Radostné písničkářství a pomsta surové realitě

Dnešní hudební tipy nabízejí dvě odvrácené tváře současné rockové hudby. Optimistický výhled s poetickým pohlazením a rezolutní undergroundový úder mezi oči. Je jen na posluchačích, čemu dávají ve svých poslechových chutích - a vlastně i ve vnímání okolo se rozprostírající reality - přednost.

Geoff Tyson / The Wavemen  (MaFo music/Report)

Je poněkud záhadou, proč se někdo takový, jako je Geoff Tyson, americký kytarista, který je mimo jiné jedním ze dvou žáků Joea Satrianiho (tím druhým je Steve Vai), který předskakoval mnoha hvězdám a jehož skladby se objevily v několika hollywoodských filmech, usadil zrovna v Praze. Každopádně tu působí zcela nenápadně a stejně tak zrealizoval svou místní nahrávku. Ta je pojatá jako split - první polovinu natočil se svým vlastním bandem, druhá je věnována spřátelené kapele The Wavemen.

Půlka Geoffa Tysona a jeho doprovodu (ve kterém působí i bývalý člen kapely Idy Kellarové či bývalý bubeník Support Lesbiens) představuje solidně provedený, aranžérsky dotažený a instrumentálně propracovaný poprock. Písničky, které rozhodně neurážejí, snadno si je lze představit pod titulky filmů, televizních seriálů či v reklamách. Podmiňuje je k tomu i celkem konzervativní poloha, zcela oproštěná od toho, co se například děje v popu i na nezávislé scéně v současnosti.

I když kytara občas lehce přitvrdí, nejedná se hudbu agresivní, a ani se nezdá, že by byla zaměřená na nějaké konkrétní posluchače či věkovou hranici. I každá skladba je maličko jiná, jako by testovala, co na posluchače zafunguje - nechybí názvuky různých žánrů ani například typická balada. Řemeslo zkrátka zatím převažuje nad nepříliš výraznými nápady a písničky navíc znějí trochu odosobněně.

ČTĚTE TAKÉ: Utajená profesionalita, divé experimenty a hlučná krása 

To druhá polovina spřízněné, americko-švédsko-české kapely The Wavemen, působí od počátku mnohem přesvědčivěji. Základ je jasně písničkářský, ale rozmáchlý zvuk i procítěný zpěv prozrazuje inspiraci i u komerčně úspěšných skupin, vzešlých původně z nezávislé scény - například R.E.M. či Coldplay. Zpěvák Lucien Zell je také ve svém projevu mnohem uvěřitelnější než Geoff Tyson.

Nemalé nebezpečí ovšem skrývá tendence kapely, postavené na lyrických textech, sklouzávat k patosu a pózám. V kombinaci se vstřícnou, nepříliš vyhraněnou a názorově neujasněnou hudbou to může leckoho i odradit. Přitom tyhle písničky u melodiíchtivého publika rozhodně šanci mají. Aktuální nahrávka je ovšem v tom jen pouhým prvním krokem a je jen na kapele, jestli u něj (tak jako už několik let) zůstane, a nebo se dokáže konečně posunout dál.

ČTĚTE TAKÉ: Pastelkový poprock, punkový folk i tiché ukolébavky

SRPR - Dlask  (Srp rec)

Temná skupina, jejíž plný název zní Sdružení rodičů a přátel RoPy, patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí alternativně-undergroundové, značně skomírající scéně, dá v současnosti slyšet. Její třetí album je opatřeno úžasným obalem v podobě několika samostatných, různobarevně potištěných fólií, které vrstvením dávají možnost každému majiteli CD si obal samostatně variovat. Podobně originální a zároveň (nejen z komerčního hlediska) zcela nepraktický jako obal, je i jeho obsah.

Alfou i omegou alba jsou opět texty. Jejich autor a leader skupiny v jedné osobě Roman Neruda už tradičně rezignuje na zpěv, jsou nejčastěji deklamované, případně expresivně vykřikované. Básnické i syrově realistické a zcela vzdálené něčí snaze hledat na všednodennosti, která nás obklopuje, cokoliv pozitivního. Na první desce se ještě objevoval často humor, na následující celkové vyznění značně potemnělo, zdrsnělo a zbyla jen ironie.

U nové nahrávky šlo depresivní vyznění ještě dál: pokud zrovna nereflektuje stav ne nepodobný myšlenkám sebevraha pár minut před definitivním skutkem, podobá se ze všeho nejvíc sarkastickému a cynickému šklebu. Často z toho mrazí. Jestliže mnohá hudba může být svého druhu terapií na černé myšlenky, tahle je pro ten účel zcela nevhodná.

Vedle výrazných textů trochu ustupuje mimo hlavní pozornost hudební složka. Místy sama sebe degraduje až na úlohu v melodramatu - podbarvuje, dodává atmosféru i sílu celkovému vyznění sdělení. A pokud budeme přirovnávat k filmu, pak jasným žánrem je tu psychologický horror. Skladby typu Dlouho nechávají vzpomenout na ono cimrmanovské "Sám se nepobavíš. A pobavíš-li se, jen do pláče!

Mozaika zvuků analogových kláves, na nahrávce spíš nenápadné kytary a jediného energického prvku v podobě saxofonu, je však důmyslně propracovaná do až detailů. A když už se objeví optimistický, posluchačsky vstřícný hudební motiv, spolehlivě ho "zabije" sice funkční, ale nemilosrdně surový vulgarismus (Oxymoron). Nová deska SRPR je prostě ještě více než její předchůdci zdařilým odrazem neradostných aspektů života. A jako taková vlastně naprosto dokonale zapadá do současné "krizové" doby.

Foto: archiv skupin