Hudební tipy
Světelné roky mezi divokou a něžnou tváří popu

Odvrácené tváře. Krása i ošklivost. Citlivost a zběsilost. Samet a brusný kotouč. Pohlazení a rána mezi oči. Občasný výlet do extrému je ale stejně důležitý jako potřeba vyrovnanosti; definice energie může mít ovšem podoby rozličné. Kam jít a před čím utíkat? Co je cíl a co je iluze? Otázky, na které si každý odpovídá po svém, a hledat návod či jasné řešení zavání naivitou. Dnešní tipy na dva debuty mohou být přitom jen jednou z mnoha odpovědí.

I Love 69 Popgejů: Let's Gold Corridor (Vole Love Prod. / Malárie)   www.myspace.com/ilove69popgeju

Koncertní setkání s touhle divokou ostravskou formací je zážitek. I proto, že performance se odehrává nejen na pódiu, ale i mezi příjemci. Jedni nevěřícně zírají, další zmateně opouštějí sál a část se baví - i když napoprvé obvykle s kradmým rozhlížením, zda se tam najde ještě někdo další a zda "se to smí". Masa posluchačů se následně silně polarizuje, ale zatímco třeba u Čokovoko se ihned rozděluje na tábory "nadšeně pro" a "rezolutně proti", zde je mnohem víc těch nerozhodných, kteří pak následné dny bloudí ve zmatených myšlenkách. Líbilo se mi to, nebo to bylo vlastně hrozné?

Ale jak se toto vše projevuje u prvního dlouhohrajícího nosiče (jímž je navíc nikoliv CD, ale vinylová deska) po deseti letech, v jehož případě vizuální složka pochopitelně chybí? Především se může prokázat, proč se vedle označujících škatulek "disco-punk" a "electro-trash" objevují i spojení "psychiatrický pop" či "hudební bizzar". Ale zároveň trvá jen chvíli "naladění se", než se ukáže, že to fungovat může, a to sakra dobře. Svobodná směs žánrů, kdy nic není tabu, reflexe hudební pokleslosti i texty, které jsou stejně útočné a vysmívající se jako upřímně otevřené, uvolňující a dokazující, že zábrany jsou jen v každém posluchači, tudíž záleží jen na něm, zda je ochoten je alespoň dočasně uvolnit.

Při prvním poslechu se mi prohnaly hlavou vzpomínky na kde co. Nejen na zmíněné sestřičky Čokovoko, ale i třeba formace Ženy, Svatý Vincent nebo Chaprál Crazy-Plesk! které tomuhle miminu šly za sudičky a předurčily jeho existenci dávno předtím, než se narodilo, pořádným mejdanem. I proto se skladba Srdíčko může postupně proměnit ze zdánlivě prvoplánové proklamace v hymnu, zatímco Bojkot chvílemi působí jako Maxim Turbulenc na hodně nezvládnutém tripu. A když například Záď vyvolává myšlenku na  společný jam session Midi Lidí a Vanessy, je definitivně jasné, že tady jde o další level počítačové hry, ve které se mění prostředky, ale nemizí nadšení. Láska v zvucích,  dancefloor-hardcore s průjmem, chorály jedenadvacátého století, disko-dechovka i electro-country-pop. Posluchačovo hudební černé svědomí.

Zároveň se mezi tím vším zdánlivým běsněním objevuje postupně jasný řád, jednotící linie prozrazující zdařilý koncept a osvobození se od všech vstřebaných vlivů. V kořenech onoho rodokmenového stromu, který je k nalezení na obalu alba a na němž uzrálo dvanáct plodů, které jsou sladké i pálivé, sedí Amorek s připraveným šípem a computerově znázorněný, všeobecně známý  symbol "paroháče". Dva póly téhle planety, která se otáčí a zároveň přitom jakoby poskakuje. "Stoprocentně čistá budoucnost vítána, dotkni se mě a pojď s náma", pěje se v jedné ze skladeb.

Nourish My Fame: Nauta (N.M.F.) 
http://www.myspace.com/nourishmyfame

V Čechách téměř neznámou slovenskou trojici jsem objevil úplnou náhodou. Dva nadšení mladíci a éterická zpěvačka z Bratislavy jsou sice na začátku, přesto pocit z toho, jak k věci přistupují a kam směřují, byl z absolvovaného koncertu více než pozitivní. A nejen proto, že tvorba Bjőrk, Morcheeby či Moloko, které ve svých vlivech jen těžko zapřou, rozhodně nejsou špatnou inspirací. Leccos naznačuje i debutové album.

Kombinace melancholie, zatěžkaných rytmů a s patetičností si pohrávajících nálad rozhodně není ničím novým. Přesto nepůsobí v podání slovenského tria omšele a vyčpěle. I s minimálními prostředky se mu daří udržovat napětí, proplétat vlákna zvuků a rytmů do důmyslné sítě, nad kterou se klenou místy až odvážné oblouky orchestrálních ploch a křehký, ale přesvědčivý vokál Adrienne Csanadi, ladící s chladnou image zimní královny, z níž by měl radost i Andersen.

Nourish My Fame se hlásí ke své elektro-industriální minulosti. Nesnaží se jako mnohé trip-hopové formace posluchače omotat podmanivými melodiemi, ale spíš vyladit svou rytmickou skládačku do barevného obrazu, kde si každý může najít svoje. Tu hladí hlasem, jinde až buší s electronic-body-music intenzitou. Moderní postupy přirozeně míchají s vysamplovanými dechy - a taková Love Apple má až retro nádech swingového orchestru. Jako většině interpretů, kteří nemají angličtinu jako mateřský jazyk, by jim ovšem neuškodila větší snaha o původnost.

Albový debut svádí k tomu, označit ho za příslib a naději; jenže to by nesměl mít naprosté jasno a suverénnost v bodech, ve kterých mnozí služebně déle působící spíš intuitivně zkoušejí, co "to udělá". Dotaženost, která nahrávku provází, naopak podává svědectví o invenci, která - ač se teprve plně probouzí - je už dnes tam, kam se jiní dopracovávají léta. O to víc bude zajímavé sledovat, zda tuto výbornou výchozí pozici v budoucnu trojice využije.