Poklidným nedělním dnem, který přinesl po parnech i první déšť, a zcela oddechově pojatým finále vyvrcholil letošní ročník Colours of Ostrava.
Čtvrtý den festivalu už bývá na návštěvnících znát. Nevyspalost, následky několikadenního vedra a občas i apatie ("Ještě, že to už končí. Další den bych už nepřežil/a a žádnou hudbu nechci alespoň pár dní slyšet!") ve tvářích viditelně převažuje. Ale také už je možné začít bilancovat: Jaký byl letošní ročník?
Pořadatelé už nespoléhají na prvoplánové okouzlení návštěvníků areálem, ale opět ho o něco vylepšili. Přibyly nové spojovací průchody mezi scénami a nová vyhlídková nástavba na vysoké peci, umístěná osmdesát metrů nad zemí, byla pro řadu návštěvníků, kteří neváhali vystát dlouhou frontu a zaplatit nemalé vstupné, stejně silným zážitkem, jako koncerty zahraničních hvězd.
A propos - hvězdy. Ačkoli na festivalu vystoupilo hned několik interpretů, jejichž honorář vylučuje časté návštěvy u nás, Colours opět potvrdily, že to nejzajímavější se odehrává mezi méně známými jmény a jako takový je festival jeden z mála, který nerezignoval na "výchovně-vzdělávací" charakter a nechce být jen pouhou zábavou.
Samozřejmě, že jeho odpůrci opět budou z jedné strany metat poznámkami o přílišné nepřístupnosti masám a intelektuální póze (což se krásně ukázalo na vystoupení Björk), a z druhé strany tisíckrát omílanými klišé o "pouťovém charakteru" a rádobyzdviženým kárajícím prstem nad komerčními aspekty, provázejícím všechny velké festivaly. Jenže podobné povýšené útoky jsou v zemi, kde přetrvává pod slovem "festival" představa akcí, jako je Votvírák nebo Benátská.cz, poměrně směšné. A připomenutí, že Colours za čtyři dny nabídnou více vrcholných kulturních zážitků, než běžné krajské město za celý rok, je na místě.
Nejde tedy o to, že pro většinu byla neděle lákavá poslechově relaxačním finále, které obstarali britský popový idol Mika a domácí poprockeři Tata Bojs. První ohromoval rozsáhlými českými větami, druzí zas špičkovými projekcemi, které hravě překonaly i leckteré zahraniční hvězdy, obojí pak řemeslnou zručností s jakou byly poskládány jejich písničky, plné chytlavých melodií. Jakkoli ale s lehkostí roztančili dav a zaujali vizuální show, byli jen (pravda, občas až nezdravě sladkým) cukrovím po bohaté hostině.
Její nedělní součástí byli třeba vynikající Holanďané NO blues. Kombinace angloamerických hudebních kořenů s přítomností arabské loutny oud nebo orientálních perkusí zněla svěže i energicky a opět potvrdila, že v hudbě se dá za přítomnosti invence spojit cokoli s čímkoli. Ukázalo se to i na kooperaci jamajské dubové rytmiky Sly & Robbie s jazzovým trumpetistou a experimentátorem Nilsem Petterem Molvaerem. Ti neváhali zapojit až parodické hrátky se známými motivy, jako je pinkfloydovská Another Brick in the Wall, aby vzápětí nastolili dusnou a temnou repetitivní atmosféru, prořezávanou zběsilými výkřiky trubky.
Že alternativní rock nemusí provázet jen umělecká vážnost připomněly hravé Zuby nehty, jejichž rozpustilý humor v uvádění skladeb byl až pubertálně kontrastní k existenciálním otázkám jejich nových i letitých skladeb. Skvělý set brněnské formace Květy, posílené o druhé bicí a dvojici vokalistek, zas potvrdil fakt, že navzdory silné koncentraci kvalitních zahraničních jmen máme i kapely, které vedle nich nepůsobí jako chudí příbuzní, a rozhodně nejsou v programu jen do počtu.
Poslechově přístupnou, ale zároveň skladatelsky i aranžérsky propracovanou hudbu nabídli u nás prakticky neznámí Other Lives. Sofistikované skladby smazávaly hranici mezi alternativními inspiracemi a písničkovými melodiemi a výsledkem soustředěnosti byly klenuté skladby, stejně krásné jako živočišné, bez podbízení oslovující široký záběr publika. To ohromilo svým instrumentálním mistrovstvím i duo Rodrigo y Gabriela. Dvojice kytaristů vyluzovala ze svých nástrojů kaskády i gejzíry tónů, ale jakkoli jejich výkon občas zabalancoval na hraně špičkové muzikantské exhibice, schopnost probouzení emocí převažovala.
Černým koněm nedělního programu se stalo introvertní vystoupení Williama Fitzsimmonse. Úžasné komorní skladby, někdy sázející jen na čistě akustické provedení připomněly známějšího José Gonzálese, ale jakkoli to jeho fanouškům bude znít troufale, vousatý a holohlavý Američan ho hravě překonával. Snad v tom hrála roli jeho minulost profese terapeuta, ale síle intimních a tiše krásných písní, jen těžko bylo možné odolat.
Finále letošního ročníku snadno vyvrátilo časté opovržení těch, kteří k hudbě přistupují jako k něčemu, co má jen bavit, ústící v tvrzení, že jde o festival jen pro menšinové publikum, milovníky world music či alternativních hledačů. V konečném součtu pořadatelé zahlásili návštěvu téměř 44 tisíc lidí a tvrzení, že v letošním programu si mohl vybrat skoro každý, rozhodně nebylo jen lacinou frází. Zbývá jen zvědavost, co přinese za rok jubilejní patnáctý ročník.
