Zdaleka nejen rockový festival v podkrkonošském městečku dalším, už 21. ročníkem potvrdil, proč o něm v negativech mluví jen ti, kdo na něj nejezdí. A proč jsou skupiny, které přijedou, odehrají a už zase rychle pospíchají pryč, ve zdejších končinách spíš výjimkou.
V sobotu odpoledne někdo do backstage hlavní scény přišel s tím, že v jedné internetové "diskusi" provázející první zprávy z letošního ročníku, nalezl větu: "Trutnov mele z posledního." Zasmáli se bez výjimky všichni přítomní. Podobný názor z říše zbožných přání totiž byl v konfrontaci s okolní realitou srovnatelný například s tvrzením, že všichni občané České republiky jsou nadšeni ze svých politiků.
Po čtvrtečním vystoupení Iggy Popa bylo celkem jasné, že "tohle" už zde nikdo letos nepřekoná. Přesto návštěvníci nejenže neodjížděli jako na jiných festivalech po hlavních hvězdách, ale naopak jich o víkendu ještě část přibyla. I díky tomu letošní ročník rozhodně patřil k těm lépe navštíveným. Situace, kdy proti sobě na hlavních dvou scénách šly dvě fanouškovsky silné kapely a obě měly na dohled od pódia zcela plno, se opakovala hned několikrát.
Páteční odpoledne festival postihl výpadek jinak velmi slunečného a teplého počasí. Bouřka a především sice krátká, ale vydatná a intenzivní průtrž mračen, která se areálem prohnala, nadělala pořadatelům i návštěvníkům řadu komplikací. Část areálu pak už po zbytek festivalu doprovázelo bahno, mnohde bylo potřeba velké louže odčerpávat a samotný lijavec po pouhých několika skladbách doslova spláchl z pódia alternativní duo Tara Fuki.
Ačkoliv je trutnovský festival spojován hlavně s undergroundem, i letos vystoupila celá řada pop-rockových a alternativě vzdálených interpretů. Svou pozici jedné z našich nejlepších současných festivalových kapel potvrdili Tata Bojs. Jejich míchání vstřícných melodií, hravých textů a suverénního řemeslného provedení, včetně vypiplaně sestaveného pořadí skladeb z nich dělá kapelu, která je stále více populární, ale zároveň se ani nepotřebuje podbízet, ani ji to nedovedlo k pocitu nadřazenosti, což jí uvolňuje ruce dělat si věci po svém. Byli taneční, byli vtipní a celý amfiteátr uvedli do varu.
To Tichá dohoda, která se na podium vrátila po osmileté pauze, přitáhla hlavně pamětníky. Přesto se ukázalo, že mnohé letité písně stále fungují a bez problémů mohou obstát i vedle současných mladých kapel. Jen bylo překvapením, že vůbec nezazněl jejich největší hit Marioneta. Dotaženou show, včetně úchylných střapatých kostýmů přivezli i Monkey Business, jak je poslední dobou obvyklé, posíleni o Terezu Černochovou. Ve spojení výtečného pódiového cirkusu a muzikantského zážitku ani tentokrát nezklamali. A opět se potvrdilo, že tady si na rozdělování na "závislou" a "nezávislou" scénu nikdo nehraje, alespoň soudě podle mohutného aplausu.
Stejného se v sobotu dostalo i kapele Kryštof. U nich byl krásně patrný fakt, že nejmladší posluchačská generace, navzdory pověsti festivalu jako místa pro "stárnoucí máničky", i na letošním ročníku bohatě zastoupená, se prostě přijíždí bavit, a ne kapely "řešit". Každopádně se opět ukázalo, že loňské debaty, zda "sem patří", byly liché. Velký úspěch ostatně měla i všechna ostatní seskupení, která dav roztančila do varu: a v podstatě bylo jedno, zda šlo o elektronickou podobu ve formě německé frakce rozdělených N.O.H.A., nebo o odsekávané svižné rytmy španělských nástupců někdejších Ska-P, rozdováděné formace The Locos.
Své příznivce si našly i tvrdé, metalové a hardcorové spolky, kterých ovšem oproti minulosti znatelně ubylo. Brian "Head" Welch, bývalý člen Korn, přivezl ovšem set poměrně nenápaditý, sázející hlavně na energii a tvrdost, ale příliš často se utápějící v jednotvárnosti. To venezuelští Cultura Tres, ale i třeba domácí Locomotive se svými nadupanými, ale i rytmicky pestrými sety na tom byli výrazně lépe. Největší úspěch z nářezových spolků ovšem měli britští Skindred, míchající ostré metalové riffy s vlivy odjinud – včetně latiny nebo reggae.
Těch na uvolněnost sázejících ovšem bylo v programu více. Reggae matadoři Švihadlo jen opět potvrdili, to, co o nich všichni vědí, ale kosmopolitní Luciano & band byli příjemným překvapením. The Chancers (v pátek) a Sto zvířat (v sobotu) proměnili závěrečný, v hodně pozdní noční hodiny se odehrávající koncert, v dokonalý večírek se vším, co to slovo doprovází. Úspěch měly i rytmické sety kapel vycházejících z world music: domácí Čankišou s mohutným zpěvákem Karlem Heřmanem jen dostáli svému standardu, v Anglii usazení pákistánští bubeníci Dhol Foundation rozhýbali úplně všechny a noční amfiteátr svými šamanskými rytmy doslova uhranuli.
Ani letos nechyběli písničkáři. Vedle stálice každoročního programu Dáši Vokaté letos přijeli i sprosťák Záviš, Pavel Dobeš, Jiří Konvrzek, Xavier Baumaxa, Vlasta Třešňák nebo Jana Šteflíčková, která se statečně prala s doléhajícím hlukem z vedlejší scény. A veselí vzbuzovaly i žánrové odchylky: Ester Kočičková se spojila se slánskou skupinou Kujooni a společně předvedli variace na taneční dechovku – ovšem s texty, které si ironií nezadaly s tím, jak všichni jejich interpretku znají jako moderátorku. Jako překvapení se pak – namísto Petra Spáleného, který účast odmítl poté, co ho urazily dotazy festivalového zpravodaje – se do Trutnova vrátil Ivan Mládek se svým Banjo Bandem. Série evergreenů vzbudila nadšení stejně jako před lety.
Naopak vyloženě temných undergroundově-alternativních seskupení tentokrát bylo jen několik. Vedle "vlajkové lodi" The Plastic People of The Universe, v jejichž bloku došlo - ze zdravotních důvodů alespoň na telefonický - pozdrav "náčelníka" Václava Havla, opět slavili úspěch i letití Ještě jsme se nedohodli. A jako podvratná kapela, jdoucí proti proudu, nakonec působili i po letech resuscitovaní věrozvěsti nové vlny Máma Bubo.
K výborným výkonům se na trutnovských podiích vybudili i ti, kteří už i jinde patří k jistotám: koncerty se povedly Schodišti i Hudbě Praha, nezklamala ani Mňága a Žďorp nebo slovenské Karpatské chrbáty. Nad čím však trošku někteří v souvislosti s letošním ročníkem udiveně kroutili hlavou, byl fakt, že hned několik interpretů vystoupilo v průběhu festivalu víckrát. A i když kupříkladu Garage či bluesové duo Beňa-Ptaszek i opakovaně slavili úspěch a svůj další koncert rozhodně neodbyli, přece jen se nedalo zbavit nepříjemného dojmu, že prostor místo jejich opakovaných setů mohli pořadatelé nabídnout třeba nějakým mladým, nastupujícím kapelám.
Silný program slibuje i závěr festivalu, táhnoucí se až do nedělní noci. Žánrový rozptyl od Sunshine k Trabandu, přes Prago Union, rumunskou dechovku Fanfare Transilvania a J.A.R. až k závěrečným, česko-brazilským N.O.H.A. – Circus Underground jistě nebude mít o zájem publika nouzi.
I na letošním ročníku by se pochopitelně našla řada negativ: nikdo tu nepředstírá, že návštěvníci se mají cítit jako v bavlnce nebo že mu jde o přivážení toho hudebně nejprogresivnějšího, nejčerstvějšího a nejmódnějšího, co si lze představit. Trutnov je jistě konzervativní a mezi ostatními festivaly něčím jako místním vesnickým bláznem: všichni, co ho znají, se při jeho spatření smějí; je to přece ten naiva, co jde proti větrným mlýnům. Jenže zároveň ho mají mnohem radši než starostova synka, který chodí v poslední módě z ciziny.
