Pokud by mi někdo před pár týdny oznámil, že mi v červnu největší legraci přinese koncert Bonnieho Prince Billyho, myslel bych si, že mě čeká ten nejkrutější měsíc dekády.
Drásavě introspektivní písně zabydlené ne zrovna vlídnými hrdiny, pro něž jsou posedlost, vina, vzpoura a temná puzení denní chleba, totiž nenaplňují moji představu legrace, zvlášť, když je někdo umí podat bez afektů a trapností, o to ale přesvědčivěji jako Bonnie Prince Billy. Klasik moderního písničkářství, jehož nejslavnější deska se v překladu jmenuje Vidím tmu a obsahuje mj. písně Další den plný děsu, Smrt všem, Dneska jsem byl zlý, Černá a Nokturno, nemluvě o titulní skladbě, která spolehlivě rozbrečí i kámen, a ne jenom nějaký tuctový kámen, dokonce i takový ten kámen, o který si rozbije koleno ta nejroztomilejší holčička na světě a on z toho má potměšilou radost. Do Lucerna Music Baru jsem tedy vyrážel s tím, že povede-li se koncert, budu z místa konání odcházet omráčený a povzneseně zkrušený. Omráčenost se dostavila podle předpokladů, nečekaně se k ní připojila taky značná vysmátost.
Zásluhu na tom má především hvězda večera. Zatímco na fotografiích se rád stylizuje do vytřeštěného mimoně, na scéně působil spíš jako jurodivý strýc, který dobře ví, co to obnáší a vyžaduje, když jeden chce vypadat dobře. Za kombinací trochu těsnější košile, která dala vyniknout všem záhybům umělcových břišních partií, ke kolenům vyhrnutých kalhot a růžových sandálů je nepochybně několik hodin práce prestižního imagemakera. Plus samozřejmě Bonnieho bradka a, řekněme, hodně specifický pódiový pohyb, zjevně inspirovaný čápem, orangutanem a manýrou ochotnických herců.
Neskrývaná radostnost
Umělec a jeho doprovod se navíc do pražských fanoušků pustili skutečně nekompromisně - začali ve stoprocentním country stylu. A dost zvesela a s plnou parádou, bez pomrkávání do publika, jako že dobře vědí, že to je všechno jenom hra. Diváci v Lucerna Music baru to docela vzali, i když nevím, jestli by reagovali takhle entuziasticky i tehdy, kdyby na ně něco podobného vybalil nějaký „no name" zpěvák. Ti otřesenější šok kompenzovali zvýšenou konzumací.
Časem se stylový záběr hudby rozšířil, občas až k rozvolněným téměř psychedelickým pasážím, to venkovské jádro a neskrývaná radostnost z ní ale nezmizely ani tehdy. Lidé pod pódiem mezitím spěli od entuziasmu k extázi, kapela jim hrála skladby, jež znali, ale jinak než je znali, a také hodně dobře. Pohled na excentrické vystupování hvězdy večera člověka neodvedl od toho, že ten člověk dobře zpívá a že zpívá písně, které patří k těm nejlepším, co během posledních dvaceti let vznikly. Chmurná a bolestná podstata těch skladeb se s jejich prezentací nijak netloukla, možná že o vážných věcech se dá zpívat právě takhle, že všechna ta přízemnost a legrace je přesně to, co nádhera některých Bonnieho písní potřebuje.
Dlouhý přídavek Bonnie Prince Billy a jeho kumpáni zahájili rozjetou verzí písničky Carry Me od před lety zesnuvšího prérijního punkera Jeffreyho Lee Pierceho ze skupiny Gun Club. Ten člověk nikdy nebyl moc známý, pak byl úplně zapomenutý, pak umřel - bylo mu sedmatřicet. Intenzita, s jakou tuhle píseň Bonnie a jeho kapela tuhle skladbu včera zahráli, člověka až zalehla. Bylo najednou snadné věřit, že „duch kráčí dál". Jenomže právě takováhle velká slova si hvězda včerejšího večera odpustila a tím je udělala přítomnější, snad i pravdivější.
Foto: archiv
