Domácí hudební tipy
Návraty křehkosti i referáty s neradostným obsahem

Do škatulky underground se často smete i to, co tam patří pouze pomyslně, svou nepotřebou uplatňovat na hudební vyjádření pravidla mainstreamové produkce. Ač se to mnohým nemusí líbit, jsou i hudebníci, co si nelámou hlavu potřebou přizpůsobovat se potenciálnímu příjemci a předem rezignují na představu, že všechna hudba vzniká pro posluchače. To, že je podobný přístup přivede na okraj zájmu masového publika, jim bohatě vyváží svoboda vyjádření, kterou tím získají.

Z jedné strany na druhou: Komplet 1985-2010 (Guerilla rec.)

Stačí jediný poslech, aby i průměrně vnímavému posluchači došlo, proč je pro mnohé pamětníky projekt Z jedné strany na druhou natolik důležitý. Ač šlo o celkem krátkodobou záležitost, která v roce 1986 vyvrcholila jediným koncertem a samizdatově šířenou studiovou nahrávkou (která nemá ani 40 minut), přesto na ni mnozí nejen s úctou vzpomínají, ale i opakovaně ji šíří dál. Jestliže ale vydavatelství Black Point v minulosti vydalo jen zmíněné studio, aktuální vydání věrno svému názvu přidává i záznam onoho jediného koncertu a jako bonus i čtveřici loni pořízených skladeb, které jsou jakýmsi epitafem.

Čtveřice tvůrců, která se v projektu sešla, stojí za připomenutí. Ústředním pilířem byl Jan Brabec, který už v té době měl za sebou nejen několikaleté členství v Plastic People, ale mihl se i sestavami kapel DG 307 a Národní třída. Tam se potkal s klávesistou Vítem Bruknerem, dalším zúčastněným, se kterým pak v devadesátých letech působili v Domácí kapele, která bývá občas považována za volné pokračování celého projektu. Brukner je navíc jedním z pilířů a dodnes členem divadla Buchty a loutky. Třetím do party se stal houslista Ladislav Leština, stejně jako Brabec několikaletý člen Plastic People, a kvarteto doplnila zpěvačka Andrea Landovská, později dlouholetá členka skupiny Majerovy brzdové tabulky.

Hudba projektu Z jedné strany na druhou je i přes personální propojení zcela odlišná od toho, co dělali a dělají Plastic People. Ačkoliv tam Brabec hrával na bicí, je zcela nerytmická, důrazně akustická, s velkým důrazem na křehké nástroje typu klavír, zvonkohra či vibrafon. Temnější a melancholičtější notu vyvažuje v nemalé míře křehkost a třeba ve skladbě Sieh des Todes Blasses Bild na jeden z máchovských textů až nábožná pokora. Celé pásmo působí nesmírně citlivě, místy romanticky a zasněně, jinde důrazem na vyznění až divadelně.

Zajímavá je i nadčasovost, ve které se skladby přibližují návaznosti na vážnou hudbu. Ačkoliv vznikly už před čtvrtstoletím, vůbec to nehraje roli. Což potvrzuje pověst iniciátora Jana Brabce jako člověka silně zásadového nejen v občanských postojích, ale především v uměleckém názoru. Bez ohledu na to, zda šel s proudem nebo proti němu, natožpak zda se tím někomu zalíbí. Při poslechu nahrávky pak také nabývá jasných rozměrů to, proč míval podle pamětníků v Plasticích časté spory ohledně hudby s Mejlou Hlavsou, který se nikdy netajil svou láskou k rocku a přímočarému hudebnímu vyjádření. Rozhodně tak jde o nahrávku, ke které se stojí za to pro její originalitu i po letech vracet.

Skrytý půvab byrokracie: Ouředníkovy referáty (Polí 5) http://bandzone.cz/skrytypuvabbyrokracie

Skrytý půvab byrokracie, který nedávno oslavil své desáté narozeniny, je rozhodně jedním z nejvýraznějších jmen alternativně undergroundové scény po listopadu 1989. Na rozdíl od mnohých jiných se totiž nikdy hudebně nevracel do minulosti a také se nikdy nespokojil s dosaženými pozicemi. Chuť experimentovat a otevírat nové stránky pomyslné knihy svého snažení je mu vlastní. I proto stojí za to si ho připomenout a upozornit na titul vycházející z knihy Patrika Ouředníka Europeana, který byl vydaný už loni.

Fascinující je už jen pouhá forma. Vlastní album na CD je součástí vinylového bonusu, obsahujícího tři odlišné verze skladeb a dva remixy od skupiny Sporto a Ondřeje Ježka, který nahrávku míchal a masteroval. Vinylová deska je navíc pouze jednostranná - luxus, který nejspíš ocení jen sběratelé. Obsahem, který je ale natolik silný, že i tak výjimečnou formu odsouvá do pozadí, je pak cosi, co mnohem více než to, jak masa chápe slovo hudba, připomíná kombinaci netradičního výkladu dějepisu, mši  podivné sekty a literárně-zvukový happening.

SPB s naprostou přirozeností míchají tradiční nástroje s elektronickými smyčkami a použitím různých hraček a industriálních propriet. To vše pojí i tentokrát se syrovými a surově působícími texty, plnými hrozivostí, které obklopovaly naše předchůdce, obklopují nás a pravděpodobně budou obklopovat i naše potomky. O absurdnosti světa ostatně deklamují i přímo v jedné ze skladeb s názvem Příroda je úchylná. Otevírají tak další rozměr - mnohé Ouředníkovy texty, které nahrávka využívá, svým vyzněním působí až ironicky a černohumorně.

Volné přechody z děsivosti k hravosti a zpět, podporují i různé hudební citace - od Ravelova Bolera po jiné povědomé melodie (například tu, kterou proslavila Marta Kubišová jako Dobrodružství s bohem Panem). Ty samozřejmě obvykle ještě umocňují kontrast s texty. Výsledek je nejen inspirativní ve všech směrech pro všechny, kteří nehledají jen to už nalezené, ale i přesvědčivý v kontextu vývoje skupiny, která by klidně mohla svým snažením mohla zosobňovat definici alternativní hudby. Silný hudební - a vlastně nejen hudební - zážitek.