Hudební tipy
Severní mlhy a stíny pochybností

Letošní léto už definitivně zamávalo a podzimní plískanice, mlhy a deště jsou každodenní realitou. Podzimní náladu mají - nejspíš neplánovaně - i nová alba dvou kapel špičkových ve svých žánrech. Všem splínům se vzpírají s energickou jistotou a dost možná ten vzdor mohou přenést i na své posluchače.

River For Sale: Social Moment (KlangUndKrach)
http://www.myspace.com/riverforsale

Ještě dodnes, i s několikaletým odstupem, si dobře pamatuji, jak mě vykolejilo a zasáhlo setkání s hudbou severočeského tria River For Sale. Skupiny, které mají takto srovnané, co vlastně chtějí, netápou, dokážou svému směřování dát formu, a navíc jsou škatulkově zcela nezařaditelné a zajímavé i v evropském měřítku, se prostě nepotkávají každý den. O to je smutnější se s novým albem dozvědět, že se jedná o pohrobka, neboť jeho tvůrci se mezitím rozešli každý svoji cestou.

Na rozcestí, kde se potkávají shoegaze plochy, zastřený zpěv a ledové "joydivisionovsky" temné a neuspěchané rytmy, i na zřejmě poslední, třetí nahrávce vše plyne s rozvážností pohledu z horského masivu, kdy čas se zastavil a stoický klid ovládne a donutí se zastavit i ty největší choleriky. Tajuplnost skladeb, které oproti minulé Transparent zřetelně ustoupily od  "písničkovější", post-rockem ovlivněné formy a vrátily se blíže k původní elektroindustriální podobě, však v sobě paradoxně skrývá nervozitu a provokuje k tomu nespokojit se s poslechem jako kulisou a přijít všemu na kloub.

Půlhodinová nahrávka může napoprvé působit jako samoúčelný experiment, neprostupná směs, která se zalekla větší posluchačské vstřícnosti své předchůdkyně. Sonické stěny, propletence samplů se zvukem k nepoznání efekty pozměněných nástrojů, jištěné tlukotem elektronických rytmů se prostě nevzdávají ochotně. Těžko říct zda to byl záměr, snaha zapudit ty posluchače, kteří v kapele viděli jen další My Bloody Valentine, nebo vše vyplynulo mimovolně; faktem je, že napoprvé zní Social Moment odosobněně a možná i prázdně. Ale je to dočasné.

Teprve opakovaně na povrch vypluje fakt, jak velké množství zdánlivě vzdálených a vzájemně nekomunikujících inspirací se tu potkává a jak je tak dobrodružné mezi nimi objevovat "to svoje". Není to snadná cesta, ale mix hlučného rocku, industriálních zvuků a ploch i elektronických nálad k tomu skýtá i tentokrát jen těžko vyčerpatelnou řadu podnětů.

Samozřejmě tu platí i to co dříve - River For Sale z nahrávky zní jako jen jako zlomek toho, co s nimi lze zažít v prostředí klubu, kde atmosféra, reprodukčním zřízením neumravněný, často takřka hmatatelný hluk a koneckonců i vizuální zážitek teprve umožní, aby na posluchače přešla část síly, která v kooperaci tria vzniká. Ty slovně jen těžko popsatelné vjemy, jakými jsou (namátkou) respekt z majestátnosti hor, ticho, které vás obklopuje na procházce po jejich hřebenech, uvědomění si pomíjivosti i směšnosti délky pozemského žití v konfrontaci s časem nebo kouzlo obyčejného lidského pohledu tady získávají důstojný hudební ekvivalent. Zdá se to jako marný boj, ale o to víc má cenu, když se do něj někdo vůbec jen odváží pustit.

Dark Gamballe: Pochyby (RedBlack)
http://www.myspace.com/darkgamballe

Vyškovská parta se po dvaceti letech svého fungování z někdejších alternativně-metalových pozic propracovala až někam ke koketování původního směru s popovými melodiemi, přičemž jsou slyšet i evidentní vlivy nu-metalu. Prostě chuť neusnout na místě,  kladný vztah k elektronice a žádný strach z melodií. Navazují v tom ostatně na předchozí alba. S tím, co zní z jejich už desátého alba by se tak s klidem mohli postavit i třeba vedle německých pódiových cirkusáků Rammstein a nejspíš by nejen sotvakdo v sále byl nespokojen, ale dost možná by musel uznat, že přinejmenším nejsou o nic horší.

Příjemné je, že ani po letech fungování tvůrců nahrávka nesklouzává k dogmatům, je zvukově i hudebně pestrá, s neodfláknutými a propracovanými aranžemi. Nebojí se žánrových vybočení, ale zároveň je z ní cítit jistota hudebníků, kteří mají své začátky už dávno za sebou a přesně vědí, co už je nezajímá. Umějí pracovat s komerčním potenciálem skladeb, ale zároveň si ještě rádi vzpomenou na časy nekompromisních rockerských zásad (i když o co, že si někteří z nich myslí, že je pořád ještě neopustily?) a opřou se do kytar. Pro toho, kdo se v podobných vodách rád cáchá, rozhodně dobrý důvod po albu sáhnout.

Nicméně, jestliže po hudební stránce jde v rámci scény rozhodně o nadprůměrnou záležitost, s texty už to tak slavné není. Ty pochyby z titulní skladby jsou jen stěží uvěřitelné, patos je na albu snad všudypřítomný a programově drsné pózy někde protivné, jinde komické. Skladby jako je Čistý? prozrazují mesiášský komplex a potřebu pojmenovávat věci, které už dávno jiní pojmenovali lépe. A například Hologram by byl skvělý, kdyby bylo jasně patrné, že autor šroubované formulace plné gilotin, hříchů, zmaru a osudových znamení myslí jako dekadentní parodii - bohužel však vyznívá tak, že je míněn zcela vážně. Více civilnosti a méně urputnosti by bylo jen ku prospěchu. A oč lépe by to fungovalo s nadhledem, jasně ukazuje závěrečný cover Jiřího Schmitzera Řekněte to.

Přes to všechno je ovšem patrné, že si skupina jde tvrdohlavě svou cestou, neohlíží se napravo ani nalevo, má svůj pevný názor a stojí si za ním - což obzvláště na tvrděrockové scéně, plné "skutečných rockerů", kteří si jistě jen zcela náhodou vydělávají účastí v muzikálech, rozhodně není běžné. Ve spojení s nápaditou hudbou se tak jedná spíš o nadprůměrnou záležitost, která ze spousty tuctové produkce spolehlivě vyčnívá.