Tohle se tedy Davidovi Černému zase povedlo! A já, sám oběť jeho ďábelské mystifikace, musím smeknout a konstatovat, že konečně to někdo pěkně Evropě sladí. Však Bulhaři už podávají protestní nótu.
V pondělí večer v jedné malostranské restauraci seděl David Černý a s ním skupinka novinářů z kulturních rubrik, byl tam také ministr pro evropské záležitosti Saša Vondra. Bylo to zajímavé: známý enfant terrible Černý působil jaksi zdrženlivě, mluvil nebývale tiše, až skoro plaše, že jsem si říkal, co se mu to stalo. Spolu s přáteli Tomášem Pospiszylem a Krištofem Kinterou představoval svůj objekt, který od pondělí visí ve dvoraně Rady ministrů v Bruselu a který má být oficiálně spuštěn v čtvrtek.
Mluvil - teď si vlastně uvědomuju, že toho ani moc neřekl - o tom, jak dílo připravoval, jak spolu s Pospiszylem oslovili šestadvacet umělců ze všech členských zemí EU, jak to bylo obtížné, protože třeba takového kyperského nebo maltského výtvarníka vůbec nebylo lehké sehnat, nicméně, jak se návrhy nakonec sešly a jak pak podle předloh vyhotovili spolu s Kinterou ony objekty, které metaforicky, s různou mírou nadsázky a sarkasmu přibližují jednotlivé země.
Saša Vondra byl také poněkud rezervovaný, vyjádřil přece jen jisté obavy, jak budou například právě Bulhaři reagovat na to, že jejich země je zpodobněna jako turecký záchod, ale opakoval, že umění je svobodná disciplína a nelze mu klást cenzurní překážky. To si mysleli i všichni novináři, já také. Koneckonců, předlohy pocházejí od „vlastních", jde tedy o sebereflexi, a to je velká evropská vymoženost, té se nesmí bránit.
Na tom všem jsme se shodli a říkali jsme si, že přesto bude zajímavé, jak budou jednotlivé země reagovat. Listovali jsme katalogem, kde je ke každému dílu uveden stručný autorský komentář, ba i krátké curriculum vitae, jak to v katalozích bývá. Neměl jsem nejmenší pochybnosti, že je to tak, jak mi to hoši, které znám léta, naservírovali, a ráno jsem tedy začal psát jakousi recenzi.
Původní „recenze", psaná ve stavu mystifikačního poblouznění, je k přečtení ZDE.
Odpoledne bylo všechno jinak! Žádní evropští umělci neexistují, celé je to dílo Davida Černého, kterému pomáhali Kintera a Pospiszyl. Vymyšleno to bylo, musím uznat, dokonale, byť se vymyšlená identita mezinárodních umělců musela brzy provalit, což se také stalo. Stačilo zkusit vygooglovat několik jmen a člověku mohlo začít být cosi nápadné. Já jsem to udělal ve dvou případech, nikoho jsem nenašel - ale přiznávám, nenapadlo mě to. Teď mi samozřejmě zpětně dochází, že jednotlivé nápady si jsou poněkud podobné, že například italští fotbalisté, kteří provádějí jakousi autoerotiku s míčem, nebo Litevci močící přes hranice, to je přece jedna ze sexuálních, falicko-masturbačních obsesí Davida Černého a že přinejmenším toto mě mělo trknout. Netrklo.
Co to však mění na podstatě díla a na jeho možném přijetí? Především je nutné říci, že mystifikace je legitimní umělecký prostředek, a budeme-li brát dílo komplexně, pak musíme říci, že se skvěle povedl, neboť naletěl dosud každý, kde o skládačce psal. Bylo by dobré, kdyby tohle bylo přičteno jako pozitivum. Mystifikace je něco jiného než podvod, mystifikace je věc fantazie, imaginativní lsti a hravé taktitky. Podvedený je spíše obahacený, neboť se mu připomnělo, že ne všechno je tak, jak se jeví.
To je jedna věc: druhá je problematičtější, neboť ono dílo nese nějaký obsah, je to vlastně politický komentář. A v těchto ohledech ten, kdo vynáší soudy, byť metaforické, umělecké, vstupuje na tenký led, neboť u slušných lidí platí, že tvrdý a kritický má být člověk na sebe sama (Havlíček říkal: „kdo svůj národ miluje, ten ho nešetří"), vlídný a zdrženlivý na cizí. Vždy by měla najít zastání bulharská umělkyně, která má odvahu prezentovat svou zemi jako turecký záchod, provede-li to Čech David Černý, který jako hlavní terč satiry vidí prezidenta Klause, je to mnohem méně jednoznačné. Mimochodem, úroveň veřejných českých záchodů je velmi mizerná, v tom bych si na Bulhary nevyskakoval...
V každém případě, bude velmi zajímavé sledovat, jak se bruselský případ bude vyvíjet dál a co z něj vzejde. Nutno ale říct, že s některými Čechy je aspoň legrace.
Foto: autor, AP
