V Paříži nebo New Yorku nikdo či téměř nikdo nikdy neslyšel mluvit o Kivançi Tatlitugovi či o Songül Ödenové. Ale v Dubaji, Astaně či dokonce v Aténách jsou tito dva turečtí herci idoly, které publikum miluje. Jsou rovněž symbolem neuvěřitelného mezinárodního úspěchu televizních seriálů made in Istanbul.
Seriál Gümüs (Peníze) vysílaný v roce 2005 otevřel cestu tureckého vítězného tažení. O pět let později sledovalo poslední epizodu tohoto melodramatu více než 85 milionů televizních diváků od Maroka po Sýrii. Songül Ödenová je dnes známá především podle jména hrdinky Nour, kterou ztvárnila, a Kivanç Tatlitug je stejně tak slavný jako Brad Pitt nebo Leonardo Di Caprio.
"Tento úspěch byl opravdu velkým překvapením," svěřuje se herečka. "Všichni jsme začínali, herci, režisér. Skutečně jsme to nečekali. Všude nás vítali jako popové hvězdy," dodává.
Po Gümüsu přišly další turecké televizní seriály, které dnes zaplavují obrazovky na Středním východě, Balkánu či ve střední Asii. Překonávají všechny rekordy ve sledovanosti a zdaleka předčí americké mýdlové opery, egyptské seriály či jihoamerické telenovely.
Turecko v roce 2011 prodalo do zahraničí více než 10 500 hodin seriálů, které sledovalo 150 milionů televizních diváků v 76 zemích a které přinesly 68 milionů dolarů (1,2 miliardy korun). Turecko je nyní na druhém místě v žebříčku zemí produkujících seriály, hned za Spojenými státy.
Producent Fatih Aksoy přičítá tento úspěch kvalitě turecké produkce a především tomu, že je přizpůsobena touze diváků po melodramatických fikcích a historických ságách opěvujících dávnou slávu osmanské říše.
"Naše seriály jsou poctivě dělané a odpovídají požadavkům diváků," soudí majitel společnosti Medyapim. "Americké seriály jsou především akční. My také máme akci, ale ukazujeme, jak ovlivňuje životy lidí," dodává. Aby se scénáristé lépe přiblížili publiku, točí místní verze seriálů vytvořených v Hollywoodu. Seriály Chirurgové (Doktorlar) nebo Zoufalé manželky (Umutsuz Evkadinlari) mají nyní svou tureckou podobu.
"V mé verzi Zoufalých manželek jsou ženy muslimky, čtou korán, a když někdo zemře, zakrývají si hlavu," vysvětluje Fatih Aksoy, který produkuje ročně čtyřicet epizod dobrodružství Yaseminy, Zelisy a Elify, orientálních dvojnic Susan, Gabrielle a Lynette.
Producenti rovněž ze svých scénářů odstraňují vše, co by mohlo šokovat nebo "narušit morální vývoj mládeže", jak to požaduje turecká Nejvyšší rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Nejsou tu tedy žádné sexuální scény, ani narážka na homosexualitu. V tureckých Zoufalých manželkách se z homosexuálního syna jedné z hrdinek původního amerického seriálu stal prostě jen rošťák.
Užehlené turecké seriály zažívají obrovský úspěch, jak v zemi, tak v zahraničí. "Líbí se to na Středním východě a na Balkáně, protože naše kultury k sobě mají blízko," vysvětluje režisérka Umutsuz Evkadinlari Eylem Kozová, "a protože jsme v Turecku svobodnější, tito diváci nás považují za vzory," dodává.
To vše vyhovuje islámsko-konzervativní vládě v Ankaře, která využívá všeho, co může podpořit její postavení mocnosti, alespoň regionální. Takový úspěšný seriál může prospět její dobyvačné diplomacii.
Songül Ödenová tak pravidelně vystupuje po boku premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v zahraničí. "Jsem hrdá na to, že prostřednictvím tohoto seriálu mohu ukazovat pravou tvář Turecka," prohlašuje herečka.
"V těchto seriálech objevují naši sousedé nejen jednotlivé příběhy, ale také Turecko," uvádí socioložka Hulya Tanriöverová z univerzity Galatasaray v Istanbulu. "Je to samozřejmě Turecko poněkud zkreslené, ale je tam vždy něco reality. Reality muslimské země, poevropštěné a poměrně vyspělé. Pro tyto země je Turecko tak trochu Západem," zdůrazňuje.
