David Stypka: Naučil jsem se překonávat vlastní hranice

Kultura
25. 11. 2016 19:00
David Sypka, jeden z objevů tuzemské scény.
David Sypka, jeden z objevů tuzemské scény.

Ačkoliv David Stypka ve svých sedmatřiceti letech rozhodně není žádným hudebním benjamínkem, mluví se o něm jako o jednom z objevů současné tuzemské scény. Po vydání desky Jericho nyní jede turné s kapelou Jelen. Kde se ukrýval? Co si myslí o producentech a z čeho má strach?

Master svého předchozího alba jste vyhodil do koše. Proč?

Nebylo dost dobré. Myslím, že jsme se s kapelou utopili ve vlastní představě o dokonalých písních a ztratili při tom nadhled. Ty věci byly přeplácané, nečitelné, zmatené. Prostě jsme to přehnali, a než by se posluchač dostal k samotnému jádru písničky, přestalo by ho to zajímat. A to jsem nechtěl dopustit.

Zachránilo vás tedy spojení s producentem Martinem Ledvinou?

Naprosto. I když jsem z toho měl na začátku obavu, tahle spolupráce pro nás byla zcela zásadní. Jak on, tak vydavatel Martin Červinka k nám přišli právě včas. Měli jsme v sobě dostatečné množství pokory, a tudíž i chuť dělat věci od základu jinak a lépe.

Jak se přístup k vaší tvorbě pod producentským vlivem změnil?

Písničky by měly fungovat i bez přehnaných aranží, třeba jen se španělkou. Všeho ostatního by v nich mělo být už jen jako šafránu. A díky Martinovi jsem musel uznat, že to, co jsem udělal předtím já sám, bylo špatně. Uvědomil jsem si, že dobrý producent hudbu nezabije, naopak ji vzkřísí. Možná, že kdybych tohle všechno věděl už před lety, mohl jsem chodit po Praze a rozdávat rozhovory už mnohem dřív.

Podle přízvuku je zřejmé, že rodilý Pražák rozhodně nejste. Kde jste se celou tu dobu ukrýval?

Jsem z Beskyd. Žiju kus od Frýdku-Místku v domě u řeky a ze života ve městě mám zcela upřímně strach. Jsem zvyklý vyjít na zahradu jen v trenýrkách, kdykoliv se mi zachce. Praha je krásná, ale žít bych tu neuměl.

Proč?

Kapela Jelen.

Nejsem městský typ. Neumím si ani představit, že bych svoje děti vychovával někde v paneláku, protože sám jsem to nikdy nezažil. Asi to jde, koneckonců spousta lidí tak vyrostla, ale já jsem kromě krátkého intermezza, kdy jsem bydlel ve Frýdku-Místku po různých bytech, měl vždycky možnost vyběhnout do přírody. A tak to jinak ani neumím. A přitom teď už je to se mnou mnohem lepší. Ještě loni jsem se Prahy vysloveně bál. Už když jsem přijížděl vlakem na hlavák, tak jsem měl žaludek jako na vodě... Pak mi ale kamarádi ukázali tu skrytou stranu města, a já jsem si uvědomil, že i Pražáci jsou jen lidi o dvou kůrkách. To mě uklidnilo.

Měl jste snad do té doby k Pražákům nějaké výhrady?

Tak samozřejmě, že jako mladý buřič jsem je nesnášel za to, že to mají v životě mnohem jednodušší, než my, chudáci kluci z Beskyd. Jim stačilo vzít kazetu s demáčem do ruky, přijít do vydavatelství a bylo. My jsme si to vždycky museli vydřít. Samozřejmě, že dneska vím, že to je celé trochu jinak, a mám mezi lidmi, kteří v Praze žijí, opravdu spoustu skvělých kamarádů. Tohle je spíš taková nadsázka.

Na to, jak silné jsou vaše texty i hudební ambice, vypadáte poměrně plaše.

Já si o sobě myslím, že jsem tak trochu extrovertní introvert. Celý život jsem měl problém pohybovat se v místech, kde je větší množství lidí. Možná je to i tím, že pracuju z domova, a nebýt koncertů, nemusel bych vůbec opouštět své rodinné hájemství. Pamatuju si, že jednou mě poslal šéfredaktor, abych odjel někam do hor udělat rozhovor s jistou babičkou - pamětnicí. A já jsem z toho byl tak strašně nervozní a mimo, že jsem tam jen přijel, zůstal sedět v autě před její chalupou, a pak jsem se vrátil do redakce s tím, že ta paní tam prostě nebyla. Vůbec jsem to tehdy nedával.

Vy jste novinář?

Teď pracuju jako sazeč. Ale začínal jsem v novinách jako krajský redaktor, což mi vydrželo asi sedm let. A uznávám, že to bylo zezačátku celé trochu mimo, vzhledem k tomu, jak jsem uměl komunikovat s lidma. Ale vlastně jsem se díky tomu učil překonávat vlastní hranice. Bylo to pro mě hodně zásadní období. Musel jsem jít proti něčemu, čeho se bojím. V té době pro mě byl každý telefonát dost velkou výzvou.

Děláte sám na sebe takové boty často?

Docela jo. Například před pěti lety jsem se přihlásil do oblastního kola Slam poetry a skončil jsem ve finále v Brně. Živá improvizovaná báseň  před lidmi. Šílenství. Tam jsem si přesně řekl, že to je pro mě tak těžké, že kdybych to překonal, musí mě to zákonitě někam posunout. Třeba i díky tomu už na koncertech nemám takovou trému.

Proč jste vlastně muzikantem, když jste zároveň introvert, který bojuje s trémou?

Protože jsem původně chtěl být slavný zpěvák. Asi poměrně běžná dětská vize, která vyvstala z toho, že jsem už jako dítě měl hrozně rád hudbu. Jenže tahle motivace se pomalu přetavila v potřebu se hudbou vyjádřit. Je to pro mě ten nejpřirozenější kanál.

Říkáte, že jste měl hudbu rád už od dětství. Tyhle sklony vycházejí z vaší rodiny?

David Sypka.Asi jo... Moje máma v mládí dokonce vyhrávala nějaké soutěže se španělkou, a otec, to je naprostý hudební fanatik. Měl tunu LPček, singlů, pásků, dělal si vlastní hitparádu. Pamatuju si, že jsme třeba jeli na dovolenou na chalupu do jižních Čech, a táta se na nějakou rekreaci úplně vykašlal. Sedl si tam prostě do výklenku, zapnul si rakouské rádio, a celých 14 dní z živého vysílání nahrával písničky na kazety. Takže my jsme se zpátky vraceli opálení a zrelaxovaní, kdežto táta byl bílý jak stěna, ale šťastný, protože měl tuny nové muziky na kazetách.

Vaše hudba teď stojí hlavně na textech. Bylo to tak vždycky?

Rozhodně ne. V první fázi jsem měl kapelu, kdy jsme zpívali anglicky. Byla to ale taková ta klasická schovka. Myslím si, že české texty jdou ke každé hudbě, a jde jen o to, jak je uchopíme. Vždycky jsem si psal do šuplíku nějaké básničky nebo literární tvary, a vždycky jsem v tom hledal nějakou šponu, popis nějakého vnitřního pnutí... A tak jsem pak začal psát i písňové texty. Tím, že jsem hodně pracoval s jazykem v práci, byl pro mě tenhle proces tak nějak přirozený.

Muzicírujete už od dětství. Čím to je, že jste se výrazněji prosadil až s kapelou Bandjeez, která vznikla před pěti lety?

Buď jsme málo makali, nebo jsme té hudbě dělali naschvály a cílili jen na určitou velmi shovívavou skupinu posluchačů. Jednoho dne jsem si prostě uvědomil, že pokud hudbu chceme dělat doopravdy, musíme to dělat pořádně. Takže jsem se s klukama domluvil, že to chytíme to za pačesy. Najednou to nebylo už ve stylu, že v neděli možná dáme zkoušku.  Prostě jsme začali makat pravidelně, jezdit na soustředění a taky jsme šli víc do hloubky. Se vším.

Jste uprostřed turné s kapelou Jelen, máte za sebou vydání úspěšného EP a připravujete album. O čem jsou vlastně vaše písně?

Celé nové album bude o strachu. Durch, skrz naskrz. Vlastně skoro neuhýbám od toho tématu. Vyšlo to tak, že jsem tohle téma v mnoha podobách řešil celou dobu, co deska vznikala. Svůj strach, strachy lidí kolem mě... A došlo mi, že ať vyjdeme při řešení nějaké lidské potíže odkudkoliv, nakonec stejně skončíme u strachu. Hluboce zakořeněného iracionálního strachu, který si neseme odmalička, nebo aktuálního strachu, který vychází z pocitu, že jsme odděleni od ostatních a že jsme na tu tíhu světa sami.. Bylo to pro mě zkrátka chvíli nosné téma.

Vypsal jste se z něj nebo pořád ještě máte z něčeho reálný strach?

Do značné míry vypsal. Mám ale jeden obrovský strach, se kterým ani nevím, jestli jde nějak pracovat. Mám strach, že jednou budu muset vypustit svoje děti mezi úplně poblázněné lidi. Až vyrostou a budou opouštět svou rodinu, až tu budou jen samy za sebe, z toho mám strach... Ale ono to má taky vývoj a zdá se mi, že se toho za těch deset let naučím prostě nebát.

Autor: Veronika KratochvílováFoto: archiv , Ladislav Macha

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ