Jindřich Plachta a jeho tajemství: proč byl zapáleným komunistou?

Přestože mnohým filmům s Jindřichem Plachtou je už přes osmdesát let, stále patří mezi divácky oblíbené. Méně známý je hercův osobní život. Proč byl až do smrti zapáleným komunistou? Jaké měl rád ženy a v čem byly napjaté jeho vztahy s Vlastou Burianem? To vše barvitě líčí filmový historik Pavel Taussig, jemuž právě vychází kniha Jindřich Plachta: Cesta do hlubin hercovy duše.

Jaké byly Plachtovy začátky?

Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, začínal ve dvacátých letech jako nápověda v legendárním pražském kabaretu Červená sedma. Pak začal sám po kabaretech hrát, to bylo už pod pseudonymem Plachta (viz Jak vznikla přezdívka). Vymyslel si vlastní postavu - potřeštěnou bábu, paní Vůněslavu Acetylenovou. Předváděl ji, lidé řvali smíchy. A pak už to jelo. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1926, v tehdy ještě němém Dobrém vojáku Švejkovi. Postupně se vypracoval a hrál v desítkách filmových rolí.

Hercem se prý stal navzdory tatínkovi, který z něho chtěl mít účetního. Je to pravda?

Ano, v začátcích se vedle rolí v kabaretu stále živil jako úředník a hrál proti otcově vůli. Lze ale usuzovat, že otec byl na syna nakonec hrdý, jen mu to nejspíše nedával najevo. V hercově pozůstalosti se totiž našlo album s novinovými výstřižky a fotografiemi z časopisů, které si jeho otec pečlivě zakládal.

V čem byl podle vás Plachta mimořádným hercem?

Uměl to fantasticky s dětmi. Dokázal z nich ve filmu udělat své partnery. Viz film Nebe a dudy, v němž hrál rovněž Jaroslav Marvan. Měl také skvělé výstupy se zvířaty, například ve snímku Karel a já, kde třeba mluví s nemocným koněm. Když byste to četl ve scénáři, řekl byste si, co to je za blbost. Plachta to dokázal vytáhnout do úžasné podívané. Neuvěřitelně vynikal i v epizodních rolích. Uměl na sebe strhnout pozornost tak, že zastínil i herce v hlavní roli.

Jako třeba v roli profesora Matulky ve filmu

Cesta do hlubin študákovy duše? To je možná nejtypičtější Plachtova role, to je jeho podstata, je naprosto úžasný. U Buriana šly jeho výstupy do řachandy, chtěl legraci za každou cenu. Plachta to uměl naporcovat, vedle zábavy i dojetí, vážnost, smutek. V tomhle ohledu byl naprostý originál. Dokázal ale zahrát i vážné charakterní role.

Měl nějaké filmy, kterých si opravdu vážil?

Byl v pravém slova smyslu herecký profesionál. Každou roli se snažil odehrát co nejlépe. Velmi si považoval snímků, jež vznikly ve spolupráci s Vladislavem Vančurou. Jsem přesvědčen například o tom, že za války velice rád přijal roli ve filmu Kluci na řece, kde ztvárnil postavu hokynáře, za nímž chodí klukovská parta a on jí vyrobí totem.

Proč Plachtovi nevyšlo první manželství? Se ženou měl dvě děti, ale rozvedl se a poté znovu oženil.

Jeho první žena byla jako jeho otec. Také nebyla moc nadšená z toho, že vystupoval v kabaretech. Dávala i kvůli finančnímu zajištění přednost úřednické kariéře. Plachtova dcera mi později říkala, že se svým starším bratrem ani dlouho nevěděli, že jsou rodiče rozvedení. Tatínek k nim nadále pravidelně chodil a večer odcházel jako dříve do divadel. Zajímavé je, že Plachtovi se při jeho vysoké hubené postavě líbily spíše menší baculaté ženy.

Málo se ví, že Jindřich Plachta byl zapáleným komunistou. Jak se k tomuto přesvědčení dostal?

Na lidi nahlížel přes dělicí čáru, na jedné straně byli slušní, na druhé neslušní. Ve své naivitě a automatické víře předpokládal, že co komunista, to slušný člověk. Měl velmi vyhraněné sociální cítění. Byl rovněž velký rusofil. Když byl ještě chlapec, dostal jeho tatínek práci v ruském Bachmutu, pobývali tam v letech 1910 a 1911. K ruskému národu hodně přilnul. Svému otci například i po návratu domů říkal podle ruského vzoru pápa. Přiznám se, že i pro mě představuje jeho lpění na soudružství a partajnictví určitou záhadu.

Jakou?

Plachta se velmi sblížil se spisovatel a režisérem Vladislavem Vančurou. Jezdili spolu na výlety, na dovolené, existuje spousta jejich společných fotografií například ze Zbraslavi. Vančura byl jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Známý je jeho výrok: "Na Východě vyšla nová hvězda, hvězda komunismu." Při soukromých hovorech s vdovou po Vančurovi jsem se dozvěděl, že se její někdejší manžel v roce 1927 zúčastnil jako člen oficiální delegace oslav desátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku. Když se vrátili, Vančura byl z toho, co tam viděl, úplně bez dechu. Vyprávěl své ženě, jak je to hrozné, co se tam děje, jaký tam je hladomor, utlačování, jak tam lidský život nic neznamená. Když pak Klement Gottwald a jeho karlínští chlapci vyhlásili po sovětském vzoru na konci dvacátých let bolševizaci strany, Vančura s několika dalšími spisovateli na protest proti tomu z KSČ vystoupil. A už se tam nikdy nevrátil, na rozdíl například od spisovatele Ivana Olbrachta.

A spojitost s Jindřichem Plachtou?

O tom, co v Rusku viděl, Vančura s Plachtou zcela určitě mluvil. Plachta ho jako umělce respektoval. Byl mu vděčný, protože byl prvním režisérem, který v něm objevil úžasnou schopnost hrát ve vážnějších polohách. Takovou dramatickou postavu mu Vančura dal hned ve svém prvním filmu Před maturitou z roku 1932. Plachta sdílel s Vančurou mnohé názory, ale v pohledu na komunistickou stranu byl mezi nimi diametrální rozdíl. Bohužel už není koho se zeptat, kdo by to vysvětlil. Nabízí se rovněž hypotetická otázka, co by se s Plachtovým komunistickým přesvědčením stalo, kdyby se dožil vykonstruovaného monstrprocesu s bývalým generálním tajemníkem strany Rudolfem Slánským. Málo se totiž ví, že Plachta se s ním od dětských let přátelil. Je otázka, jestli by ho to alespoň trochu zviklalo, nebo naopak utvrdilo, že i ten Slánský byl zrádcem. Plachta každopádně zůstal vzorným soudruhem až do své smrti na podzim 1951.

Jak se jeho přesvědčení projevovalo?

Kdy vstoupil do strany, to se přesně neví. Silně levicově založeny byly rovněž jeho dvě mladší sestry. Také byly členkami strany a za války se zapojily do odboje, jedna byla dokonce vězněna. Jejich otec byl strojním zámečníkem v plzeňské Škodovce, ale vypracoval se, byl nejspíše hodně schopný, velmi si ho vážil i majitel továrny pan Škoda. Dosáhl velmi slušného postavení, a dokonce si v Plzni mohl koupit velký činžovní dům. Když byl otec už starý a vážně nemocný, Plachta mu napsal dopis do nemocnice, že po něm nepřijme žádné dědictví, že se ho vzdává. To musela být pro tatínka ohromná rána. Otec mu ještě odepsal, že nic neukradl, že nikoho nevykořisťoval, že si na všechno vydělal. Plachtův postoj hodně koresponduje s jeho nejznámějšími postavami na filmovém plátně: naivní a přesvědčený, že toto je ta správná volba.

Po válce a po únoru 1948 dokonce jezdil dobrovolně na brigády a pomáhal budovat komunismus, což moc nepomohlo jeho podlomenému zdraví.

Plachta nastupující komunistický režim podporoval, jak jen to šlo. Když jednou sfáral do dolu v Kladně, horník mu povídá: "My tady trneme, aby se ti něco nestalo, vždyť jsi jako tříska, která se zlomí. Kdybys radši pro nás zahrál představení a pobavil nás, uděláš pro naši věc víc." Plachta byl výborným představitelem tragikomických postav ve filmech, ale za celý život si neuvědomil, že on sám je svými názory a politickým přesvědčením tragikomickou postavou.

Plachta je rovněž autorem námětu k filmu Pan Novák, který po únoru 1948 propagoval tehdejší akci sedmdesát tisíc lidí z administrativy do výroby. To se muselo soudruhům líbit, ne?

Filmaři vzali Pana Nováka jako svůj příspěvek k devátému sjezdu komunistické strany. Pro tehdejší režim bylo důležité, aby byl film optimistický, burcující, budovatelský. Když pozdější prezident Antonín Zápotocký snímek viděl, zavolal si režiséra Bořivoje Zemana a řekl mu, že všechno je výborné, ale že má přece jen dvě výhrady. Vadilo mu, že se v detailu neukázala výplatní páska, aby bylo vidět, že si pan Novák v Plachtově podání vydělá více jako dělník než jako úředník. A upozornil i na scénu, kde se Plachta při lékařské prohlídce svlékl do půl těla. Podle Zápotockého to vypadalo, jako by se právě vrátil z koncentráku - samá kost a kůže - a že si to někdo může vyložit tak, že takové fyzicky slabé nešťastníky posílají do továren.

Na druhou stranu ale prokázal i hodně statečnosti. Za války byl zapojen do komunistického odboje, pomáhal ukrývat například člena ilegálního ÚV KSČ Jana Ziku. Když přišlo gestapo, prý předstíral nemoc, na Ziku si lehl v posteli a zachumlal se do peřiny.

Měl osobní charakter, ve vypjatých situacích, jako byla právě okupace, se jeho povaha v mých očích mění ve statečnou. Vdova po Vladislavu Vančurovi napsala krásnou knihu vzpomínek. Zmiňuje tam i období, kdy jejího manžela nacisté zatkli. Mnozí z jejich přátel se jí potom začali stranit. Jindřich Plachta byl naopak jeden z prvních, kteří jí nabídli pomoc. Aby Plachta nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, v jejímž jednom dílu se zkompromitoval Vlasta Burian, šel raději do nemocnice a nechal si operovat žaludeční vředy - aniž to v tu chvíli bylo nutné. Významný lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: "Rozhodl jsem se raději zemřít než cokoli udělat tam pro ty svině." Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech a zdůvodnil to tím, že by okupanti nepřijali jeho pseudonym Heinrich von Leintuch.

Jak se choval po válce?

Charakter ukázal také bezprostředně po válce, kdy byl například za kolaboraci vyšetřován šéf barrandovských ateliérů Miloš Havel. Plachta svědčil v jeho prospěch. Řekl, že mu za okupace finančně pomohl, aby nemusel hrát pro nacisty. Jedna soudružka mu to vyčetla, ale on jí odpověděl: "Ale soudružko, vždyť je to pravda, takhle to bylo!" Takže Plachta byl na jednu stranu neochvějný komunista, na druhou stranu zasluhuje obdiv, jak se v některých situacích zachoval.

Dokonce se prý zdržel útoků na Vlastu Buriana, kterého řada lidí kvůli údajné kolaboraci poplivala. A to na něho Plachta mohl mít spadeno kvůli tomu, že ho Burian podle některých pramenů před válkou vyhodil ze svého divadla. Jak to bylo?

Plachta často měnil angažmá. U Buriana byl dvakrát. Odešel, vrátil se, zase odešel. Pravda je, že u Buriana všichni herečtí kolegově věděli, že na hlavní zábavu tam je výhradě jejich šéf. Jednou se stalo, že Plachta za nějaký výstup sklidil potlesk, lidé se smáli, a tak pokračoval, improvizoval a publikum se bavilo. No, a o přestávce šel na kobereček a Burian mu řekl: "Uvědomte si, pane Šolle, že na legraci jsem v tomhle divadle já."

Zmínil jste, že Plachta často měnil angažmá. Proč?

Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista. Je s podivem, že zrovna on si vybral hereckou profesi. Nějakou dobu měl angažmá i v Osvobozeném divadle. Pak šel jinam. A zase se vrátil. Po válce byl chvilku také v Národním divadle, ale potom řekl, že toho není hoden, že nedosahuje takové herecké velikosti. Jeho neprůbojnost se ukazovala i v jeho psaní. Měl prokazatelně literární talent, psal například fejetony, známá je jeho kniha Pučálkovic Amina. Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože Plachta na poslední chvíli řekl, že je ještě musí upravit, dodělat. A už to neudělal.