Festivalový zápisník
Rock For People: šílení fanoušků jak za starých časů

Hradecký festival ve svém devatenáctém ročníku zahájil 2. července zvolna, a ještě více než v minulosti vsadil na pohodlí návštěvníků. Ozdobou prvního dne bylo hvězdné vystoupení britských Thirty Seconds to Mars.

Jeden z v tuzemsku největších a nejrespektovanějších festivalů se po loňských problémech s počasím zjevně rozhodl dát přednost bezpečí i pohodlí publika a ukončit honbu za co největší návštěvností, která v posledních letech provázela i jeho další konkurenty. Vedle bohaté nabídky především zahraničních interpretů tak je to poprvé, kdy má open - air festival s výjimkou hlavní stage všechny další scény zastřešené.

Specialitou letošního ročníku přehlídky, opět se konající na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové, se stala ojediněle koncipovaná vystoupení českých jmen z řad nejpopulárnějších. Kdo ale chtěl vidět první z nich, společné vystoupení Xindla X a Orchestru Karla Vlacha, musel si hodně pospíšit, protože začínalo už krátce po třetí hodině odpolední.

Většina publika se ale pozvolna scházela až na podvečerní blok lotyšských Prata Vetra, u nás známějších pod anglickým názvem Brainstorm. Ačkoli u nás už vystoupili po několikáté (a jednou i v Praze předskakovali Rolling Stones), ohlas měli tentokrát vcelku vlažný. Ve své zemi jsou prý nesmírně populární, vcelku standardní, ani výjimečný, ani podprůměrný pop-rock, o pár let opožděný za děním na britských ostrovech, tomu ovšem příliš neodpovídal. To čistě britská sestava zatím ještě nepříliš známých kapel na Showcase scéně mnohdy nabídla zajímavější momenty.

Ačkoli pro nedočkavé byl připraven zahřívací večer už v pondělí, i v úterním prvním oficiálním dnu zatím na festival nedorazily davy známé z předchozích let, a i pořadatelé s tím nejspíš počítali, protože největší ze scén dosud zůstala uzavřena. Černým koněm úterního večera se stala americká divožena Amanda Palmerová, vystupující za doprovodu svého Grand Theft Orchestra.

Energické vystoupení zpěvačky, tradičně lehce kontroverzně oděné do kombinace podprsenky, korzetu a kalhot, nepřekvapilo ty, kteří viděli její nedávný pražský koncert. Zazněly převážně skladby z posledního alba, nechybělo "plavání" nad hlavami diváků s dlouhou vlečkou, sólová vsuvka s ukulele a vyvážené střídání baladických poloh s až punkově rozdivočelými popovými hymnami. A ačkoli hradecké publikum na podobné interprety není příliš zvyklé, ohlas byl víc než slušný.

To na koncert českého producenta Borise Carloffa, vystupujícího na třetí scéně, pojmenované po portálu YouTube, dorazilo lidí výrazně méně, a to ačkoli jeho koncerty jsou podobně sporadické, jako příjezdy mnohých zahraničních jmen. Melancholií nasáklé popové chorály, s výraznou účastí violoncella, však nepočetné přítomné uspokojily měrou vrchovatou. V závěru však odliv publika dával tušit, že pro mnohé šlo jen o výplň při čekání na ty slavnější.

Britští Bloc Party v čele s charismatickým zpěvákem Kele Okerelem nehráli v Hradci poprvé a bylo to znát. Kapela zmítající se v obdobích oživení a několikaletých pauz, ovšem hudebně trochu usnula před pár lety a jejich setu "nepomohla" ani asi čtvrthodinová pauza, způsobená výpadkem elektřiny. Zuřivé dupání na dřevěnou podlahu stanu a další projevy nespokojenosti během ní, ale jasně svědčily o tom, že rovné taneční rytmy (za bicími překvapivě seděla bubenice, která frontmana Keleho doprovázela při jeho minulém hradeckém sólovém vystoupení) a nevtíravé melodie stále na tuzemské fanoušky fungují.

Britské hiphopové trio Young Fathers (stejně jako další již zmínění zahraniční hosté) jasně ukázalo, co mnohým tuzemským interpretům stále chybí: naprostá odevzdanost publiku, maximální nasazení a energie. Ačkoli se vystoupení trojky, střídavě rapující a zpívající do předem připravených zákaldů mohlo zdát vizuálně nepřitažlivé, právě díky nadšení a akci na pódiu, byl opak pravdou.

Už první minuty půldruhahodinového bloku amerických Thirty Seconds to Mars naznačily, kdo je největší hvězda dne. Kapela nenechala nic náhodě a stadiónové skladby Search and Destroy či This Is War zafungovaly bezchybně. Ale to, co se rozpoutalo později, u nás už hodně dlouho nebylo k vidění. Nejenže kalifornská kapela předvedla nadupaný, vizuálně dokonalý set plný silných melodií, ale i komunikace frontmana Jareda Leto s publikem, které s kapelou odzpívalo většinu (!) koncertu a nejrůznější zpestření, byly hodně nadstandardní.

Skladby dostávaly "natažené" a vygradované koncertní podoby, zpěvák neváhal vytáhnout českou vlajku na žerdi či zvát na pódium desítky hopsajících fanynek, a vtipný byl i moment, kdy vytáhl k mikrofonu jednoho z fanoušků, a když zjistil, že je zahraniční, nekompromisně ho vyhodil s tím, že chce někoho z Česka. Celá ta nabubřelost a kýčovitost ovšem u publika bodovala takovým způsobem, že bylo jasné, že se kapela trefila s přesností na milimetry.

Nadšený dav v přeplněném stanu působil doslova zfanatizovaně, každý zpěvákův pohyb, kytarové sólo či projekční vtip byl doprovázen obřím aplausem a situace s hysterickým vřeštěním fanynek a fanoušků velmi připomínala dávné časy ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy ještě být úspěšnou rockovou hvězdou znamenalo být málem polobohem.

Celé dění si ale zároveň udrželo pozici fungující rockové show, skvělého cirkusu plného projekcí, opravdu dobře zahrané i prezentované hudby, míchající to nejatraktivnější z popu i rocku, navíc zpestřované třeba rozhazováním velkých nafukovacích balónů či v závěru nafukovacích matrací ve tvaru krokodýlů, delfínů a žraloků. Ve vizuálním srovnání se nabízela loňská show Flaming Lips na ostravských Colours - jen s tím, že reakce i vstřícnost publika, byla zde na úplně jiné úrovni.

Komu ani velkolepé vystoupení hlavních hvězd večera nestačilo, mohl se o půlnoci zklidnit u intimního a až odpočinkového setu tria Ohm Square. Temné elektronické beaty prosvětlované andělským hlasem zpěvačky Charlotte sice působily po rozjetých Thirty Seconds to Mars až příliš intimně a zakřiknutě, ale jako tečka za programově nenápadným, ale nadmíru vydařeným dnem, fungovaly skvěle.