Už čtrnáct dní myslím na Zvukovou sochu Bernarda Leitnera. Jeho instalace Sound Space Sculpture právě skončila na Hamburger Bahnhof, v berlínském Muzeu pro současnost. Na první pohled (či poslech) si i protřelý znalec moderního umění řekne: to je pitomost. Jenže pak ve vás začne pracovat ta záhadná energie, která z pitomostí dělá umění.
Uprostřed muzea instaloval umělec lešení z prken asi třicet metrů dlouhé, dvacet široké, pět vysoké. Řada mikrofonů a reproduktorů na prknech snímá a přenáší pohyb - respektive jeho sotva slyšitelný zvuk - který v prostoru vzniká. Mění ho v hluky jiné, od šepotu přes něco nejasného až k šumění letního deště.
Diváci do prostoru nastoupí, poskakují tam jako slepice, zkoušejí, co to udělá, a pak se neomylně zastaví. Lešení ovšem ztichne. Za dvě minuty většina lidí zvukovou klec naštvaně opustí. Kvůli tomhle jsme se táhli až na tohle příšerné místo, kde si bývalý Východní Berlín pořád ještě potřásá rukou s jizvou po Zdi? říkají si.
Američan Bernard Leitner na soše pracoval 40 let a patří k nejvýznamnějším sound-space umělcům. Své projekty instaluje hlavně ve Spojených státech a v Německu. Nakolik je lepší než jiní autoři zvukových soch, nedokážu posoudit, ale určitě patří k nejumanutějším. Kolem jeho díla na Hamburger Bahnhof jsou ve vitrínách výstřižky ze zažloutlých novin, plány instalace a vysvětlení, jak to funguje. Ty nejstarší pocházejí z roku 1965. Leitnerovy náčrty mají svou hodnotu samy o sobě a vypadají jako poznámky šíleného vědce. Muzejní návštěvníci si je prohlížejí s příznačným výrazem ve tváři: takový nasazujeme ve chvíli, kdy chceme vypadat chytře, přestože nic nechápeme. Všechno jsem si to prohlédla, znovu si řekla, že je to nějaká pitomost, a zamířila jsem k východu.
Ani nevím, co se stalo, ale najednou jsem se otočila, vrátila se do zvukové klece a setrvala tam příštích čtyřicet minut. Bylo mi blaze jako na pláži. Mé nitro, ta klec, zvuky našich pohybů, zimní den za oknem a vyšinutí návštěvníci, to všechno dohromady vytvořilo další dimenzi. Co všechno je na světě a jak zbytečně se to schovává, co všechno přeslechneme, protože nám to takzvaně není k ničemu.
Smysl pro abstraktno je snad největší americký přínos současnému umění. Světelné hudby, slyšitelné pohyby a třeba pětidimenzionální fotoportréty jsou artikl, který jistý typ lidí svádí k tupému posměchu a naopak snoby k obdivu, k němuž často chybí důvod. Jako v každém oboru je tu spousta mlhy, tápání, podfuků, pumpování grantů a zbytečných řečí. Když jsem ale konečně vypadla z Laitnerovy zvukové klece, uvědomila jsem si, co je na tomhle druhu umění nejlepší: nic k tomu nepotřebujete vědět. Ani kdo byl Leitnerův profesor, ani jak se šíří zvuk, ani v jakém úhlu si je člověk schopen vyvrátit hlavu, když pátrá, odkud to všechno zní.
Stačí prostě být a nechat to skrze sebe proudit.
Autorka je spisovatelka a publicistka
Foto: Lucie Pařízková
