Festivalový zápisník
Litoměřický kořen opět atmosférou nezklamal

Litoměřický kořen není festival ani velký, ani nabitý populárními jmény naší pop-scény. Což je zároveň přesně ten důvod, proč ho někteří mají tak rádi, často více než jeho velké kolegy. Hudebních nadšenců, pro které léto začíná s tímhle festiválkem, je jen pár set. O to víc jsou areálu Litoměřického letního kina věrni. Letos se první dva dny prázdnin sjeli i přes nikterak příznivé počasí na už 17. ročník a atmosféra setkání byla možná důležitější než sám program. Ten ovšem rozhodně nebyl "druholigový".

Hlavní scénu v amfiteátru většinou vždy doplňuje menší scéna, letos dostala nové umístění a celý festival na ní zahájila minimalizovaná odnož MCH Bandu, výstižně zvaná MCH Trio. Komorní prostředí se ukázalo být dobrým nápadem a napomohlo k příznivému vyznění některých interpretů, kterým by velké pódium spíš uškodilo. Brněnské Květy s ním však problém neměly: patří tu k oblíbeným jménům, bylo znát, že jen málokdo z publika je viděl poprvé. Navíc se jim vystoupení povedlo – na rozdíl od "domácího" Neočekávaného dýchánku, který bohužel utrpěl nepovedeným zvukem. I když si tančící dav pod pódiem radost zkazit nenechal, spousta skladeb kvůli zvuku vyzněla mnohem prázdněji než jindy.

Skvělým zpestřením festivalu bylo vystoupení Divadla Sklep. To dorazilo ve striktně pánské a silné sestavě Hanák-Šteindler-Vávra-Marhoul-Nebřenský (s hudebním doprovodem) a sérií scének z legendárních představení Besídka, jen výjimečně proložených písněmi. Dohnalo amfiteátr k záchvatům smíchu, vedoucím u mnohých až k slzám. Nejen pamětníci byli nadšeni z dočasně obnovené legendy naší alternativně rockové scény, kapely Půlnoc, která se dala dohromady k desátému výročí předčasného úmrtí a nedožitým šedesátinám svého někdejšího zakladatele Mejly Hlavsy.

Zajímavým kontrastem byl set brněnské elektronické trojky Midi lidi, kteří odehráli radostnou a uvolněnou sérii. Je fascinující, jak je tvorba téhle party často na koncertech pozitivně přijímána i lidmi, kteří by jinak nejspíš tvrdili, že je elektronická hudba nudí. Nejinak tomu bylo i tentokrát – tančilo se na pódiu i pod ním, a to tak, že hodně. Došlo i na ochutnávku z třetí, na kalendářní konec léta plánované desky. A nechybělo ani závěrečné, fanouškům už známé dovádění prostěradlových strašidýlek ve skladbě Operace "Kindigo". Závěrem pátečního dne programu zabodovala projekce filmu Černej Dynamit. I přes pokročilou hodinu se značná část publika nechala pobavit zdařilou parodií na gangsterské filmy, kde krev teče proudem a morální ponaučení se předávají jako na běžícím pásu.

Úvod druhého dne patřil podivuhodným solitérům. Písničkář Jiří Konvrzek se sám doprovodil na vlastnoručně vyrobené nástroje a zalovil v bohatém archivu svých netuctových písní, podaných pitvořivým způsobem. K tomu sahal i výtvarník Petr Nikl. Ten ovšem ještě přidal masky, paruky a neobvyklé zdroje zvuku v podobě vrtících se koulí či jako jednoduchý "sampler" použitý megafon. Což ovšem ani u jednoho z nich neznamenalo, že by chybělo sdělení a osobitá poetika. Čistě sólově vystupoval i Pavel Fajt, který svou bicí exhibici jako vždy doplňoval elektronikou. Jeho blok ovšem poznamenala nekritická délka vystoupení, které tak časem ztrácelo tah a stávalo se únavným. Naopak velmi rychle utekl čas vyhrazený skupině Traband, která hrála až na výjimky skoro jen z nedávno vydaného alba Neslýchané a mezi pravidelnými návštěvníky Kořene má (podobně jako Neočekávaný dýchánek) výsadní postavení.

I když je festival nevelký, nikdy nezapomíná na zahraniční hosty. Většinou vystupují v Česku poprvé a nikdy také nejde o tuctové interprety. Letos přijely dvě formace z Německa: duo Dos Hermanos přivezlo netradiční formu alternativní country a perkuse doplněné charakteristickým kovovým kbelíkem. Přece jen u nich ale forma a zábavnost  převládala nad hudbou samotnou. To jejich krajané Mariahilff se ukázali jako jedno z největších překvapení letošního ročníku. Svéráznou formu šansonu, v netradičním nástrojovém obsazení, ve kterém vedle mandoliny, kytary a baskytary nechyběla ani pila či buzouki, navrch komediantsky zpestřoval frontman Lars Rudolph, který rozhodně nezapřel svou profesi již celkem známého herce. Suverénní projev, hudebně ne nepodobný Tomu Waitsovi, rozhodně znamenal nejen jeden z vrcholů, ale pro mnohé posluchače zcela zásadní objev.

Litoměřický kořen letos navzdory chladnému a neletnímu počasí dopadl nad očekávání dobře. Nejenže si uchoval  intimitu a neztratil nic ze svého kouzla i pozic, které dobyl předchozími ročníky, ale vydařenou dramaturgií udělal zase značný krok kupředu. Pro ty, kterým masové akce nedělají dobře a mají už plné zuby skupin, které jsou k vidění všude, pak jde rozhodně přinejmenším o tip, stojící za úvahu při přemýšlení, kam vyrazit příští rok.