Domácí hudební tipy
Atomy duše i sametově tiché tanečky

Zavedená jména to nikdy nemají lehké - splňovat očekávání je vždycky těžší než překvapovat poprvé. Zároveň se jim ale nabízí možnost vyhnout se chybám z minulosti a posílit to nejlepší, čím se zatím povedlo zabodovat. Při dobré konstelaci a formě tak lze nastavenou laťku nejen neshodit, ale i třeba mírně pozdvihnout.

Ohm Square: A Curious Place Between Souls and Atoms (Starcastic / Deadred)  https://itunes.apple.com/cz/album/curious-place-between-souls/id828584003

Lepší slovo než poněkud otřepaný slangový výraz "vyklidněné" u nové nahrávky Ohm Square jen těžko hledat. A nejen to. Dnes už jen dvojice s pátou studiovou nahrávkou potvrdila to, co u předchozích dvou, tápajících ve snaze objevit jiný pop, nebylo příliš patrné: tedy kudy má směřovat dál poté, co boom elektronické taneční scény, který je zrodil, definitivně opadl a s ním i masový zájem posluchačů. Výsledkem je nalezené místo a užívání si dobyté pozice.

Navzdory přechodu k nezávislé značce Starcastic Charlotte Fairman a Jan Čechtický (na polovině skladeb se podílel i jejich koncertní host Mirek Lacko) a navázání na loňské EP  nebojácně směřují přesně kamsi mezi zvukové experimenty a podmanivé, snové melodie, akceptovatelné i pro popové publikum. Elektronické beaty tu jsou opět výrazné a dominantní, a představují dobrou opozici přesvědčivému hlasovému projevu frontwoman Charlie One.

Albu se podařilo úspěšně spojit bezstarostnou atmosféru a dotažený zvuk i aranže, které nepůsobí plytce a dávají posluchači možnost objevovat a zároveň nechávají vyniknout vypiplané detaily. Krásně je to slyšet na úvodní pasáži skladby Vampires, nabízející až hříšnou myšlenku, že by to fungovalo i bez zpěvu, aby se vzápětí ukázalo, že s ním je to ještě o level lepší.

Ohm Square si vždy libovali v hlubokých a temných basech, hravých rytmech i vokálu, využívajícím jak soulové barvy, tak r´n´b  feeling. Toho všeho se posluchači dostane do sytosti. A občas dojde i na jiné vlivy: v Numb to the Gum například až rockový drive. U nahrávky se dá stejně tak dobře relaxovat, jako nechat, aby vybudila i skryté emoce. A jestliže někde zní až lacině a podbízivě (Sweet Love), můžete si být jisti, že jinde to zas bohatě vynahradí.

Pokud bychom chtěli hledat negativa, nabízí se jediné: ze tří skladeb loňského EP najdeme na albu znovu dvě. A třetí ve formě remixu. Což skutečně zrovna nesvědčí o nadměrné autorské potenci či úctě k věrným fanouškům. Vyvažuje to pestrost, nadhled a hlavně dobrý pocit z kapely, která dozrála od efektní leč nepříliš původní módní reakce na zahraniční dění přes pokusy o bezpohlavní mainstream konečně k vlastní tváři.

Republic of Two: Silent Disco (Massimo rec.)  
http://bandzone.cz/republicoftwo

Ačkoli se s formací Republic of Two dostali Mikoláš Růžička a Jiří Burian mnohem dál, než kamkoli dříve se vším, čemu se předtím věnovali, až obdivuhodně lehce ho na čas uložili k ledu a věnovali se jiným (vesměs sólovým a  vesměs ne tolik úspěšným) projektům. Třetí album je tak v pozici comebacku, který by už navíc měl být ráznou odpovědí všem, kteří prvotní tvorbu jejich dua odzívli jako lacinou kopii severských kapel v čele s Kings of Convenience.

Prvotní, čím může deska překvapit, je fakt, že název ani trochu nemystifikuje. Dvojice (na koncertech prý ji opět bude doplňovat několik hostů, včetně nové bubenice Lenky Dundrové, známé z doprovodu Debbi nebo Never Sol) tentokrát ustupuje od předchozího pop-folku, věnuje větší důraz na elektronické smyčky a rytmy, a přestože si zachovává dřívější křehkost, zvukově i náladově je mnohem barevnější. V Me and My Regret se dokonce otře o dnes stále oblíbenější vlnu alternativní country.

Potlačit se mimochodem podařilo i  úlisnost, s jakou byly původní písně označovány jako vhodné pro romantické holky a "kluky, co chodí s klukama".  Přesto tu stále figuruje důraz na procítěnost, romantiku i  vstřícnost posluchači. Namísto experimentů je z nahrávky patrný  důraz na vyrovnanost i dotaženost aranžmá. Posun se tak určitě vydařil: novinka jen těžko zapudí původní příznivce, ale zároveň má potenciál ulovit nové.

Jestli zůstalo něco z negativ, tak je to určitě určitá ukňouranost mnohých skladeb, afektovaně přehánějících melancholickou náladu. What If nebo Needle In The Hay tak mají oproti nezpívaným pasážím alba jednoznačný handicap - škoda, že se i v tomhle tvůrci neuhlídali.  Protože jestli může kapele něco opravdu uškodit, tak je to stylizace do polohy emotivních vyděračů. Začátek skladby Trust mimochodem zní skoro jako klavírní doják v podání Hugha Granta ve filmu Hudbu složil, slova napsal.

Album má zkrátka svá silná místa spíš v první polovině. Promise zní jako příjemný letní vánek, nevnucuje se a nepředstírá, Fire In Me počítám zas bude fungovat koncertně díky skvěle vymyšleným zpěvům i tomu, jak využívá gradaci.  Cold Hands, Warm Heart ukazuje cestu - s pouhým pološepotem se dá tajuplná atmosféra vystavět mnohem účinněji než s sebevětší plačtivostí. Ale i přes všechny výtky je slyšet, že s nahrávkou si ve studiu tvůrci vyhráli a dokázali se poučit z minulých chyb. Přes několik slabších míst tak jde o zatím nejlepší studiovou kolekci, která jasně překonává jak svěží debut, tak i o něco vyčpělejší a ve schématech se opakující "dvojku". Zdá se, že Republic of Two přece jen ještě neřekli všechno.