Rozhovor TÝDNE
Jan Vyčítal: Už nemám puzení. Možná to stačilo

Ještě před pár lety ho bylo všude plno. Se svou kapelou Greenhorns Jan Vyčítal koncertoval a vydával desky. K tomu stíhal kreslit řadu vtipů s pověstnými kočkami či pytlákem Říhou. Před časem se ale úplně vytratil. S muzikou je prý nejspíš konec úplně, vtipy už kreslí jen na zakázky. "Nebaví mě už ani pivo, ani lidi," říká.

O rozhovor jsme vás žádali už před dvěma měsíci. Tehdy jste ale odmítl s tím, že máte své pravidelné podzimní deprese, ať se ozveme později. To jste opravdu každý podzim dva měsíce v depkách?

Ano. Už jsem vzal na vědomí, že to tak je. Nebádal jsem po tom, co to spouští, ale přichází to s takovým tím pochmurnem, když najednou začne padat listí. Začíná se dělat takovej ten šmour po obloze a na mě jde mizerná nálada. Říkám tomu podzim života.

Takže jste další z řady humoristů či komiků, kteří se v soukromí utápějí v depresích?

Já se dřív docela bavil. Kompenzoval jsem to třeba tím, že jsem vyrážel častějc do hospody a tam se toho v nějakým kruhu bavičů buď zbavil, anebo pozapomněl. Teď už to tak nedělám, protože lidi kolem mě časem popadali. A navíc už mě to tolik nebaví. Ani pivo, ani lidi.

Už vám nechutná ani pivo?

Určitě ne tolik jako dřív.

Ještě před pár roky se v televizích a rádiích hrály vaše písničky, člověk pomalu nemohl přehlédnout některý z vašich kreslených vtipů. Zničehonic se po vás ale slehla zem, zmizel jste. Co se stalo?

Já nevím, no. Zestárnul jsem. Co bych vám na to měl říct jinýho, že se stalo?

Stárne přece řada lidí jak z kreslířské, tak z hudební branže. A přitom zničehonic nezmizí. Proč vy ano?

Co se týče obrázků, tak ono už moc není kam kreslit. Kreslenej humor se z českejch časopisů a novin vytratil.

Malujete ještě vtipy? Třeba do šuplíku?

To ne. Maluju občas při různejch příležitostech. Ale v podstatě už jen tehdy, když mi to někdo zadá, třeba nějakej podnik. S tím, že už je téma těch fórů daný. Nedávno jsem třeba dělal vtipy pro restauraci Ambiente. Oni chystaj takovou akci, říkaj tomu zvířecí cesta, jak se tomu říkalo už dávno. Je to cesta Prahou od Hradu dolů. Myslím, že od hospody U Černého vola. Člověk se pak zastavuje na pivo v každý hospodě, která má zvířecí název. U Hrocha, U Jelínků, U Medvídků a tak dále přes celou Prahu. No, a já na každou tu hospodu udělal na zakázku fór. Co se týče vtipů do novin, asi bych toho pořád schopnej byl. Ačkoli už nevím, jestli by mě něco napadlo do uzávěrky, už mi to tolik nefunguje. Kdy máte uzávěrku?

Inspirace je přece kolem pořád spousta, ne?

Asi jo, ale už mi to nefunguje tak na povel. Navíc není kde to tisknout. Po revoluci jsem ještě sporadicky kreslil do Sorry, ale to už taky zmizelo. Není to, co to bejvalo. Asi taky proto už nemám to puzení kreslit.

Ani na internet?

To, co vychází v elektronický podobě, mě vůbec nebaví. A všechny ty Facebooky, to mě nezajímá už vůbec. Já vůbec nechápu, proč tam lidi choděj. Trochu mi to připadá, že se tam choděj chlubit. A vůbec si neuvědomujou, jak se tím dělají zranitelný.

Co vy a muzika? S vaší kapelou Greenhorns jste poslední desku vydali v roce 2009, letos jste měli za celý rok snad jen osm koncertů...

Hrajeme málo, nepřišlo ani víc nabídek. Letos už je to jedenapadesát let, co kapela existuje. To je docela dlouhá doba. Možná už to stačilo, ne?

Před pár lety jste kvůli problémům s rukou přestal hrát na kytaru a pouze zpíval. Teď slyšíme, že pořádně sípete a chraptíte. Už byste to ani neuzpíval?

Tím to není. To mám spíš z toho, že chodím nedostatečně oblečenej.

Proč vlastně myslíte, že lidi Greenhorny nechtějí?

Nevím. Ale taky je to trošku z mojí strany. Nehledám už žádný páky, abych to hnal někam dál. Říkám si, že to tak asi má bejt.

Po revoluci v roce 1989 se zdálo, že české country - jeden z mála "západních stylů" jakžtakž tolerovaných komunisty - zajde na úbytě. Vy jste ale naopak v 90. letech zažili další vlnu obrovské popularity. To tenkrát v čtyřicátom pátom byla veliká hitovka, vaše desky se skvěle prodávaly. Myslíte, že dnes už je v Česku country definitivně za zenitem?

Obávám se, že jo. Každá hudba - stejně jako móda - se mění. Někdy udělá po letech kotrmelec a zase se vrátí. Ale, sakra, vždyť nám to vydrželo přes padesát let! Tomu tleskám, to je krásná doba, ne? Vždyť jak dlouho vydržel rokenrol v tý původní čistý podobě?

Zajímá vás něco z dnešní hudby?

Nevím. Přiznám se, že mně se nelíbí ani ta moderní podoba americký country. Úplně to splynulo s pop-music. Českou muziku sleduju úplně sporadicky. Že by se mi něco líbilo, to ani nevím.

Nedávno se vyhlašoval Český slavík. Nikdo vás tam nezaujal?

Já Slavíky vůbec nesleduju. Kdybych se na to měl dívat v televizi, bylo by to za trest.

Pojďme se ohlédnout za půlstoletou historií Greenhornů. Nemrzí vás některé věci? Nevzal byste je zpátky? Třeba když jste v sedmdesátých letech vyhodil konferenciéra - později televizního baviče - Petra Novotného, kvůli čemuž pak odešla...

(skáče do řeči) Já ho nevyhodil... No, tak vyhodil, no. Naběhnul si sám.

Vám se nelíbilo, že na koncertech moc řeční, chtěl jste více hudby...

A pak řek, že je nemocnej a nemůže s námi hrát, ale nemocnej nebyl, někde něco natáčel. Dozvěděli jsme se to půl hodiny před koncertem a pak museli koncert moderovat sami. Ale to už je přece dávno promletý...

Jenže pak odešla podstatná část kapely. Především harmonikář a zpěvák Tomáš Linka, kytarista Josef Dobeš a hlavně Michal Tučný, že?

To ale nebyla podstatná část kapely. Lidi, co ji zakládali, zůstali. Já, Marko Čermák, Pepík Šimek. Hoffmann tam tehdy taky zůstal. Odešli Linka a Tučný s Novotným a Josef Dobeš šel za nějakou vlastní skupinou.

S Miroslavem Hoffmannem se ale také nebavíte. Nedávno s ním vyšel v Lidových novinách rozhovor, ve kterém říkal, že jste za revoluce odmítl nazpívat písničku o masakru na Národní třídě, protože jste se bál, jestli se to ještě neotočí. Hoffmann pak také odešel a založil Nové zelenáče.

Víte, proč jsem tu písničku odmítl zpívat a vůbec se toho zúčastnit? Protože ta písnička byla tak strašně blbá, že jsem to nemohl udělat. Přes to bych se prostě nepřenesl. Ten text byl neuvěřitelnej. Bohužel si tu písničku nepamatuju celou, s radostí bych vám ji tady převyprávěl. Ale začátek si pamatuju přesně. Zněl: "U Vltavy, u řeky, zasvištěly pendreky." A to už jsem mu to vylepšil, sorry, tam dokonce bylo: "Zahučely pendreky"! Myslím, že už nevadí, že si ten zbytek nepamatuju, že jo? V tomto duchu se to neslo celý. A do toho to byla country. Fakt divoká kombinace. Kdyby to bylo ze strachu, jak říká Hoffmann, nechodil bych hned hrát na první stávkový akce, který se konaly třeba ve vinohradským divadle.

Výčet někdejších kamarádů z kapely Greenhorns, s nimiž jste se později ve zlém rozešel, je ale poměrně velký. Říkali jsme si, že asi máte velký talent lidi kolem sebe rozčílit. Je to tak?

No, oni mě taky nasrali.

Nemrzí vás, že jste pak už třeba s Michalem Tučným nikdy nestál na společném pódiu?

Já jsem se s ním pak setkával po hospodách a bylo to v klidu. Co jsme si, to jsme si. Ale už nebyl důvod nějak to lepit dohromady. Ta doba pominula a přišla jiná. Dostalo to jinej náboj, měli jsme docela slušně našlápnuto. Bylo to jiný, ale dobrý. Tak to mělo bejt.

No jasně. Po revoluci jste jako řada těch, kteří si za komunistů hráli na kovboje a na osady, vyměnili stetsony a kovbojské oblečení za uniformy, usárny a džípy. Nebyla škoda tu kovbojskou poetiku odložit?

My kovbojský věci nikdy úplně neodložili. Berete to trošku hopem. Měli jsme po revoluci období, kdy jsme hodně využívali australskou country, která byla trošku speciální. Ne tematikou, ale muzikou. Měla v sobě víc kelťárny. Vždycky když jsme jeli do Austrálie - byli jsme tam s kapelou dvakrát -, jsme se snažili nakoupit desky s jejich písničkama. Z toho jsme pak udělali víc než dvě desky.

Celý komunismus jste vzhlíželi k Americe. Ale po revoluci jste z ní prý byl zklamaný a našel jste se právě v Austrálii. Není to paradoxní?

Ne. Zklamanej jsem nebyl. Amerika nás zklamala spíš z hlediska tý vysněný romantický stránky. V Austrálii byla příroda taková ryzejší. V Americe jsou bohužel lesy za plotem, což jsem si do tý doby nemyslel.

Když jsme u Spojených států amerických, co jste říkal na vítězství Donalda Trumpa?

Myslím, že je předčasný soudit. Samozřejmě že z toho úplně nadšenej nejsem, ale z Clintonový jsem na větvi taky nebyl. Teď jsem si ale vzpomněl na jeden kreslenej vtip, ani nevím od koho, ve kterým jdou dva čundráci, a jeden druhýmu říká: "Amerika je země snů, tam je prezidentem ňákej tramp." To mě docela pobavilo.

Sledujete českou politiku?

Bohužel jsem nucenej. Ale nepřináší mi ani chlup štěstí.

Máte v ní nějaké favority?

Favority na vtipy? Některý držky, že to tak musím říct, si o to denně říkaj. Ale podle mě už ani nestojí za to si z nich dělat srandu. Už to dávno není avantgardní, dělaj to už všichni. Mrzí mě, že demokracie v tomhle státě mizí takovým tempem. Že třeba dalajlama, kterýho zval k návštěvě Václav Havel, tehdy ještě prezident Československa, už aby se skoro plazil kanálama. A ti, co ho přijmou, taky. To se mi zatraceně nelíbí. Že takhle údajně dbáme na to, abychom ekonomicky prosperovali. Nejsem si jistej, jestli to není hodně chatrná omluva pro takový jednání.

Asi nejtěsnější kontakt s politikou jste měl přes Vlastu Parkanovou, když jste spolu v roce 2007 nazpívali píseň Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů. A za to se vám společně všichni vysmáli...

(skáče do řeči) Všichni ne, pozor!

Ale bylo jich dost, určitě většina. Nepokládáte to zpětně za chybu?

Myslím, že kdyby se do toho nezamíchala ona, přešlo by se to. Já si ji nevybral, ona si spíš vybrala mě. Přišla, že by chtěla něco takovýho zazpívat. No, a já si říkal, že jsme vlastně spolubojovníci za radar, takže to nebude od věci. Neuvědomil jsem si, co se může strhnout, to přiznávám. Přitom ona tam de facto nic pořádnýho nezpívala, jen poslední refrén unisono se mnou. Samozřejmě, z dnešního pohledu to asi byla agitka, to uznávám. Ale víte, já jsem měl opravdu šílenou radost, že tu ten radar bude. Říkal jsem si: "Konečně máme zajištěný, že už tu nikdy rudoarmějec - nebo někdo další s rudou vlajkou a žlutejma hvězdama - nebude vládnout. Nebo aspoň po nějakým velkým boji." To podle mě zůstalo do dneška trošku nevyřízený.

Vy máte pocit, že tu ze strany Ruska stále existuje nějaké nebezpečí?

To teda zatraceně, že mám. Vy ho nemáte?

Nějak ne. Asi jsme otrlejší.

Anebo mladší.

Kdy jste naposledy složil nějakou písničku?

Já nevím. Nemám puzení, nechci se do toho nutit. Nemám ani nic pořádnýho v šuplíku. I když některý lidi tvrdí, že jo. Podle mě to ale není nic, na čem by se dalo stavět. Chybí novej náboj.

Sám jste říkal, že čas od času se hudební móda vrací. Nepřijde třeba čas na nějaký ten velký koncert na Strahově, jako kdysi měli bratři Nedvědové?

Tak to určitě ne.

Na Lucernu byste si ale troufl, ne?

Už bych to spíš nečekal.

Jan Vyčítal (74) Zpěvák, textař a autor řady kreslených vtipů. Šéf skupiny Greenhorns. V 70. letech musel psát z politických důvodů pod pseudonymem. Mezi jeho nejznámější skladby patří Oranžový expres, Blízko Little Big Hornu nebo To tenkrát v čtyřicátom pátom. S tehdejší ministyní obrany Vlastou Parkanovou nazpíval roku 2007 song opěvující americký radar. Kvůli potížím s levou rukou od roku 1999 nehraje na kytaru. Je v důchodu, a jak říká, žije hlavně z tantiém z OSA.