Domácí hudební tipy
Strom s pevnými kořeny i mrtvý vlak, co nestaví
06.10.2013 16:30 Zápisník
Vytvářet hudbu pro radost znamená bavit především sebe a až pak její příjemce. A to, že následně jsou onou tvorbou osloveni i posluchači znamená, že je dělaná dobře a důvěryhodně. I proto jsou kapely, které dělají hudbu "hlavně pro naše fanoušky" většinou tak nudné, křečovité a rozloží je každá malichernost. A v současné (a budoucí) době, kdy hudba už dávno není tím nejdůležitějším, co mladé lidi zajímá v první řadě, bude tento princip stále více posilovat. Žánry pak už nehrají roli.
Jiříkovo vidění: V poli strom (Guerilla)
http://bandzone.cz/jirikovovideni
Nové a staré. Underground i elektronika. Půldruhé desítky let fungující středočeský band momentálně zredukovaný na základní trio je pozoruhodným zjevením - pohybuje se převážně na podzemní scéně po boku kapel zastydlých v polovině sedmdesátých let, ale zároveň často využívá programované groovy, samply z filmů a ostře tepající rytmy známé z tzv. electronic body music. A také elektro-industriální nekompromisnost, nadčasově jdoucí čelem proti všem, ženoucím se za tím, co jim vynese přízeň publika. Na zatím posledním, čtvrtém albu se zas tímto přístupem posunul o kousek dál - ve svém výrazu i vydělení z davu.
Jednotící linkou je temná atmosféra - ti, kteří mají pocit, že hudba má rozveselovat a přinášet libé pocity, jsou tu na špatné adrese. Už úvodní pasáž má zneklidňující charakter - a vysamplovaný hlas Rudolfa Hrušínského ze slavného Spalovače mrtvol ji jen podpoří. Právě nálada je určující, mix záměrně utápí hlas a s ním textové sdělení a dělá z něj podprahovou informaci, vloženou do goticky rozmáchlých ploch. Vyznění tak není daleko od hypotetického setkání Bauhaus či Killing Joke a Legendary Pink Dots nebo Front 242 na jednom pódiu.
Navzdory základním rockovým nástrojům (pohostinsky je doplňují cello a vokály dvou bývalých členek) zní nahrávka zvukově i aranžérsky pestře, a přes zmiňovanou temnou linii nijak depresivně. Kapela si s motivy pohrává, je cítit, že se už nebere smrtelně vážně jako na některých starších nahrávkách, ale získala potřebnou jistotu a nadhled. Tohle pojetí alternativního rocku nemá ambice progresivity, ale o to víc je z něj patrný jasný názor.
Podobně zároveň zadumané i lyricky stylizované jsou i texty. Operují s nejistotou, která nás obklopuje na každém kroku, neurčitostí i záměrnými provokacemi posluchačovy imaginace. Rády využívají zkratky sloganů, poetická podobenství i znázornění pochodů mysli prostřednictvím přírodních reálií. A skepse se tu vybíjí především v až nadnesených nihilistických slovních spojeních.
Nahrávka zní sevřeně a lze ji brát jako odraz výtečné koncertní formy, kterou současná, úderná podoba kapely disponuje. S českým undergroundem ji spojuje snad už jen návaznost a respekt k Zajíčkovým DG 307 či Hlavsovu Šílenství, jinak je v mnohých směrech dál. Nespoléhá se jen na uhrančivost a atmosféru, ale klade důraz na energii i soustředěnost a dává důrazně najevo, že dosažená poloha není důvod ke stavu spokojenosti, ale jen další krok na nekončící cestě. A právě tento fakt - tj. že album není jen mrtvou konzervou obehraného materiálu, ale čerstvým artefaktem, rovnocenným podařenému koncertu, je na novince tím nejcennějším.
Dead Letters: The Devil's Gonna Make Some Noise (Election)
http://bandzone.cz/deadletters
Po mělnicko - pražských Anyway zůstala čtyři alba a dvě nové kapely. Dead Letters tvoří jejich bývalý zpívající kytarista (a hráč na foukací harmoniku) Bohouš, kterého doplňuje bubeník Elvis. Vystačí si ve dvou. A jak dokazuje debutové album s názvem dlouhým jako pověstná Highway to Hell, šlape jim to i tak skvěle, a uhánějí vpřed takovým tempem, že pocit, že by v písničkách nějaký nástroj chyběl nějak nestíhá ani vystrčit nos z příkopu.
Slovní spojení "radostný ostrý Rock'n'Roll" může skrývat kde co, ale tady sedí naprosto přesně. Kytara řeže riffy jako žiletky, vyštěkává i spratkovsky vrčí, bicí vše ženou s razancí hodně zrychleného pochodu a zpěv sahá od opilého rockabilly, přes punkově drzé hulákání až po jedovatě hysterické vřeštění. Míchají se tu syrové šedesátky, sedmdesátkové reminiscence na poctivé dřevní rockery typu AC/DC, punková svoboda i revivalová vlna kytarovou kapel po roce 2000, objevujících znovu krásu rocku, fungujícího svou jednoduchostí a energií.
Dead Letters patří k těm, u kterých je nahrávka jen matným odrazem koncertní živelnosti, nicméně jejich první desku se producentovi Járovi Soukupovi (ex Landmine Spring, dnes Slaves of Stadium Rock) podařilo až obdivuhodně natlakovat energií, zdravou naštvaností i až nečekaným optimismem. Závěrečná gradace skladby Home, připomínající rozjíždějící těžkotonážní vlak je jedním příkladem z mnoha.
Síla dua je i na nahrávce v tom, že ze sebe sype jednu vypalovačku za druhou, nezapomíná občas zvolnit, nebojí se melodií ani špinavosti a nesnaží se to celé vyšperkovávat zbytečnými kudrlinami - každý úder do bubnů sedí, nic není navíc. Podobně bláznivě divoce už u nás asi hrají jen Wild Tides a kdejaký punk'n'roll vedle toho zní unuděně a unaveně, jak soused po sedmi pivech. Texty pochopitelně nic neřeší, ale podobně jako u country, slouží plně poetice, náladě i výrazu.
Čtrnáct skladeb proletí okolo tak svižně, že je lepší rovnou nastavit funkci "repeat". Sice u toho nejspíš budete mít pocit, že tohle už jste přece někde slyšeli, ale budete se bavit tak, že než přijdete na to kde, bude vám to jedno. A až vy, kterým se tahle deska vyhnula, někdy budete mít pocit (nebo se vám to bude nějaký pozér snažit namlouvat), že rocková muzika to už má za sebou, pusťte si právě debut Dead Letters. A jestli vás z toho nevyvedou během deseti minut, je čas zajít na místní polikliniku zaklepat na dveře s cedulkou ORL.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.