Hudební tipy
Undergroundová současnost i alternativní archivy

Underground, alternativa, hudební experimenty. Mnohdy se jedná těmi komerčně úspěšnými o vysmívané hudební žánry, označované jako alibi pro neúspěch u masového posluchače a technickou neschopnost. Jejich tvůrci pak často naopak opovrhují těmi, kteří svou tvorbu přizpůsobují příjemci o odvolávají se na to, že dělají svou hudbu pro posluchače, a ne pro sebe. Praktické příklady ale ukazují, že i underground může být avantgardní a dá se tvořit na vysoké umělecké úrovni a že byla i doba, kdy na podobné, dnes menšinové skupiny, přišla plná Lucerna.

Libor Krejcar & Tamers Of Flowers (Guerilla)
http://bandzone.cz/tamersofflowers

Současný český underground v klasickém významu slova na tom není vůbec nijak záviděníhodně. Odečteme-li letité, již dávno etablované spolky, objevuje se toho zajímavého nového tak málo, že hovořit o živoucí scéně prakticky není možné. Přesto existují i výjimky.

Sochař Libor Krejcar je nejen respektovaným výtvarníkem, ale i občasným hudebníkem a jeho formace Tamers of Flowers k oněm výjimkám posledních let rozhodně patří. A to i přesto, že kořeny tohoto seskupení sahají hluboko do minulosti.

Jádro repertoáru je zachyceno na zatím jediném albu Lesní hřbitovy z roku 2004, čerstvě se ovšem objevilo i DVD s koncertním provedením z loňského léta. Skladby tak dostávají další rozměr, výtvarnou rovinu, která už i tak nevšední a zajímavou hudbu doplňuje a obohacuje. Právě v multimediální podobě totiž Krejcarovy osobní zpovědi fungují ještě mnohem lépe. Temná, místy až apokalypticky či fatalisticky vyznívající hudba se prolíná s členitou scénou, která nezapře výtvarné cítění svého tvůrce, a vše doplňuje nápaditá projekce. Celkový dojem je tak na hony vzdálený zastydlým, rádobynekompromisním, opakovaným a častým kopiím Plastiků či dalších podzemních legend.

Plností zvuku, která vytváří plochy a koláže pod interpretovaným textem, občas mohou Tamers Of Flowers připomenout DG 307 posledních let, ale zároveň svými strukturami prozrazují neuzavřenost ve své ulitě a uvědomění si běhu času. Ne nadarmo Krejcar v minulosti spolupracoval s bývalým členem pardubických zběsilých elektroniků Gun Dreams Luborem Bendou - zvuk kapely občas vyvolá vzpomínku na EBM či další spolky kloubící temné repetitivní nálady s občasnými samply a zkreslenými, rozmazanými kytarami - kdo má rád Revolting Cocks, Nine Inch Nails či Ministry, své si tady určitě najde. Z českých part se jako první rozhodně nabízí příbuznost s Jiříkovým viděním.

Přesto je hudba sama jen jedním ze stavebních kamenů, a tím opravdu hlavním je zde hlas. Ledově opakované, osobní a místy až intimní mantry mrazí i zasahují zároveň. Prvotně navozují dojem deklamované poezie, ale i když vnitřní poetika jim rozhodně nechybí, spíš působí jako terapie svého autora. Direkty na všechny strany každopádně rozdávají podobně drsným a surovým způsobem, jako třeba texty post-hiphopových WWW. Tohle DVD je rozhodně ozdobou nejen katalogu lounského vydavatele, ale především povedeným důkazem, že i dobrovolná cesta mimo hudební mainstream může mít sebevědomou podobu, ani v nejmenším nepůsobící jako jen něco, k čemu tvůrce donutily okolnosti. 

The Rock & Jokes Extempore Band: Ebonitový samotář / Dům č.p.112/34 - Radimovka (Black Point)

Pokud se někdo zajímá o domácí alternativní hudební scénu a dostane se do časů předrevolučních, nemůže nenarazit na kapelu Extempore. Tato legenda sedmdesátých a osmdesátých let, spojená se jménem zpěváka a kytaristy Jaroslava Jeronýma Neduhy a později i saxofonisty a zpěváka Mikoláše Chadimy, po sobě nechala celou řadu neoficiální cestou šířených alb a dnes se už počítá ke zlatému fondu všech domácích rockerů, kteří se nebáli uhnout z mainstreamové cesty.

Dvě z jejich alb, která pochopitelně ve své době nesměla vyjít oficiálním způsobem, se tak na CD objevují až s mnohaletým odstupem, zatímco ve své době se šířily jen na magnetofonových páscích a později na kazetách. Ebonitový samotář pochází z roku 1977,  nahrávka téměř půlhodinové skladby Dům č.p. 112/34 vznikla pak ve vyprodané Lucerně za asistence C&K Vocalu na sklonku jara 1978.

Rozsáhlý Ebonitový samotář znamená typické Neduhovské Extempore: míchá folkrockové cítění, místy odkazující až k hippie poetice šedesátých let (Kopretinový blues) s jazzrockovými experimenty své doby, zappovským střídáním rytmů a temp a tehdejší trend strachu z jednoduchosti i obyčejných písniček. Pořad koncipovaný jako koncepční odráží tehdejší dobu, ve které se objevují jak existenciální témata, tak z dnešního pohledu i komunálně působící satira (Pod pultem). Zajímavé je, že ačkoliv pod každým partem pořadu je podepsaný jiný z členů skupiny, hudebně nejen vše drží pohromadě, ale vlastně se autorským rukopisem pasáže od sebe až tolik neodlišují. Připomenutí je to rozhodně zajímavé, pro současnou generaci posluchačů nejspíš však už značně zaprášené a pravděpodobně tak přínosné hlavně pro pamětníky.

Půlhodinová skladba Dům č.p. 112/34, zvaný Radimovka z 6. pražských jazzových dnů ovšem znamenala nejen konec jedné etapy skupiny, kdy následně odešel zpěvák, zakladatel a autor textů J. J. Neduha a ústřední osobou se stal Mikoláš Chadima, ale především slyšitelný posun ve vývoji, směrem k rockovějšímu projevu. I přes délku skladby a stále evidentní snahu o "umělecký projev" a dozvuky sedmdesátkového jazzrocku přece jen z dnešního odstupu nepůsobí tak studeně, jako mnohé jiné skupiny té doby, ale zároveň se ani v nejmenším nepodbízí a evidentně navazuje na předchozí vývoj. I po letech nelze přeslechnout muzikantskou invenci a i díky hostování C & K Vocalu se jedná o jeden ze zajímavých dokumentů své doby. Což lze v podstatě říci o celé dvoudiskové reedici.