Dávno předtím, než ho sametová revoluce vynesla na Pražský hrad, se Václav Havel nesmazatelně zapsal do dějin umění. Napsal na dvě desítky divadelních her, je autorem mnoha kritik, komentářů, studií a esejů. Posledním počinem v neděli zesnulého Havla (75) je film Odcházení, který exprezident režíroval podle své divadelní hry. Premiéru měl v březnu 2011.
Do literárního života vstoupil tehdy devatenáctiletý Havel v roce 1955, když poprvé publikoval v časopise Květen. Později zveřejnil své texty v řadě dalších periodik (Divadelní noviny, Divadlo, Literární noviny nebo Tvář). V roce 1964 pak vydal jak první verzi básnické sbírky Antikódy, obsahující experimentální poezii, tak studii o Josefu Čapkovi, kterou napsal spolu s Věrou Ptáčkovou. V polovině 60. let se prosadil zejména jako dramatik a do literatury výrazně zasáhl až po srpnu 1968. Tehdy vznikla Havlova stěžejní esejistická díla jako Moc bezmocných či Slovo o slově, výraznou odezvu měly i Dopisy Olze či sbírka esejů Do různých stran.
Během pobytu na Pražském hradě Havel vydával zejména své projevy, až v roce 2006 představil knihu Prosím stručně, kterou napsal spolu s Karlem Hvížďalou. V knize spojil rozhovor s poznámkami z prezidentského období a s úvahami ze studijního pobytu v USA.
Existuje také bohatá literatura věnující se osobnosti Václava Havlova, například řada jeho životopisů. V posledních týdnech se čtenářským bestsellerem stal fiktivní deník Tajná kniha o milostných peripetiích spisovatelky Ireny Obermannové, ve které hraje ústřední roli postava nápadně připomínající právě Václava Havla. On sám se od knihy distancoval.
Z kulisáka světovým dramatikem
Už v roce 1959 napsal Havel svou první jednoaktovku Rodinný večer, která se ale premiéry dočkala až po čtyřech dekádách. S divadelním světem se podrobně seznámil nejprve jako kulisák. Poté co nebyl přijat na Divadelní fakultu AMU, pracoval od roku 1960 v Divadle Na zábradlí, kde se časem vypracoval na dramaturga a také autorsky spolupracoval na několika představeních. Působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských.
Jako první Havlova hra se na jeviště dostala v prosinci 1963 Zahradní slavnost, která měla o necelý rok později premiéru i v Schillerově divadle v Západním Berlíně. Havel, který nakonec v roce 1966 dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU, pro Divadlo Na zábradlí napsal i další kusy (Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění). Po nástupu normalizace Havel, který je často srovnáván s klasikem absurdního dramatu Samuelem Beckettem, uplatnil své hry v zahraničí.
Na česká jeviště se Žebrácká opera (1972), Audience (1975) nebo Largo desolato (1984) dostaly v hojné míře až po listopadu 1989, dnes se ale hrají málo. Obnovení zájmu o Václava Havla jako dramatika přinesla až jeho nová hra Odcházení (nejprve vyšla knižně, premiéru měla v květnu 2008 v pražském Divadle Archa).
Na FAMU ho nevzali, přesto točil
Ke kinematografii měl Havel blízko od mala, jeho strýc Miloš byl za první republiky významným filmovým podnikatelem, založil například barrandovské ateliéry. V 50. letech se ale Václav Havel pokoušel o studium FAMU neúspěšně. K filmu se nakonec alespoň okrajově dostal, když se v roce 1965 mihl v epizodní roli ve filmu Každý mladý muž režiséra Pavla Juráčka. Před kamerou se objevil i po listopadu 1989, hrál sám sebe například ve filmech Kamenný most nebo Horem pádem.
Podobně jako v případě literatury existuje také řada dokumentárních filmů o Václavu Havlovi - od krátkého dokumentu z cyklu GEN (1993) až po sběrný dokument Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel (2007) nebo předloňský snímek Občan Havel přikuluje. Filmové či televizní verze se dočkala i řada Havlových her, například Audience. Dosud nejvýpravnější byla adaptace Žebrácké opery, kterou začátkem 90. let natočil Jiří Menzel.
Koncem letošního března měla premiéru Havlem režírovaná filmová adaptace jeho hry Odcházení. Film sklidil většinou spíše kritické recenze a také jeho divácký ohlas byl malý. Sám Havel svoje dílo s odstupem označil za "film takzvaně klubový, pro určitý okruh diváků, který buď zcela zapadne, anebo bude skrytě ovlivňovat kinematografii na delší dobu, aniž si toho někdo všimne."
