Zpověď hudebníka
Matěj Homola z Wohnoutu: otec na řetězu

Dokud zpíval ve skupině Wohnout a jezdil na skejtu, znala ho jen omezená skupina lidí. V okamžiku, kdy s Darou Rolins vytvořil nejpodivnější pár tuzemského showbyznysu a společně přivedli na svět dceru Lauru, se stal soustem pro bulvár. Dnes žije tři dny v týdnu jako vzorný otec, zbývající čtyři jako utržený ze řetězu.

Koho napadlo pojmenovat desku Laskonky a Kremrole?

To byl můj nápad. Původně se měla jmenovat Hra na kukačku, což nám přišlo hodně smyslné, ale pak mě napadly Laskonky a Kremrole, a to se mi naopak zdálo jako velmi zvučný název pro desku. O grafickém ztvárnění jsem žádnou konkrétní představu neměl, ale viděl jsem obal plný žen a sladkých barev, možná trochu ve stylu pop-artu, který mám dost rád. Když jsem prvně viděl návrh našeho obalu, byl jsem dost zaskočený.

Proč?

Obaly desek jsme nikdy moc neřešili. Jejich grafické ztvárnění měl zpravidla na starosti brácha, jehož výtvor jsme většinou odsouhlasili, protože pro nás bylo vždycky mnohem důležitější, co je na desce, nikoli na jejím obalu. Tentokrát jsem měl opravdu neodbytný pocit, že si grafik název Laskonky a Kremrole vyložil úplně jinak, než jsem původně zamýšlel. Poprvé v historii kapely jsme nad návrhem obalu vedli polemiku, polovině skupiny se líbil, druhé nikoli. Naštěstí jsem za starého puritána nebyl sám a přidal se ke mně náš bubeník Fenek Steiner. Tím pádem vznikla patová situace. A výsledek? Ukázalo se, že my s Fenkem nejsme zrovna nejlepší vyjednávači. Můj brácha Honza s baskytaristou Jirkou Zemánkem se rozhodli umořit nás časem. Tahle strategie jim dokonale vyšla. Neustále konečné rozhodnutí o podobě obalu desky odsouvali, až na změnu nebyl čas. Nakonec se ukázalo, že někomu připadá vtipný, jinému méně, ale jak nějaký fanoušek správně po jeho zveřejnění napsal na náš Facebook: "Obal neřešte, beztak si tu desku všichni stáhnou z internetu."

To je velmi pragmatický názor. Ostatně vy jste svého času dali album na internet s tím, že každý mohl za stažení zaplatit cenu, jakou chtěl. Jaká byla průměrná částka, kterou lidi platili?

Tahle akce tenkrát proběhla ve spolupráci s mobilním operátorem, který si od nás desku koupil, dal ji na net a testoval, zda je v České republice vůbec možné něco takového podnikat. Pochopitelně zjistil, že není, protože naši nahrávku si sice stáhly mraky lidí, ale zaplatil za ni málokdo. Když se nakonec vybraná suma vydělila počtem stažení, vyšla velmi tristní částka asi pěti korun za desku.

To vás nevyděsilo?

Ani ne, my beztak nikdy z desek žádné peníze neměli. Dokud jsme byli u velké gramofirmy, naše marže na kapelu byla tak malá, že když se ještě vydělila čtyřmi, ani v nejmenším to neodpovídalo vynaložené práci. Když jsme si začali desky vydávat sami, už se jich obecně prodávalo tak málo, že z toho žádné příjmy zase nebyly. Dnes je pro nás vydávání cédéček vlastně přítěž. Investované peníze se nám sice po roce, po dvou vrátí, ale nejdřív je potřeba sehnat pár set tisíc na studio a vydání desky.

Z čeho tedy žijete?

Z koncertů, tak to bylo vždycky. A mně to přijde až středověce spravedlivé. Člověk přijde do hospody, sejme z hlavy klobouk a začne hrát. Komu se to líbí, ten za to, že ho mohl poslouchat, hodí do klobouku pár mincí.

A to vás uživí?

Úplně v pohodě. Stačí mi to na režii mého života, na výchovu Laury, občas si dokonce můžu dopřát i nějaký ten nadstandard, takže je všechno v pořádku a já jsem s tím, kolik si hudbou vydělám, naprosto spokojený. Nejsem zrovna milionář, ale zase vím, jaká je situace, jak lidi žijou a kolik berou, takže ve své situaci bych byl kokot, kdybych si stěžoval.

Co je pro vás nadstandardem?

Určitě cestování. Zrovna nedávno jsem se vrátil z Indie, kde jsem byl podesáté. Nedokážu říct, co mě přitahuje zrovna k téhle zemi, asi nějaká podvědomá touha, každopádně je mi tam vždycky strašně dobře. Jakmile tam přistanu, dostanu se do jiného duševního stavu a ten mi vydrží celé dva měsíce, co tam jsem. A ještě z něj pak žiju nějaký čas tady doma.

Může to být přitažlivost duchovního rozměru?

To vůbec ne, nemám blízko k žádnému náboženství, ať už je to buddhismus, anebo hinduismus. Nenavštěvuji tamní chrámy, které jsou na každém kroku, dokonce mi lidé, kteří jezdí do Indie cvičit jógu, přijdou trošku legrační. Pro mě je to jen úplně jiný svět, velmi barevný a voňavý, takový kotel, ve kterém mě baví se vařit.

Co ty dva měsíce děláte?

Kromě cestování tam většinou skládám hudbu. Indická muzika mě fakt nebaví, ale ta země je pro mě neuvěřitelně inspirativní. Mám tam své základny, kde přesně vím, co mě čeká. Letos jsem byl ve vesnici u moře, kde jsem si pronajmul chýši s wifinou, vybalil kytaru, combo, počítač a dva měsíce psal písničky na naši poslední desku.

Jak vás berou místní?

Jako atrakci, někteří možná jako kamaráda. Tam není problém se s někým seznámit, ale naopak si najít samotu. Tím spíš, když je člověk bílý. Na naši barvu kůže si dodnes nezvykli. Jako by u nás budil pozdvižení Ind s tečkou na čele vedoucí po ulici slona, v Indii jej budí běloch s krosnou a kytarou na zádech. O skejtu ani nemluvě.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu INSTINKT, které vyšlo ve čtvrtek 4. prosince 2014.