Nový romantik, Napoleon šansonu, francouzský Frank Sinatra, malý muž se smutnýma očima, který do francouzské hudby přinesl nostalgii, melancholii i dříve tabuizovaná témata. To je světová legenda Charles Aznavour, který zpívá v šesti jazycích, za svoji osmdesátiletou kariéru složil údajně přes tisíc písní a prodal přes 100 milionů desek. Od roku 1995 je Aznavour, který v květnu oslaví už dvaadevadesátiny, stálým vyslancem UNESCO pro Arménii a od roku 2009 arménským velvyslancem OSN ve Švýcarsku. Ve středu 6. dubna bude koncertovat v Praze.
Neúnavný nestor francouzského šansonu zpívá před časem ke své dlouhé kariéře řekl: "Zpívat přestanu, až nebudu moct vyjít na scénu. Chci pracovat do devadesáti a umřít, až mi bude sto."
V České republice Aznavour nikdy nezpíval, v bývalém Československu koncertoval jen jednou, v listopadu 1978 v Bratislavě. V Praze měl koncertovat v roce 1969, své vystoupení ale v souvislosti se smrtí Jana Palacha zrušil. Místo koncertu setrval Aznavour v zamyšlení nad Palachovou rakví v Karolinu a pak tiše prohlásil: "Mám pocit, že ten nepochopitelný čin chápu. Nezapomeňte, že jsem Armén, ač jsem se narodil v Paříži. Náš národ má také zkušenost s nenávistnou totalitou a nadvládou cizí moci." V Praze pobýval i v červnu 2001, kdy zde natáčel film Angelina.
Aznavour čerpal náměty pro své písně především ze života obyčejných lidí. Zástupy obdivovatelů po celém světě si získal zejména šansony o všedních příbězích průměrných mužů, kteří žijí ze vzpomínek a trvalé vztahy nejsou jejich silnou stránkou.
"Jeho hubená postava a nervózní, vyhublý obličej tají neuvěřitelnou sílu. Před jeho hlasem se chce utíkat, ale jeho divoká vůle přinutí obecenstvo k poslechu. Aznavour připomíná Edith Piaf. Tak jako ona zpívá o fyzické lásce, jazyk jeho písní je pravdivý a vášnivý. Je v tom kus posedlosti," napsal Guy Erismann v knize Cesta francouzského šansonu.
Se svým úsporným, spíše deklamativním projevem a drsným hlasem se Aznavour nezdráhal zpívat písně plné lyrismu a někdy až příliš exaltovaného patosu. Zásadně odmítal zpívat na playback.
Své šansony - k nejznámějším patří Sur ma vie, On ne sait jamais, Sa jeunesse, Tu te laisse aller, La mamma, La Boheme, Il faut savoir, Non, je n'ai rien ublié, Emmenez-moi či Comme ils disent - zpíval kromě francouzštiny i anglicky, italsky, španělsky či německy. Ve světě jeho písně nazpíval například Ray Charles či Bing Crosby, z českých interpretů Jaromír Nohavica, Marie Rottrová či Karel Gott, kterému na píseň Hier encore napsal český text Když jsem já byl tenkrát kluk Zdeněk Borovec.
Vlastním jménem Chahnour Vaghinag Aznavourian pochází z rodiny chudého arménského kavárníka v Paříži. Jeho otec, Armén původem z Gruzie, a matka, Arménka z Turecka, uprchli krátce po tureckém masakru v roce 1915 z Arménie do Francie. Jako dítě zpíval v kostele a již v devíti letech opustil školu a vydal se na dráhu umělce.
"Bylo mi asi patnáct, když jsem pochopil: jestli nejsi, hochu, urostlý, modrooký blondýn, nýbrž malý, černovlasý, neduživý, s dlouhým křivým nosem, můžeš získat úspěch u žen jedině tím, že se staneš slavným," vzpomínal jednou.
Aznavour vystupoval v divadle a operetě a skládal. Prvním úspěchem byla jeho skladba J'ai bu v podání Georgese Ulmera. V roce 1946 se setkal s Edith Piaf, pro niž skládal písně a která mu pomohla odstartovat kariéru. V roce 1952 složil pro Juliette Gréco známý šanson Je hais les dimanches a o dva roky později debutoval jako zpěvák v marocké Casablance.
Přestože se těžce prosazoval a někteří kritici tvrdili, že neumí zpívat, šel poté od úspěchu k úspěchu. Pařížskou Olympii dokázal vyprodat víckrát než slavná Edith a obrovské úspěchy slavil nejen doma ve Francii, ale i jinde ve světě.
U filmu debutoval v roce 1955 a natočil více než 60 snímků - kupříkladu Střílejte na pianistu, Ďábel a desatero, Velká nevěra, Plechový bubínek či Edith a Marcel. V roce 1969 hrál též ve filmu režiséra Michaela Winneta The Games, kde představoval českého běžce, jehož vzorem byl Emil Zátopek. V roce 1999 dostal divadelní cenu Moliere za celoživotní dílo a roku 1997 čestnou filmovou cenu César.
V roce 1989, po velkém zemětřesení ve vlasti svých předků, kterou poprvé navštívil v roce 1963, byl též jmenován stálým vyslancem UNESCO pro Arménii. V Arménii je uznáván, má tam muzeum, zpěvákovo jméno od roku 2001 nese také jedno z náměstí v Jerevanu, kde stojí i jeho socha.
Jeho dobrodružný osobní život zklidnila až v roce 1968 svatba s třetí manželkou, Švédkou Ullou Thorsellovou. Otec šesti dětí, který jednou řekl, že mu "život dal víc, než si přál", staví v posledních desetiletích nad hudbu svoji rodinu. O své ženě Ulle mluví jako o jistotě. "Vyplnila všechna moje přání, všechny trhliny. Bezpochyby největším dárkem, který jsem jí dal, bylo to, že jsem pro ni nenapsal žádný šanson," řekl jednou.
