Hravě i drsně aneb něco o gender stereotypech

Cest, kudy se dát, je bezpočet. Holčičí dvojka ze Slovenska nemá s klučičí pětkou z Plzně společného vůbec nic, a dokonce nejsou ani svým opakem. I když se obě formace pohybují mimo hudební mainstream, a každá si dělá věci své po svém. Omotat si kolem prstu své příznivce už ovšem obě dovedou zručně. Pokud bychom ale nasadili genderové pohledy, fungují tentokrát naprosto dokonale.

YouCoco: Big Now! (Deadred / Starcastic)
http://www.myspace.com/youcoco

YouCoco jsou holky z Trenčína a pokud nepatříte k těm, co sjíždějí jen módní zahraniční trendy, určitě jste na ně už narazili. Kytaristka Radmila a bubenice Ria spolu hrají od roku 2005 a množina těch, kteří se zatajeným dechem zůstávají přimrazeni nad upřímností jejich jednoduchého, postpunkem i lo-fi estetikou ovlivněného rocku, plného funkčních melodií, se nabaluje jako sněhová koule.

YouCoco jsou uhrančivé svou přímočarostí, se kterou se programově usmívají nad kolegy, kopírujícím své vzory či těmi, kteří mají pocit, že elektronicky a sofistikovaně rovná se automaticky progresivně. Prostá aranžmá dávají vyniknout faktu, že nápad nemusí být složitý, aby "to" tam bylo. Hudba, která se line z debutového alba není ani tak sexy, natož pak hitová, jak se snaží přesvědčovat vydavatel, ale je to spíš její plus. Má totiž neskutečný náboj, tryská z ní přesvědčení, a navíc je opravdu chytře vyprodukovaná.

Nabízí se vzpomínka na riot grrrls z kapel typu Babes In Toyland, jenže stopovat tímhle směrem by nebyl dobrý nápad. Radmila občas připomene Courtney Love (když ta zrovna zapomněla, že je přece ta divoká rockerka), a kombinace rovného, úderného rytmu, který kytara spíš dokresluje a vyplňuje, i dívčí naivitu nepostrádající zpěv, míří hlavně někam k Pixies a skladbám, které zpívá jejich basistka Kim Deal. Dostatečnou melodičností se YouCoco vyhýbají syrovosti a drsnému vyznění, a daleko často plavou na melancholických vlnách, které jen výjimečně naruší optimistický letní koktejl. A to vše z nich dělá fajn oddechovku, která kvůli tomu nemusí být hloupá a vlezlá.

Obě dámy dokážou totiž působit odlehčeně i naprosto umanutě. Čili ženský přístup v hudbě nejen nezapřou, ale dokážou z něj i těžit. Na oplátku jasně dávají najevo, že jejich tvorba pro ně není něco, na čem by jim nezáleželo. Každopádně z jejich debutové desky nezní jen poctivost a zaujetí, ale hlavně jasný názor kudy dál, a pro koho ano a pro koho ne. Což je věc, která bohužel dnes mnohým chybí.

ČTĚTE TAKÉ: Funkční zahradní technika a kolty pod blesky diskokoulí

Shogun Tokugawa: Y3ARS  (X Production)
http://www.myspace.com/shoguntokugawa

Na to, že tahle kapela má prý za sebou ani ne tři roky existence, a že ji podle mystifikační biografie na jejich profilu pravděpodobně předcházel nějaký revival (což je v devadesáti procentech smrt čehokoliv, co alespoň minimálně zavání jakoukoliv invencí), působí až překvapivě dotaženě a sebevědomě. Plzeňská pětka, operující v převážně metalcorových vodách (slova jako "screamo" si nechte pro žánrové dogmatiky) toho nejspíš dosáhla poctivým koncertováním (jen v aktuálním měsíci ji najdete na programech  festivalů Sonisphere, Rock For People a Mighty Sounds) a v sehranosti je to znát.

Skutečnost, že debutové album vyšlo přímo na X production a nikoliv na sublabelu RedBlack, kam by tahle hudba logicky zapadala, se může zprvu jevit jako překvapivá. Jeho úvod se rozjíždí s masakrálním nářezem, ale upřímně řečeno: kdyby takový byl i celý zbytek nahrávky, nestála by za poslech. Podobných tuctových, nudných a tisíckrát slyšených kousků hrají stovky kolegů nepočítaně. Naštěstí hned v druhé, trochu ironicky nazvané Let's Dance, se ozve zajímavé syntetické, intro a i další vývoj nahrávky je příjemně pestrý a zběsilost střídá techničtější a aranžérsky nápadité pasáže. Schizofrenie takové Gentle Evening, ve které se proplétají až popové pasáže se smrtelným chroptěním, u kterého je snadné si představit ty na krku naběhlé žíly, které ho nutně musí doprovázet, dává tušit, že věkově mladá kapela nabídnutou šanci alba nejen využila, ale rozhodně ani do budoucna nemíní ustrnout na místě.

Právě nejen už celkem otřepané střídání emotivního zpěvu a hysterického řevu, ale prolínání se ostrých kytar s temnějšími, a atmosféru bezvadně navozujícími syntetickými plochami a rytmické zlomy by mohly být tím, co kapelu udrží nad hladinou zaměnitelnosti. Sympatický start v podobě prvního alba trochu shazuje nejen ona úvodní skladba, která jistě má své místo na koncertech, ale z desky by ji každý producent bez milosti vyhodil, ale i už opravdu hodně okoukaný "žert" s poslední, na obalu neuvedenou a navíc značně patetickou skladbou, kterou odděluje od zbytku chvíle ticha. Takže ve výsledku tak půl na půl a zvědavost na věci příští.

Foto: Archiv skupin