Jednoduchost, nebo sofistikovanost? Nápady, nebo kvalita muzikantského provedení? Posluchačská vstřícnost, nebo témata náročnější na sdělení i příjem? To vše jsou legitimní otázky, provázející současnou hudební tvorbu. Odpovědi pak jasně dokazují, že jednoznačná a univerzální resumé neexistují.
Schodiště: Roztoky (Indies Scope)
http://bandzone.cz/schodiste
Šesté řadové album bandu, jehož kořeny sahají až do roku 1983, konečně trochu rehabilituje koncertní potenciál poslední doby. Když totiž v historii kapely v roce 2005 došlo k odchodu dvou výrazných členů a zkrácení názvu z původního Nahoru po schodišti dolů bandu, znamenala tato zdánlivě kosmetická změna poměrně dost výrazný zásek do "výkonnostní formy". Odrazilo se to pak i na minulé desce Tanec, která v diskografii kapely patří k tomu nejslabšímu a vatovité vycpávky na ní převažují nad světlejšími místy v podobě vynikající V Praze 7.
Naštěstí sestavu před třemi lety posílila mladá bubenice Pavla Táboříková, která byla přesně tím impulsem, který tenhle mix ska, šramlu, pub-rocku a bigbítových kupletů opět nakopnul, a zbytek sestavy, často o generaci starších pánů, donutil se rozpomenout na někdejší výkony. Schodišti to na koncertech zase šlape a je dobře, že se to projevilo i na novém materiálu. A jestliže profil kapely na Bandzone jako "podobné interprety" nabízí Znouzectnost, Jiřího Schmitzera a Xindla X, je to poměrně přesné nasměrování. Nová deska totiž v sobě spojuje to nejlepší z nich.
Asi nevadí, že nepřináší nic progresivního či novátorského, ale důležité je, že solidně navazuje na to, co již bylo začato, to, co se v minulosti kapele vždy dařilo. Tedy klade důraz na písničku a hořkosladké spojení hudby a textů. Opět tu nechybějí silné slogany i vstřícné nápěvy, a ačkoliv se nikdo netají tím, že jde primárně o relax, textová sdělení nabídnou vedle sarkastických postřehů i témata k zamyšlení.
Což neznamená, že tu nejsou i přihlouplé odrhovačky typu "maha-maha-yamaha" či veršové perly "husu/pusu" nebo "polí/holí" působící, jako by vznikly před zavírací hodinou. Produkčně si tak kapela ohlídala hudební složku, která nabízí vedle řady aranžérských nápadů i skutečně vypiplaný zvuk, a výsledek, kde má vše své místo, ale bohužel podobnou péči nevěnovala textům, kde by občas stálo za to škrtat a přepisovat a občas autora upozornit, že (u pomalejších kusů) je toho patosu někde až moc.
Celkově se ale kapele podařilo přihodit do diskografie solidní titul, který se připojuje k tomu lepšímu, co kapela vytvořila, a k letitým hitům Beze vší poezie nebo Ze zvyku přidává několik zápisů "do zlatého fondu" v podobě skladeb Nebudu nebo Stařena. A jestliže v první polovině alba se vyskytují ještě rozpačitá místa, jak ukazuje ta druhá, kde řízné, hybné a vstřícné písně doplňují i vážnější a volnější Sázava nebo Saky paky, je tu zase dobrý důvod, aby kromě pamětníků a letitých fanoušků kapela začala zase zajímat i nové posluchače.
Circus Ponorka: Perfect Days Ltd. (Faust rec.)
http://www.myspace.com/circusponorka
O fenoménu "one man bandu" Circus Ponorka, ve kterém kytarista Honza Ponocný za pomoci elektronických smyčkovačů vyrábí přímo na podiu zvuk plné kapely, se už celkem dost hovořilo v souvislosti s albovým debutem. Pozoruhodné na něm je především to, že za pomocí postupů obvykle využívaných v alternativní hudbě tu vzniká čistokrevný pop. Poslechově nenáročný, ale zároveň vzdálený laciné podbízivosti.
Aktuálně vydaná druhá deska je ovšem víc než autorskou deskou čímsi na způsob soundtracku k novému, stejnojmennému filmu Alice Nellis. Nejenže tu tak je pestřejší nástrojové obsazení, ale vedle Ponocného tu zpívají i třeba Saša Langošová z November 2nd, šansoniérka Sylvie Krobová nebo Klára Vytisková z Toxique. Ponocný jako autor tu ovšem opět dokazuje schopnost napsat poprockový hit, který je více než jen kulisou a staví na ryzím muzikantství (Speaking of You), ale dokáže i vystavět silnou, podmanivou atmosféru (Such a Nice Day), která může fungovat i samostatně, bez obrazového doprovodu.
I přes propracovaná aranžmá je patrné, že většina skladeb se bude jistě objevovat i v repertoáru autorových sólových vystoupení - písničky jsou napsány tak, že budou fungovat i s minimálními prostředky. Jsou chytře vystavěné a i přes jednoduchou strukturu a přímočarost pestré - i když zároveň nijak výjimečné, jakkoliv novátorské či objevné. Občas by také mohly ubrat na až nepřirozeném optimismu a koncentrované "sladkosti". Znalci 
repertoáru na druhou stranu jistě ocenění humor typu přepracované starší skladby Dance na zde přítomnou trojici dalších verzí, která desku uzavírá.
Každopádně - ať už ty písně posluchač bude brát jen jako obyčejnou, i když neodfláknutou kulisu nebo se nechá okouzlit muzikantským, aranžérským i hitovým potenciálem, nahrávka funguje i zcela samostatně, bez filmu. A každý důkaz o tom, že pop nemusí znamenat automaticky šmíru a odrhovačkovou podbízivost, je v našich vodách k nezaplacení.
