Těch, pro které je pořád základem a podstatou všeho zdánlivě obyčejná písnička, ani v dnešních dobách a navzdory technologickému pokroku, neubývá. A pořád také platí, že napsat dobrou, nadčasovou píseň, je v hudbě to úplně nejtěžší. A také to, že jinak než metodou pokus-omyl to zatím stále nikdo neumí.
Marek Dusil Blend: Ocean (vl. náklad / Supraphonline)
http://bandzone.cz/marekdusilblend
Marek Dusil je méně známější a také svou tvorbou značně introvertnější i hudebně tradičnější bratr Lenky Dusilové. Nejprve to zkoušel s kapelou Youngblood, nyní už nějaký čas své personálně značně proměnlivé sdružení označuje jako Marek Dusil Blend. Druhé album opět vyšlo vlastním nákladem, s řadou hostů a v produkci bubeníka Štěpána Smetáčka.
Protagonistu zachycuje jako křehkého, folk-rock-popového autora, který už má sice začátky dávno za sebou, který ale bohužel přesto z pozice začátečníka ani po zhruba desetiletí příliš nepostoupil. Jeho písničky rozhodně nejsou nezajímavé, nenápadité a nudné, ale zároveň ani nijak výjimečné, aby měly sílu vystoupit z řady. Hezky dokumentují autorovy nálady i pocity, ale chybí jim přesah, něco, čím by oslovovaly i nezasvěcené.
Oproti debutu Cosi je současné provedení výrazně akustičtější, křehčí a přirozenější, což písničkám skutečně prospívá. Jsou uvolněné, romantické, možná až zbytečně dospěle vážné - ostatně místy odkazují spíš k o generaci starším muzikantům: Eriku Claptonovi, Tomovi Pettymu, Chrisu Reovi či třeba v optimističtějších momentech k Marku Knopflerovi. Samozřejmostí u nich je instrumentálně zdařilé provedení, zvuková čistota beze stop syrovosti či hudební špinavosti... Atmosféra jako by naznačovala bilancování - ale není na něj ještě trochu brzo?
Asi to není moc dobré pro autora, ale nejzajímavější je na výsledku provedení. Citlivá aranžmá, použití hostujících nástrojů (aby také ne, když mezi hosty kromě bubnujícího producenta nechybí třeba David Babka na steel kytaru nebo kontrabasista Petr Tichý, a jednou dokonce zazpívá vokály spolu s maminkou i slavná sestra) a celková instrumentální vyváženost dělá z tuctových písní poslechově příjemnou záležitost.
Marek Dusil ovšem má tu smůlu, že se nevyhne srovnávání se svou sestrou. A je fér říci, že do její tvorby mu přinejmenším zatím chybí nejen chuť zkoušet nevyzkoušené a občas jít nevyšlapanou cestou, ale také schopnost se více než na hosty spolehnout sám na sebe a nalézt si svoji cestu: i když směr je zjevně správný, ještě mu k ní nějaká ta vzdálenost chybí. Přestože nenápadná nahrávka není albem, které by na konci sezóny figurovalo v anketách o nahrávku roku a okupovalo výroční žebříčky, rozhodně neurazí a leckoho i potěší.
Jana Rychterová: Tak hraj (Ryjana Music)
http://www.janarychterova.cz/poslechnete-si
Písničkářka Jana Rychterová si "jede" tak nějak zcela mimo obvyklé cesty. Nemá profil na bandzone, bandcampu a jiných hudebních serverech, nenajdete ji na iTunes či Supraphonline a dalších internetových obchodech s hudbou. Nelze ji jednoznačně zaškatulkovat ani jako folk, ani jako šanson, a rozhodně se nedá říci, že by byla přehnaně populární - ale přesto je jedním z těch šťastlivců, které vlastní hudba uživí a aktuální album je už její čtvrté sólové - a deváté celkem.
Kromě stálého spoluhráče, houslisty Vladimíra I. Pecháčka, se na albu podílel i basista Michal Žára a zahostoval si i zvukař ze studia 3 bees, kde nahrávka vznikala, Honza Balcar. Výsledkem je kolekce něžných, občas až nadreálně "hodných" písniček, které někde balancují na hraně naivity. Ovšem naivity sympatické a pozitivní, takové, která v dnešním až cynismem kypícím světě občas až chybí. Navíc "klame tělem".
Jestliže totiž úvodní píseň o ptácích a andělích místy vyvolává dojem kýče a nedvědovského folku, hned druhá, titulní skladba, naopak zavání cikánskou živelností, živočišností, známou například od Radůzy či Terezie Palkové. A následující oslava pošťáckého řemesla zas jako by vypadla z nějakého semaforského představení... Dát více najevo, že žánrová pestrost není výsledkem autorské bezradnosti kudy jít, ale naopak záměrem, už asi nejde. S postupující nahrávkou se každopádně ukazuje, že ona nezaškatulkovatelnost je primárním úmyslem. Střídá se tu jemný humor i komorní něžné nápěvy i témata, která spíš ocení střední generace než ta nejmladší.
Krásně je to slyšet ve skladbě Argentinec - její text o svalovci v dámském fitcentru možná osmnáctileté slečny pochopí, ale na plné docenění všech významů rozhodně budou muset nejprve dozrát. Když pak zazní ryzí poezie Loučím se, únore, kontrast nemůže být větší, ale přesto funguje. A jak ukazuje My máme krámek, autorka se nebojí ani současného kupletu. Texty jsou ostatně bez ohledu na žánr silnější než vcelku očekávatelné nápěvy.
Zatím poslední album Jany Rychterové je z rodu těch, která jen těžko s něčím srovnávat. Nehraje si na přehnaně uměleckou výpověď, je odrazem každodennosti a silné svou přirozeností, s jakou reflektuje zážitky ženy středního věku. Nepokouší se o experimenty, nehledá výjimečnost. Citlivě spojuje texty s hudebním doprovodem, stejně jako se nebojí přeskočit od historického námětu k současné komunálnosti. I estrádní veršovánky, které tu nechybí (Zprávy), ovšem jako by v celku měly svoje místo. Navzdory tomu, že stejně jako jedny pobaví, jiné spolehlivě zaženou, by bez nich jiné (třeba až dojemná Co jste to hrál) zdaleka tolik nevyzněly. A právě pro ujasnění si různých pohledů na život, je tahle deska výtečným indikátorem.
