Je příznačné, že ty nejzajímavější hudební události mezi nahrávkami se odehrávají na malých, průkopnických značkách, které svou činnost berou trochu jako charitu a trochu jako osvětu, a nemusejí se ohlížet na metody fungování svých komerčně zaměřených starších a nejen produkcí větších kolegů. A ačkoli se kupříkladu severočeský Červený kůň od slezských MMM přístupem nemálo liší, jejich výstupy se plaví na jedné lodi.
Planety: Nekonečná hudba města zapomeneš (Silver Rocket / MámaMrdáMaso)
http://www.silver-rocket.org/katalog/planety-nekonecna-hudba-mesta-zapomenes
Slezská scéna se v posledních letech zviditelňuje a bují, ale nic to nemění na faktu, že drtivá většina jejích výhonků zajde dříve, než si jich všimne i někdo jiný, než pár kamarádů. O to víc je skvělé, když to Planety, jejichž debut slušně zahýbal tuzemskou nezávislou scénou a právem sklidil ohlas alba roku, zatím ustály a i přes výraznou personální proměnu pozici potvrdili druhým albem, lišícím se ještě dříve začne hrát, nezvyklým názvem.
To, přestože vyšlo na dnešní poměry velmi brzo - tedy pouhý rok a půl po debutu - je o hezký kousek dál: zvukem, náladou i přesvědčivostí. Znovu ale spíš než syrovost jeho tvůrci servírují romantické barevné obrázky, a namísto případných odpovědí na otázky a konkrétní postoje nabízejí za pomoci krás češtiny poetické hádanky, metafory a úmyslně rozmazaný obraz. Spíš impresionistický než surrealistický, k čemuž by sváděla filozofie tvůrců.Ti však jsou hlavně zasnění a poetičtí. A jakkoli hudebně jen oprašují melancholické shoegaze vlny z první poloviny devadesátých let, dělají to s nadšením a čerstvou energií.
Ukazují, že melodie jim nejsou cizí, a když se jim zachce, umějí vystavět i ukázkový hit (Ztracený a nalezený, GLMK II.), a že by se vlastně uměli obejít i bez zkreslených kytar: dekadentně folkové Srdce je toho důkazem. Trošku horší je to s výpovědí - s trochou fantazie si lze pod poetickými texty představit prakticky cokoli. Dokonce i skladba s názvem Antikomunismus, u které by se v textu dal očekávat prvoplánový manifest, jaké jsou dnes u radikální levice znovu v módě, vyznívá natolik lyricky a nejednoznačně, že to až překvapí.
"Dvojka" Planet, je další nahrávka zásadní v tom, že u ní jsou zcela zbytečné věčné debaty, zda je svým hudebním cítěním odrazem české a moravské hudební tradice či "dobrá nejen na naše poměry". Podobný směr úvah se totiž vedle podobně silného materiálu jeví jako ztráta času. Výjimečná není objevem dosud neobjeveného, ale procítěností podání, schopnost podělit se o nálady a umanutostí, s jakou si jde trio po své cestě, neohlíží se za trendy, ale spoluurčuje je. Dokud bude dost podobných nahrávek (a part), které podobně jako Planety na své novince vše nepodřizují konkrétním cílům (ať již komerčním nebo třeba potřebě jen posílení ega a uznání "mezi svými"), pak o budoucnost nezávislé hudby netřeba mít strach - bez ohledu na společensko-politickou situaci či stav hudebního průmyslu.
Plum Dumplings: L´épitaphe des papillons (Červený kůň)
http://bandzone.cz/plumdumplings
Brněnská pětice se už nějakou dobu protlouká po tuzemských klubech a nyní své snažení vetkla do debutového alba. Jak už jeho název napovídá, kapela s charismatickou zpěvačkou vsadila na dnes už téměř módní francouzštinu. Neponechala nic náhodě a desítku písniček ("deset malých příběhů. Jsou to tak malé úlomky lidského života...") nahrála pod dohledem zkušeného Ondřeje Ježka.
Energie a zaujetí, ale nikoli hysterie a póza, to je v kostce to, co z alba vyzařuje. Prvotní pocit jednotvárnosti, kde francouzština má být berličkou k rozlišení, se postupně proměňuje ve zjištění, že tvůrci skladeb sice netrpí potřebou extrémní výjimečnosti, ale přesto se z tuctovosti drobnými zvukovými i aranžérskými finesami úspěšně vymykají. Melodie znějí přirozeně a nikoli nuceně, zpěv frontwoman Adély jim dodává potřebnou sebejistotu. Album tak ani na moment nepůsobí rozpačitě, ale někde naopak až možná příliš promyšleně, bez prvku náhody.
Kytarovka s intelektuálním pozadím (cituje se tu Breton i Murakami) se poslouchá víc než dobře - posluchač snadno zapomene i na pitomý název, který zachraňuje jen anglický překlad. Melodie v kombinaci s libozvučně znějícím jazykem dodávají dostatek romantiky (příkladem budiž titulní skladba) a skutečnost, že rytmika má blíže k britské provzdušněnosti než k těžkému pozadí českého bigbítu, je taky víc než sympatická. Občas opakující se model vzbudí pocit, že v práci s dynamikou, má kapela ještě rezervy, nicméně dobře vystavěné nálady i nápaditá práce se zvukem kytar (za všechny úvod výtečně vygradované skladby Nadja) a v kombinaci s podmanivým zpěvem, vykoná svoje.
Podobný debut ze všeho nejvíc upozorňuje na svého tvůrce a dělá z něj jméno, které je dobré si zapamatovat. A podobným albům se říkává "příslib". Zatím ještě neoslňují, ale představují solidní standard, na kterém není smysluplné hledat mouchy, ale naopak mu držet palce, aby co nejrychleji našel cestu z davu zaměnitelných. Protože k tomu označit podobnou nahrávku za výjimečnou, chybí v tomto případě už jen opravdu málo.
