Donatella Di Pietrantonio a příběh, který prýští přímo z duše

U příležitosti 18. ročníku Týdne italského jazyka ve světě, který se v Praze konal ve dnech 15. - 21. října 2018, navštívila Českou republiku spisovatelka Donatella Di Pietrantonio, laureátka prestižního literárního ocenění Premio Campiello (2017). Představila zde svou nejnovější knihu s názvem Návrátilka (L'Arminuta, Einaudi, 2017), kterou do češtiny přeložila Marina Feltlová a vydalo pražské nakladatelství Argo.

Příběh adoptované holčičky uchvátil čtenáře celého světa, zahraniční práva se prodala do dvaadvaceti zemí světa a počet dalších překladů neustále roste. Děj knihy se odehrává v italském kraji Abruzzo v sedmdesátých letech minulého století a vypovídá o zcela běžné právně neošetřené praxi adopci dětí, které se narodily do chudých rodin, jež se o ně nebyly schopny postarat, a byly tak "přemístěny" do těch lépe situovaných, kde získaly naději na lepší život. Jaké problémy ale může přinést vytržení z dosavadního života třináctileté holčičce, která se musí vypořádat se samotou v cizím nehostinném prostředí a zvyknout si na zcela odlišnou sociální situaci? Téma složitých rodinných vztahů je tu traktováno velmi citlivě a jde až na dřeň, přitom je zachyceno zcela strohým, patosu prostým vyprávěčským stylem a jazykem, který odkrývá tajemství lidské duše.

Donatello, vy jste lékařka, konkrétně dětská zubařka, jakým způsobem dokážete oddělit svoji práci od profese spisovatelky? Jak se vám s těmito dvěma "identitami" žije?

Donedávna jsem byla schopná časově zvládat obě aktivity, přestože jsou tak odlišné. Psala jsem totiž velmi brzy ráno, okolo půl páté. Vzbudila jsem se, tedy spíše mě probudily postavy a příběhy, a věnovala jsem psaní dvě až tři hodiny. Následoval můj druhý život, šla jsem do jiné práce. Při psaní Navrátilky a především po obdržení ocenění Premio Campiello, se všechno změnilo, začala jsem cestovat, zúčastňovat se autogramiád, propagačních akcí v Itálii i v zahraničí... Byla jsem tedy příjemným způsobem donucena zorganizovat si svůj čas trochu jinak. Stále ještě chodím do ordinace, ale mnohem méně.

S kterou z těchto dvou identit se více ztotožňujete?

To je velmi složitá otázka, ale určitě se víc ztotožňuji s profesí spisovatelky. Psaní je můj život. Začala jsem psát už jako malá holčička, jakmile jsem se to naučila. Problém byl v tom, že jsem pocházela z rodiny zemědělců a neměla jsem odvahu věnovat se literární tvorbě profesionálně, vlastně jsem to ani nezkusila. Když jsem si vybírala vysokou školu, netroufla jsem si svým rodičům říct, čím bych se chtěla doopravdy živit, místo toho jsem se vydala cestou, která všem přinesla větší klid. Psaní jsem ale nikdy neopustila a ono neopustilo mě. Pokračovala jsem v obojím, psala jsem potají, sama, s určitým pocitem viny až do té doby, konkrétně do mých padesáti let, kdy jsem si řekla: "Teď, nebo nikdy". Pak jsem svoje texty nabídla nakladatelům, a tak začalo moje spisovatelské dobrodružství.

Co pro tebe spisovatelská tvorba znamená?

Spisovatelé mají pošramocené duše, myslím, že psaní slouží právě k tomu, aby ze sebe člověk dostal utrpení, které by se jinak stalo nesnesitelným, kdyby si ho nechal uvnitř své mysli; takže je to vlastně nemoc. Michela Murgiová (slavná italská autorka, v češtině vyšel její román Accabadora v nakladatelství Paseka v roce 2014; pozn. překladatele) mi v jedné e-mailové zprávě napsala: "Psaní je nemoc, která se sama léčí. " Tahle snaha dostat ze sebe trýzeň ale nikdy není stoprocentně účinná, protože kdyby tomu tak doopravdy bylo, člověk by napsal knihu a tím by to skončilo, ve skutečnosti se však jedná pouze o okamžitou, dočasnou úlevu, jež člověka nutí v psaní pokračovat.

Sigmund Freud definoval spisovatele jako "spaseného neurotika"; souhlasila byste s tvrzením, že spisovatel je neurotik chronický?

Ano, je to chronický neurotik a psaní je pro něho nutkáním, které musí neustále opakovat, tím jsem si jistá.

Váš rodný kraj a jazyk zaujímají ve vašich dílech velmi výraznou roli. Abruzzo je region, který toho dal italské literatuře hodně, zároveň se jedná o atavistický, tajuplný kraj plný lidových tradic... to jsou všechno prvky, které jsou v textech jasně viditelné. Jaký máte k Abruzzu vztah?

Trochu ambivalentní. Myslím, že by to tak ve vztahu k vlastním kořenům a k původu vlastně mělo být. Když to řeknu banálně: je to vztah plný lásky i nenávisti. Pokaždé, když začínám psát, myslím na to, že by se v textu už nemělo objevit tolik "abruzzských prvků", ale pak to ze mě vyjde téměř bezděčně. Moje rodná zem si v textech bez mé vlastní vůle uzurpuje důležité místo, a to vypovídá o síle mých kořenů, mého původu. Můžeme to přirovnat k životu stromů, u nichž jsou právě kořeny tím podložím, které je drží na nohou, poskytují oporu, ale zároveň také omezují, drží je na jednom místě. Myslím, že své kořeny by měl každý zradit.

Pokud ještě zůstaneme u kořenů: věnujme se chvíli jazykové stránce románu. Velmi zajímavým rysem je právě užití dialektu a italštiny, člověk má pocit, jako by společně vymezovaly jasnou hranici mezi dvěma světy: tím archaickým venkovským a moderním měšťáckým. Nechci se zde odvolávat na velké filozofy, ale můžeme tvrdit, že hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa a že přemýšlíme o světě v rámci slov. Jak se podle vás liší pojímání světa, které se zrcadlí v archaickém dialektu a v moderní italštině?

Rozdíly zde určitě jsou a já s touto myšlenkou naprosto souhlasím. Dialekt popisuje geograficky omezený svět, nemá výrazy pro to, co se nachází za jeho hranicemi a nemá výrazy pro spoustu dalších věcí. Nebo alespoň abruzzský dialekt je dialekt okrajový, marginální a nemá velkou literární váhu, protože se nejedná o jediný dialekt. Na území Abruzza se každé čtyři kilometry setkáte s odlišným dialektem, a to je zároveň bohatství i problém tohoto kraje. V těchto dialektech například nejsou obsažena slova pro vyjádření citovosti, emocí a všeho, co je abstraktní. Na to už si ale stěžoval italský klasik Luigi Pirandello. Pro mě byl dialekt, především v této knize, funkčním prvkem, který zachytil hranice tohoto archaického rurálního světa. Hlavní hrdinka se z městského světa, ve kterém mluví italsky, propadne do světa archaického, kde se mluví v dialektu; propadne se v určitém slova smyslu o úroveň níž. Otázka jazyka je pro ni jednou z těch nejtraumatičtějších, protože ji vrátí do jazykově omezeného světa, ve kterém se emoce a city vyjádřit nedají, zažívá tedy skutečný šok.

V Navrátilce jsou tyto myšlenky obsaženy; tedy přechod z buržoazie, moderního života, k životu vesnickému, stále svázanému s archaickým světem. Většinou se to děje naopak, takže se takovéto "propadnutí o úroveň níže" jeví jako téměř nereálné. Dalším důležitým tématem ve vašich knihách a i v Navrátilce je mateřství. Zřejmě má pro vás toto téma zvláštní význam. Jaký je váš literární vztah k mateřství? Co znamená být matkou v moderní společnosti, která se tolik liší od skutečnosti, kterou popisujete?

Na tuto otázku se mi neodpovídá lehce. Myslím, že sama mám v sobě ohledně tohoto tématu více otázek a nejasností než jasných odpovědí. Okolnosti v moderní společnosti se samozřejmě liší, ale obtížná role matky a role dětí zůstávají. Pokud bych měla mluvit z vlastní zkušenosti, určitě se mění reálné podmínky v případě absence matek. Vyrůstala jsem v rolnické rodině, má matka žila v rámci systému hodnot, a ten ji nedovoloval ztrácet s dětmi čas, jenž by přesahoval to nejnutnější minimum potřebné k tomu, aby je nakrmila a uložila ke spánku. Nebyl čas na objetí, pohlazení, hry, rozhovory, protože ženy musely pracovat na polích, dokud svítilo slunce a večer při návratu domů se musely věnovat domácnosti. Hovořím tedy o extrémních podmínkách, které panovaly v podhůří Abbruzza v 60. letech, ve kterých jsem se narodila a vyrostla. Dnes už nic z toho samozřejmě neplatí, ale nakolik se liší nepřítomnost moderní matky, jež je zaměstnaná na dobu určitou a aby se uživila, musí mít tři práce, pracovat na dohodu, nebo dělat servírku... Nemyslím si, že jsme se plně vypořádali s materiálními a kulturními problémy spjatými s mateřstvím.

Kdybyste se měla čtenářům svěřit s nějakou zvláštní vzpomínkou na dětství, a tím pádem i na systém hodnot v zapadlém koutku země uvnitř kontinentu plného tradic a folklóru, který už prakticky neexistuje... Co se vám ve spojitosti s tímto archaickým venkovským světem vybaví s největší naléhavostí?

Ztracené vůně. Čich je náš nejdávnější smysl. Samozřejmě bych se mohla rozpovídat na toto téma z hlediska kulturní antropologie, ale na to jste se mě zřejmě neptal. Bezprostředně se mi tedy vybaví silná, pronikavá vůně stájí, která na člověku zůstávala, potom vůně sýru Pecorino, (to bylo naše nejčastější jídlo) a vůně čerstvě upečeného chleba.

Když se vrátíme ke knize. Získala jste za ni prestižní literární ocenění Premio Campiello, kniha byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se s velkým mezinárodním úspěchem. Čekala jste to, nebo to pro vás bylo opravdu překvapení?
Pro mě to bylo překvapení, očekávali to někteří pracovníci z nakladatelství Einaudi, protože na to pohlíželi zvnějšku, tedy tak, jak na to autor ze své vnitřní pozice nahlížet nemůže, jelikož je do textu "ponořený" a identifikuje se s tím, co vytvořil. Odhalili potenciál této knihy, byli si jisti, že různí čtenáři se mohou identifikovat s různorodými prvky textu.

Existuje podle vás dělení na ženskou a mužskou literaturu, v čem se podle vás nejvíc liší ženský pohled a interpretace světa na literární úrovni od pohledu mužského?
Nejsem si jistá, a jsem zásadně proti těmto distinkcím, i přesto, že přiznávám, že moje knihy čtou daleko více ženy než muži, možná proto že, že je v nich silně zastoupeno téma mateřství. Před lety jsem ale napsala povídku, ve které byl mužský vypravěč, a navíc to byla povídka erotická. Snažila jsem se popsat sexualitu z mužského úhlu pohledu, a takovéto rozlišování je velmi složité a možná i nebezpečné, protože každý z nás má v sobě, nehledě na vlastní pohlaví, něco z pohlaví opačného, a proto spisovatel, který v sobě pěstuje svoje ženské stránky, může napsat téměř ženskou literaturu, a naopak. Kdybych se měla držet své zkušenosti, vždycky jsem byla více diskriminována kvůli své sociální příslušnosti než kvůli pohlaví.

Rozhovor vedl Mauro Ruggiero, zástupce Italského kulturního institutu v Praze. Z italštiny přeložila Monika Červenková, doktorandka italianistiky na FFUK.