Domácí hudební tipy
Krásky mezi mikrofony aneb výhody i bez povinných kvót
10.08.2014 19:04 Zápisník
Jakmile se do něčeho vloží ženy, obvykle to nemůže dopadnout špatně. O tom, že "ženský, ty ´sou fajn" už zpíval kněz Sváťa Karásek a zdůvodnil to v oné písni tak pregnantně, že to netřeba dál rozvádět. Kapely s "genderovým pnutím" prostě v sobě mají něco, co těm "jednopohlavním" zkrátka chybí. V poslední době kapel s výrazným vlivem ženského elementu jen přibývá, a i takový ateista, jako je autor těchto řádků k tomu dodává: "Zaplaťpánbu".
Thoola: Thoola (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/thoola
Se zpožděním se chci vrátit k debutu pražského kvintetu Thoola. Prý se původně pohybovali ve folkových vodách, ale pak se to nějak zvrtlo. To je docela sympatický vývoj - jak říkával můj dědeček, "jen blbec nepochybuje." Debut následoval po dvou EP a jednom singlu, takže ve stavu ideální vyzrálosti a vyváženosti. Dvě dámy a tři pánové v ní mají silnou zbraň.
Sami se hlásí k odkazům psychedelie, post-punku a indierocku 90.let - a netřeba s tím polemizovat, to všechno tam opravdu je. Nicméně zajímavější je právě ono prolínaní, žánrová barevnost, nervozita s jakou vše nesedí na místě jak pecka, ale přelévá se, mísí a zuřivě brání statutu quo. Album tak lze vnímat v několika rovinách - jednou jako příjemné, provzdušněné a nápadité písničky, podruhé třeba jako propracované skladby s dobře vystavěnou náladou, přirozenými a vkusnými aranžmá, kterým vévodí přesvědčivý projev zpěvačky Zoji.
Zvuk violoncella dodává vzletnost a noblesu, ale zároveň tak nějak dává tušit, že někde ve sklepním klubu to může být i celkem špinavě a mnohem syrovější než jak naznačuje indiepopová Unbroken. Zároveň ale pětici díky něžnému zpěvaččině hlasu sluší i rozmazaná zasněnost, jakou představuje jasná hitovka Heart Loss. Jenže v souvislostí s ní se také objevuje nebezpečí zaměnitelnosti, takže když se po ní zjeví mužským hlasem odstartovaná Burnout, potvrzuje se v úvodu řečené - kapele se zatím velmi dobře daří uhlídat si, kde by už mohla začít nudit a úspěšně se tomu vyhýbat.
Debutové album skupiny Thoola ji staví mezi další naděje a jména, která mají před sebou otevřenou cestu. Je tu ryzí písničkářství, je tu instrumentálně disponovaná sestava a zjevně naopak chybí zábrany a zbytečné překážky, stavěné vlastními dogmaty. To vše dohromady dává výtečný startovní bod ke společným radostem - a desku, ke které se stojí za to vracet.
Peleton: Chvostiki (Silver Rocket)
http://peleton.bandcamp.com/album/chvostiki
Naprosto netuším, co znamená slovo Chvostiki a poměrně donedávna jsem netušil ani, že existuje nějaké trio Peleton - než mu vyšla debutová kazeta na už elitní domácí značce. Příslušnost je ovšem vcelku logická - Už po chvíli melodie směrovky ukazují na inspirační zdroje labelu Dischord a divnonálady typu Fugazi. A taky první jméno, které mě při poslechu napadlo byla Gaffa, tedy už neexistující táborské dívčí trio - to hlavně pro minimalistickou střídmost použitých hudebních prostředků. A v souvislosti se zpěvem pak ještě (tuším naopak trojici neznámé) výrazně početnější seskupení Vobezdud, podobné v tom, že směr určuje ženský element, pro který ve zpěvu neexistuje "já", ale jen "my".
Kapela si jede svoje post-rocková kolečka, občas utrousí nějaké textové poselství, omezující se obvykle tak na jeden až dva verše a rozhodně nevypadá, že by úzkostně čekala nějaké poplácání po ramenou - pokud se tedy mladým dámám vůbec něco takové dělá. Napoprvé to celé zní tak nějak nehotově, rozpačitě a nejistě, ale s opakovanými poslechy jakoby se vyrojovaly nové prvky a celé to do sebe začalo zapadat a postupně dávat smysl. Slogan "Nevěřím sobě, věřím svýmu měřítku..." je přesný.
Cítím v tom nějakou umanutost, což je to, co mám na hudbě rád. Post-punkovou syrovost, bezděčně přehazující výhybku mimo hlavní tratě. Kapely, pro které je koncert výplň času mezi prvním a druhým pivem a návštěva zkušebny je pro ně nutné zlo, na které si je potřeba dělat čas, zkrátka operují na druhé straně řeky. Vedle umanutosti je tu ovšem i všudypřítomná a až magická tajuplnost a také chuť nejet v obvyklých kolejích: poslouchat kytaru, jak neomílá tisíckrát omleté akordy a namísto toho se moří s vyhrávkami, kde je slyšet každá chybička nebo bicí, ignorující bůčkové bum-čvacht, je prostě radost.
Pevně doufám, že to, co Peleton na svém osmipísňovém debutu předvádí, je začátek. Že to tahle kytaristka, baskytaristka a bubeník, kteří spolu hrají necelé dva roky, nevzdají a nezůstane po nich jen zaprášená vzpomínka jako po dalších mnohých nenaplněných nadějích (kdepak je asi konec holkám z ašských Monophonic...). A že tenhle začátek bude mít za sebou barvitý a dlouhý příběh všeobecně respektované, zavedené party - a já budu moci mít dobrý pocit, že jsem se tenkrát, když vydávali Chvostiki, nespletl.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.