Kilhets se stali kultem českého undergroundu či přesněji alternativy, vzývaným víc po rozpadu skupiny než v dobách její existence. A jak jinak přistupovat ke kultu než s posvátnou úctou a trochou hrůzy?
Dochované nahrávky koncertů kapely Kilhets z let 1979 až 1980 vycházejí v podobě předmětu taktéž vpravdě kultovního: úctyhodného kompletu pěti CD v plechové krabici. Obsáhlý booklet s muzikologickým rozborem skladatele a zakladatele Agon Orchestra Petra Kofroně, historickým exkurzem vydavatele Oldřicha Šímy (to vše v češtině i angličtině) a dobovými fotografiemi je svého druhu bibličkou alternativní scény a demonstruje dotaženost vydavatelského projektu.
Kilhets založil počátkem roku 1979 výtvarník a zároveň hudebník Petr Křečan (bicí, preparovaná kytara), ke kterému se přidali Mikoláš Chadima (saxofon, perkuse, trubka, baskytara) a Miroslav Šimáček (preparovaná kytara, violoncello, perkuse, trubka). Mezi hosty Kilhets se objevil například Lesík Hajdovský, dnes známý především díky „proto-hip-hopovému" projektu Manželé.
Tvorba Kilhets vycházela z předpokladu, že hudba je autentická pouze v momentě svého vzniku a že k hudbě patří i ticho. Proto Kilhets nikdy nepřipravovali repertoár, ale improvizovali - nikoliv na základě připravených mustrů, jak se to dělá v jazzu, ale skutečně „nahazovali" motivy až na pódiu. Pak klidně půl hodiny stáli na scéně, aniž by vyloudili jediný zvuk. Kilhets vystupovali v maskách, které měly vyjádřit názor, že nezáleží na hudebnících, ale na samotné, právě vznikající hudbě.
Obyčejný hluk, pouhá recese?
I tak se daly koncerty Kilhets na první pohled vnímat. Určitě by se našla také obvinění z pseudointelektualismu. Nebýt hříček s atonalitou, minimalismem a útržky originálních melodických nápadů (skrytých za vztekem i hudební komikou), kterými se Kilhets dostávali málem do hájemství soudobé „vážné" hudby. Nebýt pocitového muzikantství všech zúčastněných, zvláště nakažlivě bludného saxofonu Mikoláše Chadimy, který se členstvím v Extempore, Kilhets a později v rámci vlastního MCH Bandu stal zásadní figurou české alternativy. Nebýt tehdy novátorských prvků jako manipulace s magnetofonovými pásy či zvuky náhodně nalovenými v rádiu, jakýchsi prazákladů samplování. Nebýt odzbrojující směsky tvůrčí poctivosti s nadsázkou a sebeironií.
„Neřekli nám skoro ‚nic‘, ale řekli nám, že hudba je i tam, kde jsme ji nečekali - v tichu o po nedořečeném. Děkujeme," napsal o Kilhets Petr Kofroň.
Mimo vkus doby
Je celkem logické, že přijetí Kilhets nebylo, mírně řečeno, jednoznačné. A je typické, že experimenty Kilhets ocenili spíše muzikanti jako Jiří Stivín či Chris Cutler z anglické avantgardní kapely Art Bears, který byl přítomen jednomu koncertu Kihets v rámci Pražských jazzových dní, než konzervativnější kolegové či běžní diváci. Publikum (třeba právě na některých festivalových večerech Pražských jazzových dnů) mohlo připravit Kilhets nadšenou odezvu, ale i rušivou, studenou sprchu pískotu.
Příkladem nepochopení může být slyšitelná reakce lidí na tancovačce v žižkovském hotelu Tichý, kde hostující zpěvák a baskytarista Sláva Simon z kapely Extempore vtipně odrážel negativní nálady posluchačů toužících po „opravdové hudbě" sarkastickými citacemi hitů počínaje Hush a konče třeba Cucurucucu z repertoáru Kučerovců. Bez ohledu na úspěch či neúspěch koncertu u diváků se šířila legenda.
I dnes zůstávají nahrávky „totálních improvizací" Kilhets poslechem jen pro určitý omezený okruh posluchačů, kteří dokáží objevit krásu ve zvukových stěnách a poťouchlostech. Ale pokřivenou totalitní dobu svého vzniku dokumentují záznamy vskutku zvuko-obrazně, stejně jako snahu umělců nepoddat se tlaku okolí a zachovat absolutní svobodu tvorby.
Foto: Jiří Volek/Black Point
