Od hlouposti k šílenství
S Ecem a vtipem pod hladinu tekuté společnosti
31.01.2017 08:15 Původní zpráva
Výběr ze svých knižně dosud nepublikovaných novinových sloupků stihl slavný italský romanopisec Umberto Eco připravit do tisku jen pár dní před smrtí. V češtině vyšel pod názvem Od hlouposti k šílenství.
Poznámky na krabičkách od sirek. Tak se jmenovala rubrika v časopise L'Espresso, kde se od roku 1985 pravidelně objevovaly Ecovy "krátké komentáře a vsuvky k různým tématům". Z těch, které vyšly v posledních patnácti letech, autor před svou smrtí vybral ty nejzajímavější a dal vzniknout knize, pro jejíž název zvolil citaci z Dantovy Božské komedie.
Začít číst můžete prakticky kdekoli. Ecovy úvahy jsou sice řazeny v tematických celcích (Zviditelnit se, Online, O spiknutích, O masových médiích, O nenávisti a smrti apod.), ale pokud necítíte potřebu setrvávat u jednoho tématu déle, můžete knihou brouzdat jako po internetu. Podtitul Zprávy o tekuté společnosti (termín vypůjčený od slavného polského sociologa Zygmunta Baumana, jenž zemřel letos v lednu) jasně naznačuje, že se autor rozhodl komentovat naši současnost - stále se měnící, konzumní a globalizovanou, v níž staré jistoty mizejí a nové ještě nebyly nalezeny.
Nešťastná Deklarace nezávislosti
Eco se v textech věnuje problematice sociálních sítí, ztrátě soukromí, podivné fascinaci konspiračními teoriemi, moci masmédií, potížím s mohutnou vlnou migrace, dvojsečnosti dlouhověkosti, rasismu i manipulacím všeho druhu. Mnohá z těchto témat ostatně najdeme i v Ecových románech Nultém čísle, Pražském hřbitově či Foucaultově kyvadle. Autor jako vždy nezapomíná ani na hořkou ironii: "Občas mám podezření, že za spoustu problémů, které nás trápí, může nešťastné znění Deklarace nezávislosti Spojených států amerických ze 4. července 1776, v níž ústavodárci se zednářskou důvěrou v 'báječnou budoucnost a pokrok' zakotvili, že mezi nezcizitelná práva všech lidí náleží ‚život, svoboda a budování osobního štěstí'."
Ve svých sloupcích se Eco dostává i k nadčasovým tématům, jako jsou filozofie, náboženství a knihy. Komentuje své oblíbené románové či filmové hrdiny a občas trochu teskní po ztracených časech, kdy alespoň některé věci na světě byly v pořádku. Například když na přelomu milénia v textu s názvem Opravdu jsme toho tolik vynalezli? píše: "Jistě, naše století nám dalo elektroniku, penicilin a spoustu dalších léků, které nám prodloužily život... Nejméně dva vynálezy typické pro naše století, umělé hmoty a štěpení jádra, se teď snažíme 'odvynalézt', protože jsme si uvědomili, že kazí planetu. Pokrok nutně nespočívá v cestě vpřed za každou cenu. Požádal jsem, aby mi vrátili můj zpětný projektor."
Lehce iritující může být fakt, že některé reflexe se v knize opakují. Autor tak ale činí záměrně. Pravidelné návraty některých témat do textů vzniklých během patnácti let podle něho jen ukazují na jejich naléhavost.
Ecovy novinové sloupky mají široký tematický záběr a odráží se v nich autorova erudovanost - vysokoškolský profesor, světově respektovaný sémiolog, spisovatel a filozof dokáže pro svá tvrzení najít ty správné argumenty, kontexty i pointu. Jeho postřehy jsou bystré, kritické, občas ironické a vyžadují jistý intelektuální přehled. Přesto jim nechybí čtivost a často ani zábavnost.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.