Stál u začátků hip hopu a graffiti v Praze. Během let se dvaatřicetiletý Vladimir 518, jak si říká, vypracoval na jednoho z nejvlivnějších raperů v Česku. Založil hudební label, kreslí, ilustruje a propojuje obrazy se zvukem. Letos s PSH vydal desku Epilog. Na koncertním pódiu ho nepřehlédnete už jenom kvůli jeho impozantní figuře, díky níž se okolo Vladimira šíří energie drsného rapera.
Co se skrývá pod vaší šifrou 518?
Odkaz na graffiti pravěk: jistý poslíček se začal koncem 60. let po New Yorku podepisovat jako TAKI 183. Všimly si toho noviny a z graffiti se stala nejnovější senzace. Čísla za jménem tehdy symbolizovala bloky a baráky. 518 je v rámci tradice také číslem baráku. Vyrostl jsem v něm, žil jsem tam s rodiči asi do dvaceti.
Psal jste to jméno po zdech?
Rozhodl jsem se pro něj až ve chvíli, kdy jsem začal cítit, že graffiti čím dál víc opouštím a přestávám ho dělat. Nikde jsem ho nepsal.
ČTĚTE TAKÉ: Kubánské hiphopové duo dráždí úřady
Přezdívky můžou zároveň symbolizovat vzpouru vůči vlastnímu rodu.
Nebylo to odříznutí od jména, nestydím se za něj. Rodinu mám rád, ke svému rodu na druhou stranu nemám klíč. Vím nanejvýš o dědovi, tím končím. Uvědomuju si ale, že moje tělo, mysl i kultura jsou složeny z tisíce generací.
Co vás štve?
Myšlenkový tunel, v němž jede celá generace: představa, že do pětadvaceti si můžu relativně dělat, co chci, ale pak přijde moment, kdy už musím vydělávat prachy a koupit si byt a postarat se o rodinu. Z tohohle nevede cesta ven.
Takhle si lidi svazuje a zavazuje režim, levnými půjčkami, dluhy od mládí.
Je to naprosto šílené. Hrozně jsem se vzpouzel, abych do něj nezaplul. Rozhodl jsem se, že nepůjdu na vysokou. Odstěhoval jsem se od rodičů do squatu na Ladronku. Bylo to radikální vykročení jiným směrem. Neměl jsem ještě šanci uživit se svými věcmi, nikdo o mně nevěděl. Na punkové platformě jsem tedy začal pracovat sám na sobě, fascinovalo mě graffiti, komiks, určitý typ ilustrace a rap, věci, které jsem ve škole stejně nenašel. A pak jsem měl pocit, že tam mrhám energií, jenom jsem poslouchal poznámky o tom, že život není jen to, co mě baví. Já jsem si to ale vyvzdoroval a dokázal si, že to není pravda.
Jak jste se dostal na pódium?
Jak jsme dělali graffiti, vnímali jsme, že hiphopová kultura má i další aspekty jako breakdance, dýdžejing, produkce. A tak někdo začal tancovat, někdo se rozhodl být dýdžejem. Já jsem začal dělat rap.
Celý rozhovor si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 17. června 2010.
Foto: Karel Šanda, Lucie Pařízková
