Porce nestárnoucího popu
Letní pozdravy Manic Street Preachers

Velšský pop kapely Manic Street Preachers je z rodu těch, které posluchači buď milují, a nebo je jim zcela lhostejný. Záleží jen na tom, zda je pro ně mainstrem součástí hudební scény, a nebo sprostým slovem. Stejné to bude i s už desátou deskou Postcards From A Young Man. Nenabízí nic překvapivého, nebo snad dokonce nového. Ale přesto - na rozdíl od pokusů mnoha jiných kolegů - to ani v nejmenším nevadí; po jejím přehrání se opět dostavuje onen jen těžko vysvětlitelný pocit uspokojení, značící, že vše je v nejlepším pořádku.

V duchu toho, jak se letos představili na festivalu v Trutnově, i z alba nabízejí značně přívětivější a masovější tvář než na minulém Journal For Plague Lovers, o až punkovém nápřahu z doby před dvaceti lety ani nemluvě. Nepůsobí to přesto "vyměkle“, kompromisně či jako projev hudebního senilnění, ale mnohem víc naopak coby projev většího realismu či uvědomění si své pozice. Kdyby se totiž čtyřicátníci, kteří už dávno jsou stadionovou kapelou, tvářili jako dvacetiletí rebelové, mohli by působit jedině trapně.

Vtipné na tom je, že i přes to všechno na tom jsou Manics na své novince lépe než celá řada o generaci mladších britských kolegů, kteří musí často hudební tápání schovávat za své ego a které jejich stejně staří fanoušci s prvním albem vyzdvihují na piedestal, s druhým znechuceně opouštějí a třetím se tváří, že něco podobného oni přece nikdy neposlouchali. Právě na podobné nahrávce je totiž slyšet, jak to vypadá, když někdo nemusí své předchůdce vykrádat, protože má schopnosti na ně navazovat.

Nejsem moc schopen posoudit, jak moc trio myslí své texty vážně a kolik je v nich ironie či cynismu. A už vůbec ne, nakolik jsou jejich snahy o "sdělování myšlenek co největšímu počtu lidí" kalkulem a nakolik upřímností. Ale i kdyby zpívali mongolsky, neslyšet, že jsou i po letech schopni vystavět písničku tak, aby nezněla jen jako třiadvacátá kopie něčeho, co už všichni dávno znají, že stále neztratili talent přijít s emocemi, náladami i melodickými nápady a že jim neodfláknutými aranžemi jsou i schopni vtisknout výraznou tvář, může jen opravdu hluchý. Chci říct, že jim to ochotně "žeru i s chlupama".

Každopádně každým momentem nahrávka dokazuje, jak se jejím tvůrcům daří udržet si nadhled a především znají míru – když sáhnou po smyčcích, vyleze jim z toho příjemně plný zvuk, osvěžení, které ani trochu nepůsobí pompézně a nabubřele jako například u kolegů Muse. Když přidají gospelové sbory, nehrají si tím na velké umění, ale jen podtrhují náladu skladeb. Když v A Billion Balconies Facing The Sun zazní kytarové sólo, je to až na dojetí, že ještě existují ti, kteří s přirozenou muzikálností dokážou něco podobně zprofanovaného ještě použít jako funkční prvek. I to, že se Manics mocí mermo nepokoušejí o pseudoexperimenty, způsobuje, že i u zdánlivě jednoduchých popěvků působí uvěřitelně, přirozeně a procítěné podání nezvrhává vše v trapnou pózu.

Nové album Manic Street Preachers není zásadní deskou historie. Ale opět potvrzuje dobrý vkus kapely, která ani po letech nemá kvalitativně sestupnou tendenci, připomíná, že i podobný pop se dá dělat dospěle a zařazuje se tak do stejných vod, v jakých se plaví třeba Morrissey – tedy po bok všech těch, kteří by teoreticky dávno měli být out, ale nejsou. I když by je tam někteří, kteří jim ve svých nejlepších chvílích budou sahat tak maximálně k lýtkům, rádi viděli.

Manic Street Preachers: Postcards From A Young Man, vydalo Sony Music 2010