Čtyřstrunný virtuos
Victor Wooten přijede vydeptat české baskytaristy

Basa tvrdí muziku, hlásá okřídlené muzikantské rčení. A nemá být slyšet, nýbrž cítit, dodává druhé. Proč by ale měl být basák jen někde vzadu a odvádět černou práci? Victor Wooten patří k těm, již z baskytary dělají sólový nástroj par excellence. Česku to předvede v pátek 2. května v paláci Akropolis v rámci festivalu Mladí Ladí Jazz.

Začátek kariéry Victora Lemonte Wootena může připomínat Michaela Jacksona. Také se narodil do muzikantské rodiny, kumštu se začal učit od dvou let. V pěti už se čtyřmi staršími bratry vystupoval po klubech v rodinném bandu, a než dosáhl dospělosti, potkával se v zákulisí s řadou hudebních osobností. Poctivým cvičením se dokázal vypracovat na naprostou špičku mezi baskytaristy, ovšem stejně jako o manuální zručnosti je to o tom, jak Wooten hudbu cítí a myslí. Tedy geniálně.

Důkazem budiž úctyhodná sbírka ocenění, kterou za život sesbíral. Jako jediný obhájil titul Basista roku časopisu Bass Player, a to hned dvakrát; stejně ho ale respektují i méně specializovaná média. S kapelou Flecktones pak obdržel hned pět cen Grammy.

Už jako náctiletý hrál na baskytaru na mistrovské úrovni, ale kariéru mu paradoxně nastartovalo blbnutí v zábavním parku na kamarádovo banjo, na které jen tak mimochodem také exceloval. A tak mu kamarád řekl o Bélovi Fleckovi, banjovém virtuosovi z bluegrassové kapely New Grass Revival. Ten se chtěl pustit do jiných žánrů a invenční basista se mu zrovna hodil, takže když mu Victor z ničeho nic zavolal a zahrál mu do telefonu, hned se s ním dohodl na spolupráci. Záhy do vznikající kapely přizval ještě dalšího Wootena. Roy alias Future Man se chopil perkusí - ale místo klasických bicích hraje na svůj kuriózní vynález "drumitar", elektrické MIDI bicí, které se nosí na krku. Čtvrtým do party pak byl Howard Levy na klávesy a foukací harmoniku. Béla Fleck and the Flecktones od roku 1988 se svou těžko definovatelnou muzikou odehráli spoustu koncertů a později si vysloužili pět cen Grammy v různých kategoriích - popové instrumentální album, popový instrumentální výkon, instrumentální kompozice a dvakrát za současné jazzové album.



V polovině 90. let se Victor Wooten pustil i na sólovou dráhu, začal exhibičním albem Show of Hands. Původně mělo být zahrané jen a pouze na baskytaru, nakonec přidal různé vokály a hlasy. Jiné nástroje ale vůbec nechybí. Pak přidal osm dalších vlastních desek poněkud obvyklejšího ražení, naopak do ještě odvážnějšího projektu se pustil se dvěma dalšími baskytarovými esy. Stanley Clarke a Marcus Miller se k němu přidali do projektu SMV, který se (krom bicích) zase takřka obešel bez dalších nástrojů.

"Ano, basa obvykle vykonává určitou roli, tedy podpůrnou roli, drží spodek, charakterizuje jádro, ale je to totéž jako tvrdit, že všichni vysocí lidé mají hrát basketbal," prohlašuje. "Účel basy není pouze hrát jednu, dvě noty na podporu ostatních. Účelem je hrát hudbu." Ostatně v současné kapele doprovod nehraje snad vůbec, od toho v ní má dalšího baskytaristu.
A hudba je pro něj jen jedna, ať zrovna hraje tradičnější jazz, funky groove nebo experimentuje s banjistou Fleckem, bratrem Future Manem nebo kýmkoli jiným.

V Praze mu publikum rozehřeje domácí kapela TOP Dream Company, parta kumštýřů, která pro funkový groove, ani pro nějaký ten humor nejde daleko.