Poslední, čtvrtý den letošního desátého ročníku festivalu Colours of Ostrava ve svém průběhu ještě přinesl několik poklidných záležitostí, jeho večerní závěr ale vygradoval v divokém a energickém duchu, nevhodném pro milovníky oddechových a nenáročných žánrů.
Kdo při nedělním poledni nestihl časná vystoupení Jiřího Schmitzera v roli písničkáře nebo zpěvačky Marty Töpferové, mohl relaxovat například u maorského projektu Moana and the Tribe. Novozélandské seskupení předvedlo typickou ukázku současné world music: na 
jedné straně stále se udržuje duch domorodého folkloru, na druhé používá zcela současné, "západní" hudební nástroje. Výsledkem byla nesmírně uklidňující hudba s až terapeutickým vyzněním, lahodně ladící s nedělním, tropickými teplotami prohřátým odpolednem.Jemná, melodická a plná silných melodií i tajemných nálad.
To brněnské Květy předvedly polohu mnohem nervnější, ale zároveň i vstřícnou a jako vždy i vtipnou.Originální rytmy i nevšední zvuk přilákaly početné zástupy posluchačů, které jasně dokázaly, že ani pro běžné ucho nezvyklá podoba alternativní hudby nemusí být ještě nutně něčím nestravitelným.
Nestor českých rockových písničkářů Luboš Pospíšil spolu s kapelou 5P naopak nabídl to, čemu se kdysi říkalo "rock pro dospělé". Zjevně konzervativní pojetí a zhudebněná poezie přilákaly nejen pamětníky, a podaly tak vysvětlení, proč zájem o podobnou hudbu v poslední době narůstá. Hned několik generací posluchačů se prolínalo i na bloku Sta zvířat, jejichž kombinace ska, popu a rocku je zábavnou estrádou bez pejorativních přívlastků. Zvířata vsadila na výběr osvědčených a prověřených hitů a ačkoli nepřekvapila ničím novým, silné melodie i humor a ironie v textech stále nemají o davy příznivců nouzi.
Výrazně agresivnější hudbu přivezli Už jsme doma, kteří nedávno oslavili čtvrtstoletí na scéně. Jako vždy připomínali stroj po generálce, perfektně seřízený, kde vše do sebe přesně zapadá a funguje, jak má. Sice většinou v divokém tempu, ale s nápaditými melodiemi trubky nezanechali pochybnost o tom, proč se stále setkávají s tolika pozitivními reakcemi i v cizině a proč na místní alternativní scéně jsou respektovanými nestory.
Originální, plné roztodivných zvuků i tajemných textů zpívaných neznámými jazyky byly i písně dua DVA. Ty zůstávají plné živočišnosti, ale zároveň plně využívají technologických možností současnosti. Oproti minulosti navíc rozkvetly v uvolněnosti a suverénnosti projevu, takže není divu, že se jejich radost i hravost přenesla i na nadšené publikum.
Afričtí SMOD, kloubící domorodé hudební cítění s vlivy angloamerické hudby v příjemném oddechovém duchu, působili optimisticky a uvolněně. Někteří posluchači však "nevydýchávali" jejich pódiové tanečky i z místního pohledu podbízivé chování, kterým publikum nutili do skandovaného potlesku či jiných forem stádního chování.
Francouzský multiinstrumentalista Yann Tiersen stále bojuje s tím, že proslulost jeho koncertního repertoáru zdaleka nedosahuje popularity jeho soundtracků v čele s Amelií, které však on sám však považuje za vedlejší činnost. Určitý pocit zneuznanosti se promítl i do jeho vystoupení v Ostravě. Na postrockové vlně se nesoucí hudba byla zadumaná i plná jednotlivě zajímavých nápadů, ale ne vždy jako by vše zapadlo do sebe a fungovalo vcelku. Své příznivce si na koncertě jistě získal a pár nových nabral, přesto v celkové působivosti zůstal za japonskými Mono vystupujícími o den dříve o několik koňských délek.
Naposledy si návštěvníci letošních Colours zaskákali při taneční elektronice energií nabuzených domácích Le Pneumatiq - a pak už přišla na řadu hrubá síla. Vystoupení před časem obnovených newyorských Swans totiž rozhodně nebývají pro slabší povahy; nebylo tomu tak ani na Černé louce. Víc než o tradiční rockový koncert i zde šlo o cosi na způsob rituálu, temného, surového a hlasitého – i když s výjimkou pár předních řad agresivita zvuku pochopitelně nebyla taková, jaká bývá v klubovém prostředí. Po úvodním dlouhém intru se rozjela série extrémních a nikoho nešetřících riffů i noisových přívalů, neúprosně očistných i morbidních zároveň. S typickým zvukem tubulárních zvonů a zcela netypického využití elektrických houslí či foukací harmoniky se podařilo pestře ukázat několik podob současné sestavy a celý blok výtečně vygradovat. I když se to neobešlo bez znechucených odchodů nezasvěcené části posluchačů.
Set Swans ovšem byl jen pouhým tréninkem na grandiózní finále, jaké nejspíš žádný z místních festivalů dosud neměl. Každý, kdo zná písně Nicka Cavea z repertoáru jeho domovských Bad Seeds (anebo nedejbůh jen z rádiově provařeného duetu s Kylie Minogue), plné romantiky i dekadence, musel být značně překvapen. Jako součást kapely Grinderman totiž nabídl zcela jinou tvář: ďábelský škleb, u kterého si nikdo ani na chvíli nemohl být jist, nakolik je to vzteklá póza a nakolik divadelní stylizace.
Vše každopádně spolu se svými spoluhráči přetavil v nebývalý sonický tlak, kterým hned od začátku systematicky začal vyhánět všechny popové posluchače mimo dosah aparatury. Zatímco (často efekty zkreslená) baskytara a bicí jely neúprosný základ, on sám vedle zpěvu třískal i do kytary či do kláves, zatímco jeho neméně divý parťák Warren Ellis střídal kytaru, mandolínu a housle a vyluzoval z nich takové zvuky, které nejenže například příznivci country neznají, ale o jakých se jim nezdá ani v nejděsivějších nočních můrách. Frontman hodně času trávil u hrazení pódia při kontaktu s nadšenými skalními příznivci. Podával si s nimi ruce, peskoval je aby dávali pozor, či jim směřoval konkrétní úryvky textů – jednu z posluchaček si na chvíli i vytáhl k sobě nahoru. V duchu dekadentního večírku pak zpíval písně plné sexuální tematiky i vybuzených zvrhlých pudů. Opakovaně vybuchující, jen těžko popsatelná energetická nálož vygradovala před půlnocí.
Jubilejní desáté Colours Of Ostrava skončily podle slov organizátorů poprvé v teplém letním počasí a bez deště. Znovu ukázaly, že na rozdíl od mnohých jiných festivalových "kolegů" lze nabízet i u nás i něco jiného než jen notoricky známé interprety, pokoušet se návštěvníky hudebně vzdělávat a otevírat jim nové hudební obzory, nikoliv jen oddechovou zábavu a stánky s pivem. Zdá se, že není náhodou, že i ta masově adorovaná jména, která se na festivalu objevila (a přes odpor hudebních estétů na něj přilákala velký počet lidí), zahrála obvykle v časech odpovídajících jejich skutečnému hudebnímu významu. A co je úplně nejlepší – zdá se, že v tom všem organizátoři míní pokračovat.
