Harapanna, mezulán a podhrdelek
16.01.2010 08:30
V době normalizace, kdy se nedalo moc psát o aktuální realitě, pokud autor nechtěl podkuřovat režimu, čtenáři s oblibou utíkali k prózám z české historie.
Četly se samozřejmě hlavně romány, ale vycházely také povídky, velkou oblibu si získaly soubory vycházející pod titulem Zlatá kniha historických příběhů. Zde nechyběl ani mistr české historické povídky Zikmund Winter (1846 - 1912), českým čtenářům známý hlavně díky povídkám Nezbedný bakalář a Rozina sebranec, které byly zfilmovány a dodnes jsou televizemi uváděny v pamětnických cyklech.
Jazykem středověku
Editorka Věra Brožová nyní pro nakladatelství Host připravila pět méně známých Winterových novel Krátký jeho svět, Proti pánům, Vojačka, Peklo a Panečnice. Oproti populárním historickým „obrázkům", které si již za Wintrova života díky smyslu pro humor získaly značnou popularitu, jsou zmíněné texty, všechny napsané v prvních letech 20. století, o něco těžší, ba bezútěšné. „Ve všech je děj sevřen k jedinému cíli: k předvedení toho, jak plíživě a pozvolna vyrůstají z řetězce všedních, zdánlivě neškodných a nevinných situací osobní tragédie nečekaných rozměrů," píše Brožová v doslovu. Aby ta četba nebyla tak pesimistická, lze ji okořenit luštěním Winterových častých archaismů, k čemuž editorka připravila dvacetistránkový slovník. Dozvíme se mimo jiné, že Fidrholec (dnes se říká spíš Vídrholec) byl les mezi Běchovicemi a Úvaly u Prahy a procházela tudy důležitá středověká dopravní cesta, kde často řádily lupičské bandy. Ještě prozradíme, že litkup bylo zapíjení uzavřené koupě, mezolán či mezulán bylo tvrdé a silné plátno ze lnu a konopí a podhrdelek rány pod čelist. Ale co znamenaly výrazy harapanna, spratek či upsout, si čtenáři budou muset zjistit sami.
Posmrtný deník a jedna detektivka
O mnoho optimističtěji nevyhlíží ani název Posmrtný deník, který dal své knize novinář, dramatik a překladatel Jiří Kárnet. Letos devadesátiletý poúnorový exulant, který po krátkém pobytu v Paříži zakotvil v newyorské čtvrti East Village, kde žije dodnes, v nečekaně dlouhém textu formuluje odpovědi na dvě otázky, které při svém krátkém turné po USA v roce 1968 tamějším Čechům kladl tehdy ještě nepříliš známý dramatik Václav Havel. Zněly: "Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?" a "Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?". Ty otázky Havel položil v první polovině onoho pamětihodného roku, kdy ještě málokoho napadlo, že by tehdejší "obrodný proces" mohly zastavit ruské tanky; tudíž měly smysl. Kárnet je ovšem pojal jako hlubinný sebezpyt, reakci na dění v ČSSR i hloubání o exulantském osudu. Knižně ji chtěl vydat už Havel v onom osmašedesátém roce, ale došlo k tomu až nyní v nakladatelství Paseka.
Na odlehčení jsem do trojice zařadil ještě čistokrevnou detektivku Ostrov s majákem, kterou napsala finská spisovatelka Leena Lehtolainenová. Doma je velmi populární a prosazuje se i u nás, o čemž svědčí hlavně skutečnost, že zmíněný román je již její třetí česky vydanou knihou během dvou let. Komisařka Kalliová tu vyšetřuje dvě záhadná úmrtí, která se stala za větrných říjnových nocí s přesně ročním odstupem. Lehtolainenová do vyšetřování míchá city i ekologii a její styl se vyznačuje sympatickou věcností s občasnými melancholickými pasážemi. Přeložila Jitka Hanušová a jako předchozí knihy vydalo havlíčkobrodské nakladatelství Hejkal, které se současnou finskou literaturou zabývá dlouho a soustavně.
Pravidelný informativní text nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.