Hrdina pro generaci buránků

XAVIER BAUMAXA: MEZI JÁNOŠÍKEM, KOLLEREM A HOLZMANNEM

Zpěvák, bavič a "buránek" Xavier Baumaxa nevydal album u žádné oficiální firmy. Neprovází ho placená reklama, zato duní tamtamy mezi lidmi. Platí za objev posledního roku, v anketách je nominován po boku Dana Bárty.

Natřískaný sál pražského Roxy před několika dny potvrdil, že litvínovský samorost vyvřel do hvězdy, fenoménu, události sezony, se kterou je nutno počítat. Možná zmizí stejně rychle, jako se objevil: ale teď tu je. Publiku zjevně vyhovuje, může-li o něčem rozhodnout samo, bez reklamní masáže. Británie si teď takhle užívá superpopulární Arctic Monkeys a přibývá hvězd, které dosáhly věhlasu většinou díky internetu, ještě před vydáním velké desky. Český plebiscit dal důvěru odrostlejšímu klukovi s kytarou, který jezdí na koncerty firemním autem Baumaxu, kde pracuje. A protože rodný Litvínov sdílí s romantickým pěvcem a tělocvikářem Martinem Maxou, možnosti pseudonymu nešlo odolat. Klíčové slovo "buránek" (jímž častuje sebe i publikum) u něho znamená plebejec. Tedy ten, který dnes nemá žádný pořad v médiích: může se nad tím trochu pošklebovat, ale taky trochu snít, že jednou si možná doopravdy zasketuje s Evou Pilarovou...

Jaký je Baumaxa jako písničkář? Rozhodně téměř nesrovnatelný s předchozími generacemi Kryla, Merty, Plíhala. "Buránek" (na pódiu ve své kůži, ale někdy i začátečnicky nejistý) snad ničím nepřesahuje k poezii a vůbec k "umění", nejspíš ani nemá žádnou takovou ambici.

Spíš s jiskrou recykluje povrch doby -počínaje lokálními celebritami v médiích po nadčasovou ranní kocovinu. Baumaxa je plod epochy, která zná rýmy z rychlopalby hiphoperů, ne z básní; spíše než povedené strofy si tu zapamatujeme "hlášky". Nedá se určit, kdy si z frajerské dikce Davida Kollera utahuje a kdy se jí už nakazil. Dospělejší kluk, který si - bez kapely, tu a tam s hosty - hraje na pop a bigbít, je intimnější, osobnější než "velcí" rockeři; a zrušením hvězdné stylizace také přitahuje. Povídá si s publikem, ba dokonce má chuť improvizovat, napříště připíše k hip hopu nové sloky. Nebojí se vypálit slovní hříčku rychleji, než si racionálně ověří, zda není připitomělá. A nemá ani strach (jako před týdnem v Roxy) říci publiku: "Poslyšte, teď to bylo už moc trapný, že jo?" Zčásti ano, zní poctivá odpověď na poctivou otázku. Ale poctivé otázky se od bavičů cení a zůstávají v paměti déle než slabší fór.

I maník s kytarou sampluje: i když jen na pusu, po vzoru jarmarečních a večírkových imitátorů. Ozajstný hip hop namouduši zábavně vystihuje federální konstruktivnost zdejších rapperů ("Aj zprava,/ aj zľava,/ aj Praha,/ aj Blava / (...) spoločná vec, spoločné zájmy / a toto je naša cesta štrýtu/ (...) mňa nikdo nedotuje, ja si svoje spreje kupujem sám...") s refrénem, který zase a znovu energicky hlásí: prohráli jsme! Baumaxa je uvěřitelný David Koller, to už není parafráze, ale paralelní psaní (lepšího) repertoáru pro Lucii. Ví o vlezlosti hitů Otvírákem a Pažitka, na koncertě je náležitě prodá, ale taky s jistou upřímností připomene, kolik písniček je postaveno na stejných akordech. Tehdy zmíněný plný sál Roxy nejvíc zařval smíchy: spojit Honzu Nedvěda s U2, to je psychoanalytická služba, kterou může nabídnout jen někdo s dostatečným odstupem od obvyklé sféry popu. Hranicí, kde Baumaxa přestává jen pozorovat a citovat, je Nad dopisy diváků: vzpoura proti veřejnoprávní televizi přenášející nacionalistickou bohoslužbu lebkatých dobrodinců z Vyšehradu. Tady už má srandista Xavier rysy horního chlapce z lidu, který jde dát přes hubu škůdcům mírumilovných buránků.

Pámbuví, kdo se stane "objevem roku" za pár dnů při vyhlašování cen Anděl. Doba, která má ráda amatéry a interakci, si svého andílka našla i bez popové akademie: k obrazu svému, lidově, ale ne tupě. Xavier Baumaxa je skutečným vítězem SuperStar a VyVolených: hledaný "nejlepší obyčejný člověk" prokázal svůj talent i tím, že se do žádné reality show nepřihlásil.

Xavier Baumaxa: Buranissimo forte. Vlastním nákladem, 2005.