Domácí hudební tipy
Nesmrtelnost a nevyčerpatelná studna poezie
16.12.2012 19:15 Zápisník
U určité části posluchačů se projevuje trend poslouchat jen to nové, upřednostňovat čerstvé nahrávky před historickými. Poslouchat letité interprety se jim pak jeví jako ztráta času. (Na opačném pólu stojí ti, pro které na cokoliv nového není potřeba spěchat, protože kvalitu hudby prokáže až čas a jeho ztrátou je naopak poslouchat to, co už za dva roky nebude nikoho zajímat.) Zalovení v archivech jsou ovšem přínosná a v mnohém poučná nejen pro pamětníky.
Karel Kryl: Kdo jsem...? (Supraphon)
Film Kdo jsem...? natočil slovenský režisér Dušan Rapoš v roce 1993 - portrét největšího z českých písničkářů se neplánovaně stal labutí písní před jeho předčasným odchodem. Průřez písničkovou tvorbou proložený sérií autorem recitovaných veršů i zamyšlení nyní znovu vyšel: DVD s filmem v kompletu doplňuje CD obsahující samotných pětadvacet písniček, které se v něm objeví. Celek je nejen dokladem Krylovy umělecké výjimečnosti, ale i síly jeho osobnosti.
Zároveň ovšem - vzhledem k době svého vzniku - je film neplánovanou informací i o tom, co si zaslepení fanoušci ne vždy byli ochotni připustit: že totiž navzdory desítkám nestárnoucích písní, tvůrčí genialitě, inteligenci a jasně patrné vzdělanosti, se Karel Kryl v závěru svého života stále častěji ocital mimo realitu, v deziluzi z toho, že se vývoj neubírá tam, kam by si představoval. Patrné je to v prakticky všech porevolučních písních: například z textu Od Čadce k Dunaju přímo čiší nevyřčené přesvědčení, že k rozdělení Československa došlo jakýmsi zlovolným rozhodnutím mocných, proti vůli většiny obyvatel. Nejen pamětníci vědí, že tomu bylo trochu jinak. S odstupem není vždy radostné sledovat ani to, jak se autor směje vlastním vtipům či podléhá samolibosti při prezentaci svých zamyšlení.
Navíc zatímco hudebně představuje kolekce reprezentativní vzorek známých i méně známých písní, po filmové stránce jde o téměř průšvih: v podstatě jde o pouhý zaznamenaný recitál bez publika, jen pro kameru. Ta zcela staticky snímá zpěváka před jakousi zdí a on hraje písničky a v pauzách promlouvá a recituje. Půldruhé hodiny trvající záznam má méně střihů než současná třicetivteřinová reklama a dá se předpokládat, že zručný amatér by dnes i s minimem nápadů dokázal víc. Přidaný bonus, pětadvacetiminutový dokument Bratříčku, zavřel jsi vrátka, překonává hlavní film ve všech směrech.
Naštěstí tu jsou Krylovy písně, mnohdy nesmrtelné. Ať už ty bytostně politické, které ho proslavily, nebo ty, ve kterých rozkvétá básnické vidění zdánlivé obyčejnosti a krása jazyka, když s ním někdo umí zacházet a využívat jeho možností v plném rozsahu. Kupříkladu Zkouška dospělosti reflektuje tisíckrát omleté téma maturity takovým způsobem, že opakovaně vyvolává nostalgické pocity a vzpomínky na vlastní prožitek. A i nenáročná blbůstka, jakou je píseň Běla, dokazuje, jak zručný autor dokáže udělat z banality svěží a jazykově pestrou hříčku.
Karel Kryl rozhodně patří k těm, které stojí za to si neustále připomínat a vracet se k jejich tvorbě. Nejen kvůli tomu, že dokázal přesně pojmenovat stav věcí, ale i třeba pro uvědomění si nadčasovosti a jasnozřivosti, která se v textech opakovaně vyskytuje a dává jim platnost i pro dnešek, nebo kvůli nenápadným, ale silným melodickým nápadům. Než po filmovém záznamu je ale v tomto případě mnohem lepší sáhnout jen po písňovém výběru na CD.
Vladimír Merta: Pravda o Marii (Galén)
Debut Vladimíra Merty Ballades de Prague stihl ještě vyjít ve Francii, kde v roce 1968 vznikl. Na tuzemské vydání si museli posluchači počkat čtyřicet let. První Mertova skutečně domácí deska sice byla v předjaří roku 1970 pro Supraphon nahrána, ale na vydání už s nastupující normalizací nedošlo. Některé skladby se v různých podobách objevily na jiných vydáních, ale originální pás s nahrávkou byl objeven až letos v únoru. Lze si tak jen představovat, jakou by ještě před pár lety bylo vydání podobného alba událostí: dnes bohužel už raritní kolekci (i vzhledem k velkému množství vydávaných titulů) nejspíš ocení jen pamětníci, skalní fanoušci a hledači proti proudu.
Přitom až mrazí, jak Mertovy poetické vize fungují zcela nadčasově, i s mnohaletým odstupem. Ne že by posluchači dodávaly příliš radosti či optimismu. Jako by je poznamenalo dusno nastupující normalizace, jsou plné melancholie nebo místy i vyloženého smutku. Zatímco třeba Jaroslav Hutka své Tady domov mám či Litvínov vyvažuje řadou občas až křečovitých legrácek, u Merty jde zjevně o celoživotní stav, který v globálním vyznění z kolegů snad už připomínají jen písně Oldřicha Janoty. Snad jen v písni Odsouzenec díky nezvykle dryjáčnickému použití kazoo probleskuje svérázný, podpovrchový humor.
Rozevlátou poetiku doplňuje už tehdy přítomná autorova muzikálnost i chuť dělat věci po svém, s jakou se nejen nebál přidat další nástroje jako foukací harmoniku či flétnu, ale dokonce, pro tehdejší dobu hodně nezvykle, použít možnosti studia. To, jak se v úvodu závěrečné skladby objeví chrámové echo, tóny fléten a ostré tóny strun připomínající orientální nástroje, nemá dodnes v tuzemské písničkářské tvorbě obdobu. Spolu s kytarovým doprovodem, který byl vždy natolik instrumentálně na výši, že písničky v podstatě nebylo možno zaslechnout hrát je někým jiným, to zapadá do vnímání Merty jako bytostného intelektuála, ze kterého tvorba tryská bez sebemenšího kalkulu, zda bude posluchači přijata kladně, či mu bude vůbec srozumitelná.
Lyrické obrazy, jaké nabízí Odkud? Odsud (Zvoník ve vesnickém kostele) nebo Uplakaná Země paní Pampelišky, mají i po letech sílu uhranout a zarýt se silou až návykovou. Znějí sebevědomě i melodicky hravě a zanechávají romanticky oduševnělý pocit jako návštěva starobylého zámku.
Letitá nahrávka je tak opět připomenutím, jak je těžká cesta těch, kteří jdou mimo hlavní proudy. Kdysi byly ty skladby málo zpěvné pro publikum postrádající úderné slogany, oslňovaly hlavně muzikantstvím. V dnešní době, kdy v konzumní realitě působí "mimoidně", a vzdorovitě ještě mnohem víc, než nejspíš působily tehdy, si budou vedle nadšených pamětníků hledat nové posluchače ještě hůře. Ale už to, že ta možnost existuje, je zpráva víc než pozitivní.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.