Literární cena Magnesia Litera, jejíž 11. ročník byl ve středu vyhlášen, v sobě po celou dobu existence skrývá zvláštní rozpor. Její kritici léta upozorňují na oceňování slabých knih a hodnotovou rozkolísanost. Ale její obhájci nehájí oceněné, jen poukazují na to, že Litera chce popularizovat českou prózu a vzhledem k zvýšeným prodejům vítězných knih se jí to daří. Čili klasická debata o koze a voze.
Nikdo by neměl nic proti soutěži, která popularizuje literaturu a navíc má reálný vliv na prodej (byť by její vyhlašovací ceremoniál byl jakkoli pokleslý, to už tak nějak k žánru patří - alespoň v Česku). O to je ten problém horší: když má vliv cena, která prokazatelně propaguje neobhajitelné.
Neuvěřitelné se stalo skutkem: Knihou roku se stala próza Michala Ajvaze Lucemburská zahrada. Ajvaz, dlouholetý pracovník Filozofického ústavu, kde publikuje své zaumné eseje a vydává je za vědecké práce, je také dlouholetým adeptem umělecké tvorby. Jeho romány, jako Cesta na jih nebo právě Lucemburská zahrada, by chtěly být filozofickými, intelektuálními a záhadnými vyprávěními, ve skutečnosti však prýští českou pitvorností a školáckými nedostatky. Pokládat Ajvaze za magického realistu je stejný omyl jako brněnského prozaika Jiřího Kratochvila vydávat za postmodernistu. Není jistě náhodou, že se oba letos sešli v nominacích na cenu za prózu.
Nedosti na tom: Literu za prózu získal Marek Šindelka za soubor nudných povídek Zůstaňte s námi. Kniha je nejen stylisticky slabá, ale navíc reflektuje stokrát omleté téma údajného rozpadu vztahů a citové prázdnoty v moderním světě. Držitel Ortenovy ceny za básnickou sbírku Strychnin a jiné básně a autor notně přeceňované prózy Chyba (jež také získala podobu komiksu) tak pokračuje ve spanilé jízdě českou literaturou, která tradičně oslavuje průměr.
Za poněkud bizarní lze pokládat také udělení ceny za "nakladatelský čin" firmě Academia za nové vydání Souostroví Gulag. Nesporně významná kniha Alexandra Solženicyna přitom česky vyšla poprvé už v devadesátých letech. Skutečnost, že tentokrát jde o vydání rozšířené, úplné, je jistě záslužná; například se Souborným dílem Milady Součkové, za něž stejnou cenu před časem získalo nakladatelství Prostor, je však těžko srovnatelné.
Magnesia Litera (nejen) tentokrát nevydala o české literatuře a situaci na knižním trhu vůbec žádnou relevantní zprávu; jedenáctý ročník se prokázal jako naprosto zbytečný.
