Série pokračuje
Ahnhem: Knihu nelze číst s airbagem a záchrannou vestou

Tento měsíc vyšel v českém překladu jeho třetí román, který představil na mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha. Rozhovor o nové knize, budoucích plánech a zdroji literární inspirace pro on-line deník TÝDEN.CZ poskytl švédský bestsellerový autor Stefan Ahnhem.

Vítejte v hlavním městě. Jde o vaši první návštěvu Prahy? Dovedete si představit do ní zasadit jeden z vašich příběhů?

Byl jsem zde jednou v roce 2005, s mou - v té době nastávající - ženou. Neřekl bych, že Prahu znám, šlo tehdy jen o prodloužený víkend, ale vím, že je to krásné město a mám ho velmi rád. Vybavuji si vtipnou historku, kdy nás průvodce varoval před jistou pražskou hospodou. Kromě tradičního českého piva se ke stolům nosily panáky, které ovšem nebyly zadarmo - k překvapení mnoha turistů. My zasvěcení jsme jen po očku sledovali zděšené oběti při placení účtů a dobře jsme se bavili.

A příběh v Praze si jistě představit umím! Líbí se mi její historická atmosféra, s mým psaním je to ale jinak. Mé vyprávění obyčejně postavy někam dovede, než aby mé postavy šly na konkrétní místa. Dosud jsem se tematicky držel Švédska a Dánska, nikdy ale nevíte, co přijde zítra. Zločin nezná hranic.

Do Prahy vás tentokrát přivedla vaše třetí kniha Osmnáct pod nulou, nedávno přeložená do češtiny, kterou představíte na knižním veletrhu Svět knihy. O čem zhruba příběh Fabiana Riska pojednává?

Hlavním tématem knihy je krádež identity, což je v současném Švédsku nejčastější trestný čin - častější než třeba krádež kola. V tomto případě však pachatel neukradne jen peníze z kreditní karty. Jde vlastně o takové zamyšlení, kolik života můžete nějaké osobě ukrást. Pro Fabiana Riska je to jedno z těch nejtěžších vyšetřování vůbec.

Fabian Risk vás doprovází už nějakou chvíli. Kým je pro vás tato postava dnes?

První knihu jsem začal psát roku 2009, kdy jsem ještě neměl žádného vydavatele. Živil jsem se tehdy psaním scénářů a na knižním debutu pracoval ve svém volnu. Práva vydavateli se mi podařilo prodat v roce 2013 a od té doby se spisovatelské profesi mohu věnovat naplno. Když jsem začal vymýšlet charakter Fabiana Riska, věnoval jsem se pracovně Kurtu Wallanderovi (postava vyšetřovatele švédské televizní krimi série, pozn. red.), což byl vlastně takový starý, unavený bručoun. Moc pije, nemá rodinu, je velmi osamělý, poslouchá operu... tenhle typ postavy mě už zkrátka nebavil. Chtěl jsem vytvořit jeho protiklad. Na začátku byl Risk tak trochu jako já, cítil jsem k němu soucit. Postupem let jsme se však každý vydali svou cestou. Nyní bych řekl, že se stává mým přítelem - mám ho rád, záleží mi na něm, rozumím mu a prožívám s ním bolest. Ale jde si svojí cestou, a já zase svou.

Dlouho jste se živil jako scenárista. Co vás k psaní scénářů vedlo? Přál byste si svého hrdinu vidět na filmovém plátně?

Svou povahou jsem spíše filmový typ, odmala jsem hltal filmy. Chtěl jsem vyprávět příběhy, ale dělalo mi problémy psát. Bývala by mě lákala režie, neměl jsem však žádné kontakty ani scénář. Pokusil jsem se proto něco napsat. Začali jsme s jedním kolegou pracovat na komedii, což mělo velký úspěch. Psaní se mi tak zalíbilo, že jsem se jako scenárista živil 20 let, k režírování jsem se tím pádem ale nikdy nedostal. Potíž se scénáři je ta, že mají spoustu pravidel, která omezují vaše nápady i tvůrčí svobodu, jen velmi malá část se nakonec realizuje. Byl jsem z toho čím dál tím víc frustrovaný. Z prostředí, kde nemůžete riskovat a vše je jasně dané.

Tato kniha (Osmnáct pod nulou, pozn. red.) byla původně nápad pro jednu epizodu Kurta Wallandera. Tvůrcům se nelíbila a já musel přijít s náhradním řešením. Rozhodl jsem se tehdy, že už toho bylo moc, že potřebuji tvořit vlastní příběhy a stát si za nimi. Dalo by se tedy říct, že jsem knihy začal psát z frustrace z filmového průmyslu. Co se týče filmového zpracování mých příběhů, zrovna se pracuje na scénáři. Je určitá naděje, že by z něho mohla vzniknout televizní série; co kniha, to jedna epizoda. Tak uvidíme.

Někdy je frustrace nejsilnější motivací. Vám napomohla k napsání mnoha bestsellerů, nyní jako spisovatel cestujete po knižních festivalech. Těšíte se na Svět knihy?

Ano, především se těším na své české čtenáře.

Jak si představujete českého čtenáře?

Zaprvé doufám, že tam nějací budou (smích). Nikdy nevím, co čekat, jako autor jsem zde poprvé. Myslím si, že v určitých věcech jsou čtenáři po celém světě stejní, v jiných se zas liší. Třeba minulý týden jsme byli v San Francisku, kde jsem četl prolog mé úvodní knihy - poměrně drastická záležitost. Na čtení se sešla spousta lidí, mlčky hltali každé slovo, knihu si však ve finále skoro nikdo nekoupil. Asi to bylo příliš drsné, ukázky ostatních autorů byly jemnější, ale posluchači do toho nebyli tolik zabraní, vykládali si při tom. U nás ta pozornost byla stoprocentní, ale výsledek se pak úplně neprojevil.

Češi severskou krimi milují. Co je pro úspěšného spisovatele hlavním zdrojem inspirace?

To je dobrá otázka. S první knihou je to vždy jednodušší. Když ji začínáte, máte za sebou život plný zkušeností, z kterých lze čerpat. Ale jako spisovatel každý den sedíte před počítačem, vymýšlíte příběhy a po pár knihách si říkáte: "Měl já jsem předtím vůbec nějaký život? Nebo je to jen tohle?" Proto se kromě práce snažím žít, dělat normální věci, protože to je také třeba. Já osobně mám velkou fantazii a trochu zvrácenou mysl, což se pro psaní krimi literatury hodí, ale v knihách je nutné mít každodenní život. Co normální lidé dělají, jak se chovají, jak reagují... Právě tyto detaily příběh propojí a učiní jej skutečným. Snažím si tento život zachovat také proto, abych měl nějaký zdroj inspirace.

Nyní pracujete na páté knize. Můžete k ní něco prozradit? Kolik plánujete pokračování?

Pátá kniha je spojená se čtvrtou, která ve Švédsku a Dánsku vyšla na podzim, a zakončuje ji. Jmenuje se Motiv X. V rámci policie a kriminalistické scény platí pravidlo, že vždy existuje nějaký motiv. Když se nám ho podaří odhalit, obvykle vedle toho najdeme i pachatele. Devadesát procent krimi literatury stojí na tomto principu. Já pracuji s tím, jako by žádný motiv nebyl - je to vlastně náhoda a pachatel si vybírá podle hodu kostkou. A od toho se vše odvíjí.

Na to, kolik chystám knih, se mě lidé často ptají. Já na to pokaždé nerad odpovídám. Kdybyste kupříkladu věděli, že knih má být deset, je jasné, že v dalších dílech nemůže Fabian Risk zemřít. Celá věc by pak ztratila napětí. Je to jako číst knihu s airbagem a záchrannou vestou - myslím, že by se mé příběhy měly číst bez takových záchranných pomůcek. Tedy, každá kniha může být poslední... i když jsem vlastně nyní přiznal hned dvě další (smích). Čtenářům mohu slíbit, že časem budu psát také o jiných věcech, podobně jako zemědělec přece nemohu pěstovat pořád dokola jenom brambory... Nebo mohu, ale nakonec by asi byly špatné.