Domácí hudební tipy
Zběsilost v srdci a dvě nerovné cesty k cíli
17.11.2013 17:30 Zápisník
Nezávislá scéna má mnoho podob i pojetí. A není asi důležité, zda jsou ti, kteří bývají do ní řazeni, přesvědčeni, že právě jejich cesta je ta nejsprávnější, a nebo jestli se vůbec o ostatní nestarají. A už vůbec ne, zda chtějí posluchače bavit či oslovit a nebo se v prvním okamžiku zdá, že ho ignorují. Jisté je však to, že i ty nejodvrácenější podoby a zástupci téhle scény, se stále připomínané krize hudebního průmyslu nemusejí vůbec bát.
Or: LP (Silver Rocket)
http://ornoise.wordpress.com/music/
Ne vždy a ne u každé kapely utkví v paměti, kdy jste ji viděli a slyšeli prvně. A pokud už vám není dvacet, tak ne úplně každý den se vám stane, že vidíte někoho poprvé a údiv střídá překvapení, že existuje něco tak zajímavého a netuctového, a co zároveň zná tak málo lidí, ačkoli jinak má davy fanoušků kdejaký nesmysl. Mně se to obojí stalo před časem s triem Or. A od té doby jsem byl zvědavý, jak se tahle živelná parta popere se studiovou nahrávkou.
Chvíli to sice trvalo, ale po několika "krátkých" výstupech je tu regulérní albový debut - jak už je u SR obvyklé, jen na vinylové desce a digitálním formátu. Nevybafne ze zálohy, rozjíždí se zvolna, navozuje nervózní atmosféru. Následné zkreslení už se ovšem nedá označit ani za syrové - jde o brutální noiserockovou vlnu, která se valí vpřed a nezná kompromis. Buď ji ztišíte, a pak jste si asi zavřeli dveře k pochopení, a nebo se necháte pohltit.
Nejpozději se začátkem druhé skladby s rozverným názvem Stará dobrá mladá krev je jasné, proč má kapela minimalistický název, proč nedala desce jméno, a proč zvolila obal bez grafiky, jednoduchou homogenní šedou plochu, což se zprvu mohlo jevit trochu jako póza vycházející z nedostatku nápadu. Barevnost zkrátka není na programu dne, stejně jako zábava. Tíživý pocit se prohlubuje, atmosféra houstne, humor už dávno vzal do zaječích, a členitá šestice písní (je tu i sedmiminutový i osmiminutový opus) připomíná bloudění labyrintem, kde jen čekáte, na jakou nepříjemnou zprávu za nejbližším rohem narazíte. A to, že jde v jednom případě o letně rozevlátý sampl z oblíbeného dětského filmu Páni kluci, by nikoho nemělo zmást.
Jako u většiny stylově podobných spolků tu chybí zpěv - když už se ozve hlas, pak v podobě smrtelného chroptění, které pod tlakem sděluje spíš heslovité apokalyptické návody na přežití v surové době a v zemi bez pravidel, než nějakou poezii. Udržují napětí i vyznění plné hrozivosti, zcela vzdálené "pohodovým kapelkám", výslednou nervozitou dopředu zahánějící myšlenku na oddechové nahrávky, vhodné do auta. Pokud tedy řidičovým cílem není betonový pilíř dálničního mostu, kontaktovaný ve stosedmdesátikilometrové rychlosti.
Na rozdíl od jiných kolegů nahrávka nepředstavuje divoké burácení od začátku do konce, ale ráda překvapuje temnými zvolněními. A stejně jako neochotně rozbaluje své taje v úvodu, stejně zamyšleně a do ztracena i končí. Katarze je dokonalá a chuť podniknout tuhle neradostnou procházku špinavou a zamořenou průmyslovou oblastí znovu, nemusí přijít ihned. Resumé: Desku roku, sbírající ceny, si představuji jinak, ale roli něčeho, na co po poslechu jen těžko zapomenout či něčeho, co je prvním schodem k budoucímu kultu jejích tvůrců, plní tahle vizitka mladé generace hlasitého rocku, víc než dobře.
The Drain: We, Love, We (Election)
http://bandzone.cz/thedrain
Pražské kvarteto není žádným nováčkem - pár let se po klubové scéně poflakují, letošní album je už druhé, krom toho stihlo vyjít ještě EP a na samém začátku byla dvě dema. Přesto skvěle zapadá do vlny mladých kapel, které nehrají hudbu vycházející z toho, co mohli hravě poslouchat jejich tatíci, protože by se v poslechovém vývoji dál nedostali, ale protože nemají problém z ní vyždímat energii a najít v nejrůznějších letitých vlivech potenciál pro současnost. A až vás někdo bude balamutit s komickým tvrzením, že rock je mrtvá hudba, jsou jedním z mnoha docela dobrých příkladů toho, jak dotyčný zaspal.
Čtveřice (jejíhož baskytaristu zároveň lze najít i v žánrově nijak vzdálených Kill The Dandies!) bývá často řazena ke garážovým kapelám. Jenže jak dokazuje devět skladeb nové nahrávky, tyhle "šedesátky" v sobě spíš pojí poctivý bluesový základ a glamrockovou rozmáchlost. A to vše zabalené pod dekadentním pláštíkem pódiového frackovství a podpořené post-punkovou agresí zkreslených strun. Plus tvrdé kytarové riffy, jako jsou ty ve Vampire Bar, za které by se nemusel stydět i Jimmy Page. Prostě kapele konečně došlo, že "špinavé" kytary nepotřebují, protože syrovost i energie se dá správně nadávkovat i bez nich. Na správné adrese je tu jak ten, kdo rád třeba White Stripes, tak i ten, který nezapomněl na Marka Bolana a New York Dolls, a kterého ani po letech neopouští láska k berlínským Australanům.
Ty písničky skvěle šlapou, neutápějí se ve zbytečných depresích, ale naopak jsou zábavné, a i ze studiové nahrávky jasně posluchače přesvědčují v pocitu, že na pódiu je umí kapela rozbalit ve slušnou smršť a vygradovat v pekelně rozjetý večírek. Neberou se vážně, už v první skladbě se ozve hlasové pitvoření, leccos napovídají i pouhé stylizací skrz naskrz prosáklé názvy skladeb (Love Myself, Fuck You! Kill You!, We Are Fucking Awesome)
Nahrávka vzniklá v Amákově Golden Studiu navíc tenhle svěží rokenrol ještě podpořila. Přidání cella či dechů není jen lacinou výplní, ale funkčním, i když nenápadným zpestřením. Invenční zkreslení na zpěvu či baskytaře podtrhují vyznění, sbory a další zvukové vychytávky dodávají plastičnost a občas až vytvářejí dojem, že téhle partě, která je doma v klubech, by dobře slušel i stadion. A i když tu není nic nového či překvapivého, sebevědomí, radost a samozřejmost, s jakými kapela ze sebe své skladby na druhém albu sype, z něj dělají nadmíru příjemné zastavení, které se určitě nejen mezi ostatními ctiteli retro rocku neztratí.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.