Jon Davis, Američan, který píše česky

Adepti literárního umění, kteří počátkem devadesátých let přijížděli do zaslíbené Prahy, se většinou snažili sbírat zážitky pro knihy, které vydají, až se vrátí. Jon Davis z Chicaga tu zůstal a napsal už dvě knihy česky.

Dvaapadesátiletý Davis do Prahy přijel počátkem devadesátých let, aniž by měl k České republice nějaké příbuzenské vazby. Pracoval ve dvou redakcích, živil se jako copywriter a samozřejmě i jako učitel angličtiny. A sám se pilně učil česky: čtením a hovorem.

V roce 2006 vlastním nákladem vydal první povídkovou sbírku Hezký víkend, na sklonku loňského roku pak její volné pokračování Sousedi. Mluví a píše osobitě chybnou češtinou, která zprvu vypadá, jako by si z jazykového neumětelství střílel nějaký povrchní český humorista, při empatičtějším čtení však vychází najevo její neobvyklé kouzlo. Těžko zde citovat jednu větu, protože Davisova poetika má smysl jako celek: nezvládá složitější speciality češtiny jako shodu podmětu s přísudkem, zvratná zájmena a vztažné věty a občas klopýtne při skloňování a časování, ale její prostoduchost začne být rychle sympatická; při čtení se čím dál více vnucuje dojem, že jde o záměr, že to není jen z nouze ctnost. Davis je lapidární a přímočarý, věci umí pojmenovat „na rovinu"; taková přímost by občas slušela i českým literátům.

Jeho kratičké útvary jsou spíše fejetony než povídkami, převažují v nich drobné úvahy: o sousedech, kamarádech a především o českém prostředí, které Davise stále (a převážně mile) umí překvapit. Pro české čtenáře jsou cenné hlavně postřehy pohledem jiné kultury (dodejme, že té blahobytné a hypermodernizované americké, jíž se většina Čechů chce přiblížit): Davis obdivuje jevy, které někteří Češi proklínají, a lituje zániku míst a zvyků, které nám připadaly či připadají provinční a zaostalé. Davis například nejraději pije kávu „turka", vlakem jezdil hlavně kvůli tomu, že se zde dalo kouřit, navštěvuje zaplivané „čtyřky" a vůbec mnoho z toho, co tu zakonzervovala železná opona. Ale nikoliv všechno, naopak nad štědrovečerní rybí polévkou se „málem rozplakal" a nakonec si ji vyměnil se spolustolovníkem, který už měl prázdný talíř. A některé scénky nárazu kultur jsou neodolatelně vtipné. Z povídky Top 5 nejblbější věty řečeno cizinci, kteří bydlili v Praze: „Nemám ráda jejích nealkoholický nápoje, řekla Američanka, která koupila sirup, šla domů a pila přímo od lahví bez mixování s vodou."