Dnes, 18. srpna, je tomu přesně dvacet let. Tehdy, necelý rok po listopadové revoluci, v Praze před 100 tisíci diváky zahrála kapela, která vždy byla synonymem svobody. The Rolling Stones. Novinář časopisu Instinkt Roman Lipčík, v té době redaktor Mladého světa, měl unikátní, do té doby nemyslitelnou příležitost, pořídit s žijícími legendami rock'n'rollu rozhovor. Po dvaceti letech na to vzpomíná...
"Ve chvíli, kdy na mne se slovy 'pan Richards na vás čeká v salonku v prvním patře, račte mě následovat,' kývla jedna z desítek asistentek, co kolem neustále kmitaly, všichni ve foyeru pražského hotelu Palace zcepeněli. A že jich tam bylo...
Já se totiž neměl stát jen jediným tuzemským psavcem, který spáchá rozhovor s kapelou, ale zároveň jsem pro tu chvíli byl i reportérem amerického hudebního čtrnáctideníku Rolling Stone, pro nějž byla pražská koncertní událost natolik veliká, aby se uvolil o ní napsat, ale zase ne tak bombastická, aby sem kvůli tomu vysílali svého člověka. Oním sezamem, který mi v hotelu Palace otevíral dveře, nebyl Mladý svět, nýbrž Rolling Stone, jehož redakce z titulu své autority všechno sjednala s managementem kapely.
Pan Richards měl nevelké zpoždění. Vešel s touž asistentkou, co sem přivedla i mě, houpavým krokem opilého námořníka došel ke mně, a už to nebyl pan Richards, ale Keith, jak se mi představil s nataženou rukou. Asistentka u stolku na kolečkách míchala do velké sklenice bourbon se sodovkou v koňském poměru, kdežto mě, blba, čekala sodovka, když jsem si o ni řekl, a Keith si před zrcadlem na stěně zatím zkoušel můj klobouk, protože prý je to 'nice hat'.
Nebyl to asi nejpovedenější rozhovor mé kariéry, ale byl rozhodně nejzásadnější. A taky nejuvolněnější a nejbezprostřednější. Keith mi nabízel marlbora, já jemu sparty, kterými vzal zavděk jen jednou a pak se vrátil k vlastní značce. Navzájem jsme si připalovali, kdo bude rychlejší. Přemlouval mě, abych si s ním dal panáka, a na moje pýřivé vysvětlování, že jsem se ocitl na strmém tobogánu alkoholismu a chci s tím něco dělat, se jen blahosklonně usmál a nechal mi mou naivitu.
Původní rozhovor Romana Lipčíka s Keithem Richardsem a Mickem Jaggerem ze srpna 1990 čtěte ZDE
Když uplynulo třicet minut vymezených k rozhovoru, do salonku vstoupila asistentka. Nakukovala tam během povídání víckrát, zřejmě jí nešlo na rozum, proč se odtamtud tak často ozývá unisono dvojitý chraplavý chechtot. Teď ale zůstala stát ve dveřích a mlčky 
zaťukala na hodinky. Keith ji takhle zahnal, zatřepal rukou jako na dotěrného komára a byla pryč. A my si povídali dál, dokud jsme sami nechtěli skončit, tedy spíš asi on než já. Pak se sesunul z křesílka a rozhoupal se zase ke dveřím. U stolku s nápoji pohybem eskamotéra chňapl po poloplné lahvi Jima Beama a zmizel s ní v útrobách hotelu.
Kdyby ti dole tušili, že se po posezení s panem Richardsem vydám místo dolů mezi ně výtahem do nejvyššího poschodí hotelu, to už by závistí asi explodovali. Tam nahoře na mě čekal sám pan Jagger..."
Celý text si můžete přečíst v časopisu Instinkt, který vychází zítra 19. srpna 2010.
