Hudební "legendy" si každý nejspíš může představovat podle svého naturelu a chutí. Faktem každopádně je, že některá jména si podobná superlativní označení - přinejmenším tím, co za nimi zůstává - rozhodně zaslouží, přestože mediálně zůstávají úplně nenápadní. A konfrontace toho, co už spadá do kategorie "minulost", a jejich současné hudební cesty rozhodně není o nic méně zajímavá než třeba objevování nových jmen.
Richter & syn: Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné (Polí 5)
http://bandzone.cz/richterband
Na tuzemské alternativní scéně patří Pavel Richter ke klasikům a v nejrůznějších seskupeních (Elektrobus, Švehlík, Janota - Richter - Fiedler, Dunaj, MCH Band či Richter band) na něj lze narážet už od poloviny sedmdesátých let. V posledních minimálně tak patnácti letech jako by se ale vždy tak nějak vynořoval a zase ztrácel, aniž bylo patrné, zda ho dopad či ohlas jeho hudebních výstupů vlastně zajímá. Jeho hudba jako by navíc plula v jakémsi bezčasovém vakuu, bez přílišných interakcí s děním okolní scény.
K podobnému výletu mimo realitu svádí i jeho letošní album, které nahrál spolu se svým synem Jonášem a jež zachycuje materiál z posledních čtyř let. Souvislý, téměř půlhodinový blok Malý maraton ohraničuje dvojice skladeb na úvod a závěr a celá nahrávka tak přirozeně přeskakuje mezi až písničkovým formátem na jedné straně a nekonkrétními, meditativně- relaxačními kolážemi zvuků a improvizačních ploch na straně druhé. Při minimálním zapojení fantazie otevírá podivuhodný tajuplný svět, vyloženě probouzející představu soundtracku k nějakému hodně artovému filmu.
Zatímco skladba Pinky nechává vzpomenout na vznosné plochy Pink Floyd a Krasoblud jako by se nechal inspirovat cizokrajnou world music, jindy nechybějí rytmy či samply s vyloženě zneklidňujícím či nervním poselstvím; celek má pak charakter potřeby experimentu se zvukem ve všech formách, tedy ať už vytvořeným prostřednictvím efektované kytary, nebo počítače. Při soustředěném poslechu jde pak rozhodně o dobrodružnou záležitost, určenou všem těm, pro které navzdory trendům hudba není pouhá kulisa.
Aktuální album "minimalizované odnože Richter bandu" je rozhodně pádným důkazem toho, že experimentální a hledačská poloha se dá najít i u letitých a zavedených tvůrců - navzdory tomu, že drtivá většina Richterových kolegů se spokojila s nalezenou snadno rozpoznatelnou tváří a osvědčenými polohami a na nových nahrávkách jen těží z osvědčeného, bez snahy jakkoli překvapovat. Vedle hudebního obsahu tak jde i o chvályhodnou aktivitu, která může být inspirací a příkladem těm mladším, jak hudebně nesenilnět.
Ida Kelarová, Desiderius Dužda a Jazz Famelija:
Šunen Savore / Listen Everyone (Indies Scope)
http://www.myspace.com/jazzfamelija
Když se řekne romská hudba, mnoho lidí si okamžitě vybaví právě Idu Kelarovou, zpěvačku, která především na svých workshopech dokáže v mnoha jedincích probudit chuť se vyjádřit zpěvem. Před časem ovšem ve spojení s kapelou Jazz Famelija zabrousili na albu Aven Bachtale více do jazzových vod a ukázali možnosti fúze s kořeny romského folkloru. S letošním jarem došlo k dalšímu výletu a výsledkem je nahrávka, ke které stojí za to se opakovaně vracet.
Tentokrát se vše nese ve značně odlehčeném duchu. Všichni zúčastnění se nechali unést živelností písniček a vstřícnosti tradičních folklorních prvků, takže nahrávka sice přináší porci nadšeného muzikantství a výtečnou spolupráci všech zúčastněných včetně vzájemného ovlivňování, ale v rámci materiálu jednoznačně vítězí kvantita nad nápaditostí. Poslouchá se to dobře, ale jednotlivé písničky se podobají sobě navzájem i tomu, co už tu v minulosti bylo z podobného ranku ke slyšení, a to takovým způsobem, že je až s podivem uváděné autorství na obalu.
Přestože nejde o překvapení autorské, síla alba spočívá v přirozenosti a vzájemném propojení muzikantů. Spíše než obvyklou studiovou nahrávku deska připomíná náhodný záznam z večerního posezení přátel v pivnici či ve sklípku, skladby jsou interpretovány s radostí, instrumentálně přesvědčivě, ale přesto uvolněně a emocionálně silně. Etnický temperament se tu potkává s latinskoamerickými prvky a jazzovou instrumentální jistotou a bolestně plačtivé polohy střídají až barový relax.
Nahrávka Šunen savore je z těch, u kterých se nelze vyhnout myšlence, že být přítomen u jejího vzniku muselo být mnohem lepší než "jen" poslouchat výsledek. Přesto však tohle album rozhodně stojí za to si pustit - nejen kvůli zachycené autenticitě projevu, který by jinak odvál čas.
