O všech myslitelných úhlech ženského pohledu na svět už byly popsány hory papíru, o terrabytech někde na serverech ani nemluvě. Přesto jde pořád o téma nevyčerpané. Dvě podzimní novinky jsou dalším příspěvkem k tématu. Spouje je mimo jiné i to, že obě protagonistky na nich daly velký prostor svým spolupracovníkům a oběma se to bohatě vyplatilo.
Lenka Dusilová & Baromantika: V hodině smrti (Supraphon)
http://www.lenkad.com/
Ačkoli Lenka Dusilová novinku zaštiťuje svým jménem, spíš jde o rovnoprávné první album skupiny Baromantika, jejíž je nejviditelnější tváří a nejvýraznějším hlasem. Stejně jako podobně pokorně přistupuje ke své současné hudbě a ústupu z popularity výměnou za svobodnější formy hudebního vyjádření bez potřeby přizpůsobování se publiku, stejně tak zde tak trochu ustupuje z pozice hvězdy doprovázené doprovodnou kapelou, u které nejsou důležitá jména muzikantů.
Podobně osvobozeně zní hudba novinky. Neřeší žánry, přeskakuje si z oduševnělé zamyšlenosti do optimistické veselosti, z až snové melancholie do energické tanečnosti. zahání stereotypy a nabízí vypiplanou esenci toho nejlepšího -ať už to jsou melodie a nápěvy, instrumentální výkony, vynikající aranžmá i finální studiová produkce.
K pestrosti přispívá široká sestava autorů. Zatímco v hudební složce dostali prostor i ostatní členové Baromantiky, textů se vedle hostů Justina Lavashe a Dana Bárty zhostil i třeba Martin Kyšperský. A jeho schopnost trefit se do zpěvačce blízkých nálad i veršů, které z jejích úst zní přirozeně a uvěřitelně, je až obdivuhodná. A i při nemalém rozptylu (a několika jazycích) tu navíc chybí slabší místa: selekce materiálu byla provedena opravdu bez předsudků a důkladně. Snad i proto album patří k tomu nejlepšímu, pod čím je Lenka Dusilová zatím podepsaná.
Navzdory lehce morbidnímu názvu a avízech až filozofických otázek a témat, jde o krásnou, snadno poslouchatelnou a emotivní desku, která jak cibule postupně odlupuje po vrstvách své další tváře, plusy a tajemství. Atmosféru pak dokreslují pěvečtí hosté, do jejichž příspěvků se jasně otisklo osobní přátelství s protagonistkou, i díky kterému písně do celku dobře zapadají, i když všechny tři nejsou tak výrazné jako klenoty alba, písně Epitaph. nebo dynamická Ricardo.
Nahrávka se nebojí zvukových dobrodružství i patosu, ale dbá na sevřenost a nerozptyluje samoúčelnými experimenty (pokud tedy nepovažujeme za experiment dnes už běžné zvukové hrátky jakou je Monotronka), a i když občas potemní jako v závěru Duszo moja, ve své podstatě je melodicky i rytmicky vstřícná, plná něhy a romantiky. Dá se jen tak doufat, že až se budou rozdávat výroční ocenění, že na tuhle desku nebude zapomenuto.
Amálka K. Třebická: Za okny rychlíku (Indies Scope)
http://www.deezer.com/album/8639384
Před rokem vyšlo debutové album dámy s trochu infantilní zdrobnělinou ve jméně a rodiče dětí s logopedickými vadami mohli zajásat: album vtipně a hravě nabízelo další písničky na procvičování výslovnosti. Jenže co naplat - pro ostatní posluchače šlo spíš jen o kuriozitu, dobrou ukázku možností a tvárnosti českého jazyka. Deska tak trošku připomínala záznam písniček z divadelních představení - vytržené z kontextu často působí i přes všechen vtip ochuzeně a neplnohodnotně.
Kdo tak trochu s obavami dosud odkládal aktuální druhou kolekci stejné osoby (jako autor těchto řádků), dělal docela chybu. Plně autorská kolekce klavíristky, akordeonistky - a pozor - tentokrát osobité šansoniérky, je totiž z úplně jiného těsta. A při vší úctě k záslužné práci, kterou jistě debut je, navíc kvalitativně výše. Komu se stýská po před časem rozplynulé kapele Ta Jana z Velké Ohrady, má tu totiž tip na docela adekvátní náhradu.
Hudební rozsah od jazzové barovky až někam k hospodskému šramlu, kabaretní rozevlátost, nostalgie a současnost, lidová moudra i až překvapivě trefně interpretované postřehy a ze života zjevně odpozorované či přímo odposlechnuté příběhy - to všechno tu je. Záleží jen na posluchači, jak blízko si ty písně připustí k tělu a jak moc se je ochoten do nich ponořit. K pozitivům alba je potřeba připočíst dobře zvolené spolupracovníky, kteří svými nástroji písničkám hodně pomohli - v čele s manželem(?) Vladimírem Třebickým, který se kromě bicích připojil i hlasem.
Niterný ženský pohled na svět oplývá ironií, ale častěji se nebojí ani ukázat občasnou bezradnost. Jako takový asi bude vyžadovat soustředěnějšího posluchače se zkušenostmi, 
který je ochoten se zamyslet, než toho, který se spokojí s opakujícími se slogany a přirovnáním k Radůze jen pro to, že tu zní akordeon. Což neznamená, že vše je tu dokonalé a že někdy snaha nezůstane na půl cesty a pokus o umělecké zpracování nesklouzne po povrchu, kdy se autorka sice pro sebe s tématem vypořádala, nicméně emoce se nedostavují, i když by měly. Ostatně i úspěšnější pokusy, jakým je třeba reflexe do ústraní odloženého stáří (Domov důchodců) mají ještě svoje rezervy.
Amálka K. Třebická má rozhodně dlouhou cestu k přesvědčivosti i schopnosti zapůsobit tak jako ti nejlepší v žánrové oblasti, ve které se pohybuje. Přesto kráčí rozhodně správným směrem a je dobré ji nepřehlížet. Už jen proto, že těch, kteří nechtějí své posluchače jen pobavit, nemáme na rozdávání, a než se nejmladší generace muzikantů dostane do stadia vyzrálosti, aby se zaobírala i podobnými tématy, jaká jsou probírána na tomto albu, nemálo z nich své snahy dávno vzdá.
