem, a Julius Zeyer, do kterého se Zdeňka zamilovala, ale ani Zeyerova plachá duše a jeho sexuálně nevyjasněná identita nedávala šanci pro nějaký perspektivní vztah; a František Bílek, jehož talent poznala asi jako první a podporovala ho finančně a poslala do Paříže, kde ho doporučila svým známým, Alfonsi Muchovi a Hynaisovi; a znala se důvěrně také s literáty: vedle Mrštíka vzplanula láskou k F. X. Šaldovi, kterého tehdy milovala také Růžena Svobodová, která byla ale vdaná za F. X. Svobodu z Mníšku, kterého F. X. Šalda upřímně nesnášel, zatímco Růženu do nebe vynášel. A okouzlil ji mladý Miloš Marten, což byl vedle Šaldy nejbystřejší kritik, estét a duch moderních směrů a jistě by něco znamenal, kdyby nezemřel v roce 1917 ve třiceti čtyřech letech na španělskou chřipku.
Zde prožíval, jak napsal: „hodiny pohroužení do hudby veršů a tančících světel obrazů, jež opíjely..."
Co si asi pod tím představit? Čeho to byl tento domek svědkem? Jak asi vypadal takový secesní mejdan? Kouřil se u toho hašiš, šňupal kokain, pil absint? Nebo se skutečně jen recitoval Březina a četla nová Šaldova esej? Na to jsem se milé paní strážkyně, jež tam prodávala lístky, nezeptal. Byla to taková křehká babička, ale třeba ví věcí...
Ona ta Braunerová měla samozřejmě štěstí, že se narodila do dobré patricijské rodiny. Její otec, František August Brauner (1810 - 1880), byl významný pražský advokát, jeden z mužů roku 1848, pak staročeský politik, kolega Palackého a Riegra, nakonec poslanec říšské rady. Matčina rodina vlastnila dům na Národní, tehdy Ferdinandově třídě. Otec Brauner koupil v Roztokách mlýn, který nechal přestavět na vilu, kam se pohodlně vešla rodina Braunerova se dvěma dcerami, Zdenkou a Annou, i jejich letními hosty. Ty dva dráčky s mlýnským kolem nahoře na štítě navrhla Braunerová, takové motivy měla ráda a často jimi zdobila grafické návrhy knih svých přátel, ona byla totiž také zakladatelka moderní české knižní grafiky. V domě jsou teď kanceláře ředitelství Středočeského muzea. Rekonstruováno je to po povodních před sedmi léty. Po nich byl zřízen i onen pavilon-cottage, jenž je naproti.
Doba přelomu 19. a 20. století přála poněkud komicky exaltovanému erotickému kultu ženy ideálu, ženy, jež měla být muži-umělci zasvěcovatelkou do tajemství života. Symbolismus, dekadence i secese jsou plné představ a vizí duchovní vznešeností naplněných žen, které díky své intuici, své citovosti, své „genialitě" lépe rozumějí věcem života než rozumem ochromený a spoutaný muž. Odvráceným pólem tohoto toužení byly ženy upírky a vampýrky, které sají mužovu životní sílu, již jejich tesákům však muž, podoben náměsíčnému bloudovi, nastavuje jako svou tepnu. Takovým přízrakem jistě Braunerová nebyla, spíš emancipovaná umělkyně a intelektuálka s evropským rozhledem - to ona do Čech přivezla roku 1902 Augusta Rodina a doprovázela ho na Slovácko, kde Rodin měl ony známé záchvaty nadšení: volal prý „Hellas! Hellas", což může znamenat „Řecko! Řecko", nebo, jak říkal Ivan Diviš, taky „Peklo! Peklo!" A protože měla to štěstí, že žila ještě v časech relativně spořádaných, byla díky dědictví, které jí nikdo nesebral, dosti slušně zajištěná, aby neměla nutkavou potřebu se vdát a nějak svůj život rodinně ukotvit. Proto jejím životem projdou ti výjimeční mužové, ovšem jen projdou, zanechají v něm výraznou stopu, ale ona zůstane sama se svým uměním. Proto by asi nebylo spravedlivé Braunerovou připodobnit k Almě Mahlerové, která cílevědomě šla po géniích (Mahler, Kokoschka, Gropius, Werfel), ale na rozdíl od naší Zdeňky si je brala a měla z nich pak aspoň tantiémy. Říkám si, jsou-li takové ženy ještě nyní? No, pokud jde o tu náchylnost ke známým mužům, hned mě dvě napadají... Ale ty, které znám, neumí tak dobře malovat.
Zdenčin portrét na stojanu v ateliéru je od její spolužačky z pařížských studií, finské malířky Heleny Schjerbeckové (jméno je to spíše švédské). U toho velkého okna Braunerová stávala či sedala za stolem, i za deštivého dne jako v sobotu jím pronikalo ideální rozptýlené světlo.
V salónu, což je malá místnost v předpokoji ateliéru, je pohovka a za ní je hlava Julia Zeyera od Františka Bílka. Tuhle původem, temperamentem a koneckonců i věkem (Zeyer byl o třicet let starší než Bílek) nesourodou dvojici dala dohromady také Braunerová. A ti dva se v sobě, dalo by se říct našli: jeden samotářsky zjemnělý estét, druhý poněkud jurodivý vizionář a extatik, ale oba vypjatě duchovní tvůrci kvalit a obsahů, které se pak snad už v českém umění nevyskytly. Já mám k Zeyerovi sentimentální vztah, protože jsem o něm, o jeho epice, psal diplomovou práci. Teď bych se s ní moc nevytahoval, ale když asi tak jednou za pět let utírám prach v knihovně na úplně na horním regálu, vezmu ty desky do ruky a otevřu je a chvíli si v nich čtu a říkám si, hele, vždyť jsem to nenapsal zase tak blbě. A vzpomínám, jak jsem do toho v roce 1989, kdy jsem to přes ono nervózní a taky nadějné léto psal, poslouchal permanentně Svobodnou Evropu, občas jel do Prahy na demonstraci, které se konaly pomalu každý týden, byť se jich účastnilo pár desítek lidí a byli to stále tíž, do toho vrněla moje roční dcera a přitom se jsem se pročítal Zeyerovým Vyšehradem a Karolinskou epopejí a Trojími paměťmi Víta Choráze a Amisem a Amilem a snažil dostat do toho něco jako by k „dnešku", něco, čím bych dal najevo, že i v tom zdánlivě odtažitém Zeyerovi je možné najít něco silného a pro národ povzbuzujícího. A zároveň se trochu stydím za ten svůj tehdejší rétorismus, ale jen trochu: „...v neposlední řadě bude stále inspirovat Zeyerův životní postoj: gesto aristokrata ducha, který svým nonkonformismem vnesl do českého kulturního prostředí hrdé a citlivé krédo umělce vědomého si své ceny a odpovědnosti před národem. Julius Zeyer, pro něhož češství bylo více než pro koho jiného otázkou volby, svým dílem naplnil základní směřování českého umění: trýznivé hledání smyslu existence, sociální cítění a lidský soucit." Tak jsem tehdy tu diplomku skončil.
A tohle je ještě jeden pohled z palandy v ateliéru. Na stěnách visí porůznu Braunerové obrazy, vlevo „obrazy na skle", které malovala ve stylu lidovém, vpravo většinou krajinomalby, které nesou pečeť školení ve Francii (barbizonská škola) nebo drobnější žánrové výjevy. Nikdo netvrdí, že Braunerová byla malířský génius, její tvorba je spíš kvalitní než výjimečná, ale slušná každopádně. A pokud jde o její „společenskou" roli múzy a zasvěcovatelky, pak asi nemá konkurenci. A v těch Roztokách jí zřídili důstojný památník.
Tak jsem se tedy s tímto „tusculem" čili útočištěm rozloučil, pomalu přestávalo pršet a já se šel podívat směrem k Vltavě, která byla hezky vlhce cítit. Na břehu seděl rybář, se kterým jsem se dal do řeči originálním dotazem „Berou?" - „Ale, zatím ne. Jsem tady chvíli". „A co nejvíc taháte?", ptal jsem se dál. - „Tady je všechno" řekl ten muž, „cejni, karasi, candáti, plotice, nejvíc ale kapři." „Aha, a je rozdíl mezi kaprem říčním a tím z rybníka?" zeptal jsem se dál. „Jako v chuti myslíte? To víte, že jo. To je úplně jiný maso. To, co si kupujete pane na vánoce, to je umělotina. To se vytáhne z rybníka a pak se to ještě krmí v sádkách. To má úplně jinou chuť to maso, takovou jako hlína, to já vůbec nejím. To kapr, kterej plave v řece, to je pane jiná pochoutka..." „Hm", řekl jsem znalecky. „A co štiky?" zeptal jsem se ještě. „Štiky jsou tady u břehu. Teď tady jedna lovila. Ale dravci se smí tahat až od šestnáctýho. Na to už se každej rybář těší, to se jděte podívat, jak budou obsypaný břehy. To je pro rybáře svátek." Tak jsme se rozloučili, chvíli mě napadlo, že řeknu Petrův zdar, ale pak jsem řekl tak mnoho zdaru.
Na nádraží jsem se při koupi lístku zeptal, jestli nemají nějakou brožurku o tom nádraží, když je tak pěkné. Neměli, ale souhlasili se mnou, že by nebyla špatná, třeba list papíru se základními údaji, prodávala by se za dvě koruny, lidi by si to mohli přečíst, než by přijeli do Prahy, hned by možná měli k nádraží v Roztokách bližší vztah. Posílám tedy tento fotoblog via e-mail do železniční stanice Roztoky u Prahy s tímto návrhem.
Tento Fotoblog jsem začal psát v neděli večer, když ještě nebyly známy volební výsledky. Teď je vše sečteno, strana, kterou jsem volil, pohořela (2,06 procenta), ale to se dalo předpokládat, většinou volím beznadějné případy. Připadá mi, že tyto volby opět trochu zvětšily příkop mezi vyspělým Západem a pořád ještě postkomunistickou střední Evropou, kde chodí na volby o polovinu méně lidí a poměrně slušně si vedou extremisté jako naši komunisté nebo maďarští a slovenští šovinisté. Strany liberální, nenacionalistické a nesocialistické, přitom proevropské a moderně ekologické tady hynou po prvním nádechu, zasaženy jakýmsi virem, který je nutí páchat veřejné harakiri a po třech čtyřech letech se odebrat do prachu věčných lovišť, z nichž zase povstane nový fénix „pravdy a lásky", jenomže po pár letech se historie opět opakuje a tak už to bude celý život, protože tak to u nás prostě je. Ale to neznamená, že by nemělo smysl to zase zkusit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.