Je asi nejslavnějším českým muzikantem v USA. A nejen tam. Elektrodémon Jan Hammer, držitel Grammy za slavné melodie k seriálu Miami Vice, nedávno oslavil osmašedesáté narozeniny. "Dneska je spousta slavných idiotů," říká v exkluzivním rozhovoru pro TÝDEN.
Rozkročený mezi undergroundem a komercí, mezi hudebními žánry i instrumenty. Jan Hammer. Slavný jazzman. A také famózní klávesista a elektromág, co hrál na debutovém sólovém albu Micka Jaggera či spolupracoval s "broukem" Ringo Starrem. Rovněž skladatel seriálové a filmové hudby (Miami Vice i Šíleně smutná princezna) či dokonce autor původních znělek TV Nova. "Miluju přeskakování mezi žánry. Kdybych dnes měl hrát koncert, vůbec nevím, kde bych měl začít," říká Hammer.
Z Československa prchl před tanky "spojeneckých" vojsk a rychle si prožil americký sen. V New Yorku, kam se přesunul po dokončení studií na proslulé Berklee College od Music v Bostonu, hrál ve slavné jazzrockové formaci Mahavishnu Orchestra, v sedmdesátých letech založil vlastní kapelu Jan Hammer Group. "Už tenkrát jsme vydělávali slušné peníze, na žití jsme měli," vzpomíná. "Ale naprosto jiný ekonomický vesmír přišel s Miami Vice." Rok 1984, svižné elektro, které hrálo na začátku každé epizody kultovního seriálu, v němž likvidovali zločince styloví frajeři Sonny a Rico, vystřelilo Jana Hammera mezi hudební celebrity USA. O rok později nahrával desku Micka Jaggera a začal spolupracovat s absolutní elitou rockového světa. "Byly to krásné časy."
Co vlastně teď děláte?
Žiju tady u lesa, na farmě. A je to moc hezké. Hodina do New Yorku. A samota. Jinak spolupracuji s různými lidmi na deskách a snažím se dát dohromady ještě jednu svoji autorskou věc, kterou bych vydal.
V roce 1984 jste byl průkopníkem pop-elektro hudby, dnes na počítači může skládat leckdo. Je to těžší, dělat v počítačovém věku?
Je to lehčí. Ale na druhé straně, když se do toho hluboko potopíte, můžete se ztratit a chodit dokolečka dokola. V počítači je tolik možností, že si ani nemůžete pořádně vybrat. To je určité riziko. Problém je v tom, že příliš mnoho amatérských neschopných lidí se tímhle uživí. A to je špatně.
V jednom rozhovoru jste řekl: "Svět, ve kterém jsem se prosadil já, už neexistuje." Jaký je to tedy teď svět?
To jsem tehdy mluvil o mých začátcích v Americe. Bylo to tehdy, jak to říct, více "kolaborativní". Jazzový a celkově muzikantský svět byl spojený. Lidi se potkali, sešli se, improvizovali, poslechli si, co kdo nabízí. Když byl někdo dobrý, tak se to hned rozkřiklo.
I přes desítky let v exilu mluvíte krásnou češtinou s mírným anglickým nádechem. Vy se doma s manželkou bavíte česky, že?
Ano, samozřejmě, my v tom se ženou pokračujeme. A snažíme se česky mluvit i na děti, kterým se ale už moc nechce. Je to těžké.
V americkém hudebním průmyslu nebyl úspěšnější Čech než vy. Ale přitom v Praze na ulici vás téměř nikdo nepozná. Mrzí vás to?
Mě lidi nikdy nepoznávali podle obličeje. Ale podle hudby. Říkali: "Tohle zní jako Jan Hammer." Já se nezapsal do dějin hudby ksichtem, ale hudebním rukopisem. Nikdy jsem neočekával, že půjdu po ulici a lidi mě budou poznávat.
Kdy naposledy jste byl v Česku?
Rok 2008, myslím.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 16. KVĚTNA 2016.