Koncert Toma Waitse: Hudba jako hod imaginární bulvou

Svým druhým, více než dvouhodinovým pražským vystoupením dal Tom Waits sbohem České republice a zanechal za sebou nadšené publikum. Jen tak mimochodem vtáhl do svého multifunkčního klobouku bizarní atmosféru Kongresového centra a ven ji vypustil přetavenou k obrazu svému.

Od samého začátku bylo zřejmé, že tu před posluchači nestojí nějaký křepký stařík: osmapadesátiletý Waits si během celého koncertu počínal jako rozmarný, leč skromný principál, který s patřičnou dávkou hrdosti i pokory kočíruje svůj fascinující cirkus. Hrozil pěstí do vzduchu, jako zkušený krotitel dirigoval bezchybný doprovodný ansámbl a korigoval intenzitu potlesku publika, dupáním rozháněl nánosy prachu pod svýma nohama a při děkovačkách střídal kabaretní pukrlata s úsporným povytažením klobouku.

Přestože většina odehraného materiálu se nesla v baladičtějším duchu, volně plynoucí, barově lenivé rytmy a melodie jako kdyby daly ještě více vyniknout extatickým momentům plným ďábelského napětí. K vrcholným okamžikům v tomto smyslu patřily Lie To Me, zastupující zatím poslední autorovu kolekci Orphans a především latinskými rytmy prosycená Hoist That Rag z alba Real Gone, v níž mistr pro jednou využil i rumbakoule.

Reflexní kvality klobouku

Mezi některými skladbami vtipkující Waits si publikum podmanil nejen svou energičností, ale též suše předkládanými žerty na adresu naddimenzované čínské populace, snad až přílišného pohodlí sedaček v Kongresovém centru či konstatacemi typu: „Tak jsem slyšel, že se tu nesměj nosit moc křiklavý účesy". Až panoptikálních rozměrů dosáhl chraptivý zpěvák během přednesu hrůzostrašné historky Eyeball Kid, při níž působil jako vyšinutý průvodce po atrakcích v pojízdném obludáriu. V instrumentálních mezihrách této skladby navíc využil reflexních kvalit svého klobouku a v závěru přikročil i k rytmikou doprovázenému hodu imaginární bulvou.

Mnohé z kompozic měly aranžmá odlišné od studiových nahrávek a Waits často pracoval s nečekanými proměnami frázování, čímž docílil toho, že i některé ze známějších skladeb byly poznatelné často až od půlky. To se zčásti týkalo také dvou klíčových písní, které rozšafný, avšak plně soustředěný kabaretiér v první půli vystoupení přilepil natěsno k sobě: geniálně přímočarého, bendžem, kontrabasem a harmonikou neseného vyznání víry v magickou moc cukroví Chocolate Jesus a naturalistické depeše Misery Is The River Of The World, na jejímž konci zpěvák pohyby demonstroval lidský úděl.

Ten dle něho spočívá zejména v povinnosti člověka veslovat proti proudu mizérie, jež světem protéká jako řeka. Diváky lačné hitů poté žijící klasik uspokojil mj. baladou Innocent When You Dream, při níž (nikoli naposled) usedl ke klavíru nebo emotivní písní Cold Cold Ground, ve které si pro změnu zahrál na španělku.

Finále obstarala, jak tomu bývá na aktuálním turné zvykem, razantní Make It Rain, během níž Waits za nadšených ovací vestoje představil celou parádně sehranou a neokázale působící  kapelu, ve které se zaskvěl famózními sóly na foukací harmoniku saxofonista Vincent Henry. (Sestavu dále tvořili: Patrick Warren - klávesy; Omar Torrez - kytara a banjo; Seth Ford Young - baskytara; Casey Waits- bicí a perkuse; Sullivan Waits - konga a klarinet). Následně nechal vrásčitý showman v tmavém obleku svá viditelně propocená bedra posypat připraveným „zlatým deštěm" a potřásl si pravicí se šťastlivci v prvních řadách.

Během trojnásobného přídavku už euforické auditorium zůstalo na nohou. Ani v něm Waits nešetřil písněmi ze své nejlepší desky Mule Variations (vedle zmíněných Eyeball Kid a Chocolate Jesus zazněla z tohoto počinu ve standardní době ještě Get Behind The Mule): po industriálně zabarvené 16 Shells From a Thirty-Ought Six pocházející ze zlomového opusu Swordfishtrombones následovala dynamická skladba Come On Up To The House a závěrečná elegie Hold On. Načež se Tom Waits pohyby protřelého magnetizéra s publikem definitivně rozloučil. Při vzpomínce na tenhle koncert zaručeně nezůstane jediná bulva suchá.

Foto: ČTK