Domácí hudební tipy
Ze zákoutí do světa a zase zpátky, s ranní mlhou a rajčaty
10.11.2013 17:30 Zápisník
Mantinely alternativní hudby jsou široké už z principu žánru. Nicméně jeho výhodou je i to, že se primárně neomezuje a nezaměřuje jen na lokálního posluchače, ale naopak stejně jako čerpá vlivy z hudby celého světa, tak i může snadno fungovat i mimo českomoravskou kotlinu. A její menšinovost či nechuť k prvoplánovosti by v tom nemusela hrát výraznější roli.
Ty syčáci: Eldorado (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/tysycaci
Ty syčáci, seskupení v čele s hlavním strůjcem a démonickou postavou, Petrem Vášou, jejíž rozpuštěné vlasy už notnou dobu jistě navštěvují nejeden dívčí sen, už deset let na deskách rádi zaznamenávají konceptuální pásma. Celkem šesté řadové album s názvem mýtického města v tom nejen pokračuje, ale v naplňování primární myšlenky jde zatím nejdál. V kontrastu s koncertní živelností, kde je pohybová složka téměř rovnocenná hudbě, zdůrazňuje aktuální album až posedlost ztvárněním nápadu a perfekcionismus v jeho provedení.
Přes absenci vizuálního dojmu poslech silně připomíná divadelní zážitek, zatímco hudební doprovod deklamovaných textů zas víc než běžné písničky působí jako kdyby jednotlivé skladby vznikaly podobně jako výtvarné dílo. Brno mělo vždy mezi příznivci alternativní hudby dobrý zvuk, ale to, jak je v tomto případě uplatňována svoboda ve skladatelském i muzikantském přístupu i tvůrčí hravost při realizaci, jen těžko nalézá mezi kolegy konkurenci. Ty syčáci se nevzdávají svých charakteristických poznávacích rysů, ale zároveň se nebojí vyzkoušet prakticky cokoli nového.
Nahrávka se od dosavadních "syčáckých" skladeb výrazně vzdaluje směrem k Vášovým sólovým produkcím fyzického básnictví. Obejde se bez českých textů na úkor rytmicky recitovaných novotvarů, slov z latiny, angličtiny a umělého jazyka, ne nepodobného tomu, který využívají DVA. A také jen v minimální míře staví na zvuku klasických hudebních nástrojů - dříve běžná kytara a baskytara se tu objevují jen výjimečně. Mnohde je totiž hravě nahradily samotné hlasy základního tria, a podstatným stavebním prvkem aktuální desky je i použití sampleru.
Nové jsou oproti minulosti i ženské hostující hlasy (jen členka někdejší skupiny Sledě, živé sledě Jennifer Helia DeFelice a písničkářka Jana Šteflíčková se ozývají v plné polovině skladeb) a méně zpěvu - ten se objevuje spíš ojediněle, například ve zdařilém duetu Tomato. Chvíli také tradičnímu posluchači, který kapelu sleduje léta, bude zřejmě trvat, než si uvědomí, že zcela rezignovala na rockové kořeny, čímž se novinka výrazně liší hlavně od minulého alba Krása, které je naopak na návratu ke klasickému rocku sedmdesátých let, celé postavené.
Právě hravostí a nápaditostí se Eldorádo přibližuje tomu nejlepšímu, co zatím Ty syčáci (především ve svých začátcích) vytvořili a předchozích několik alb tak nechává za sebou. Je muzikantsky odvážné i vtipné, působivé otevřeností všem vlivům i svou "mezinárodností". A zároveň se vstřícností a melodikou dá použít jako praktický důkaz nesmyslnosti častého pohledu, že alternativní hudba je cosi nestravitelného. Tohle hledání, které jistě ocení každý vnímavý posluchač, má svůj smysl.
Sousedi: Purpura Echo (Polí5)
http://poli5.bandcamp.com/album/purpura-echo
Duo Sousedi už lze sotva považovat za nové jméno, ale je fakt, že se o něm trochu více začalo mluvit až právě v souvislosti s jeho aktuálním debutem, skvěle charakterizovaným už jen samotným názvem. O tom, že se za triviálně nenápaditým názvem skrývají dva zkušení muzikanti s dlouholetou praxí, a jak se potkali, se psalo snad už skoro všude, navíc to u nahrávky vlastně není až tak důležité. A nebo rozhodně méně než to, že představuje zdaleka nejen pouhé provětrání tuzemské zatuchávající alternativní scény.
Mnohem podstatnější je skutečnost, že původně nesmělá hudba, kterou Karel a Martin vytvářeli, a která dříve často působila jako sice sympatická, nicméně spíš jen improvizovaná výplň, bez začátku a konce, zde definitivně dozrála a dostala konečně adekvátní tvar. Zčásti se na tom podíleli přizvaní hosté, kteří přece jen omezené zvukové možnosti dua rozšířili (Dorota Barová by mimochodem mohla klidně letos obdržet hypotetický titul "nejoblíbenější host roku"), ale hlavně se na přesvědčivém výsledku podepsala citlivá produkce, která dala deseti skladbám tvar a "vyrušila" hluchá místa.
Křehký, efektově rozmazaný a zasněně působící ambient pochopitelně nemůže nevyvolat asociace s Oldřichem Janotou či sólovou tvorbou Vladimíra Václavka, ale mantricky se opakující vybrnkávání kytary i táhlé tóny violoncella zdaleka nevycházejí jen z nich. Skladby s jen výjimečně se ozývajícím hlasem nabízejí citlivé a lyrické polohy, z únavnosti a nahodilosti se vymaňují promícháváním akustických zvuků s až psychedelickými či post-rockovými plochami. A vůbec daleko není ani k melancholické náladovosti, tak typické pro islandské a další severské muzikanty. Konvenují s tím i názvy skladeb - Ranní mlha, Miranda a Oberon nebo Bílá tma.
Není to asi deska pro každého - někomu může chybět větší písničkovost, někoho odradit neveselá poloha, která před pestrostí dává přednost hypnotickému vyznění - ale přesto jde o album, které se neztrácí v řadě a nezapře svou promyšlenost i neomezenost regionem. A navzdory jisté zádumčivosti ho lze doporučit i milovníkům filmových soundtracků. Může uspokojit jak ty, kteří se rádi ponoří do detailů, tak i ty, kteří si podobnou hudbu pustí jen jako komorní kulisu. Což samo o sobě není málo.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.