„Tak, vypadá to, že jsme všichni, takže myslím, že můžeme začít.“ Mladý muž před bílou prezentační tabulí působil velmi vyrovnaně a sebevědomě. Šedomodrý oblek bez jediného zbytečného záhybu i světle žlutá decentní kravata, k tomuto prvnímu dojmu značně přispívaly. Celý jeho zjev i vystupování byly v ostrém kontrastu s podivně nesourodou partou lidí sedících kolem podlouhlého lakovaného stolu, kteří se pro tento okamžik chtě nechtě stali mladíkovými posluchači. Bylo jich dvanáct – osm mužů a čtyři ženy. Nejstaršímu bylo šedesát osm let a jeho obličej i držení těla byly značně poznamenány chemoterapií. Jako jediný z celé skupiny posluchačů byl oděn ve společenském obleku, který však nemohl ani v nejmenším snést srovnání s šaty mladíka před tabulí. Nejmladšímu účastníku – rovněž muži – bylo devatenáct let a kromě akné v obličeji byl zdravý jako řípa. Právě tohoto mladíka si zrovna prohlížela Monika sedící přímo proti němu, a přemýšlela, co tady takové dítě vůbec pohledává. Bylo zřejmě, že její myšlenky sdílejí také jiní přísedící, protože zrovna při těchto úvahách se k Moničině uchu přiblížil její soused, asi padesátiletý muž s prošedivělými vlasy, a zatuchlým dechem zašeptal: „Tehle ví ještě prd vo životě. Být jeho fotr, dal bych mu na prdel.“ Poté si kritickým okem prohlédl Moniku, jako by si teprve teď všiml, vedle koho to vlastně sedí. Na delší dobu se jeho oči zarazily u poprsí a nespouštěje z Moničiných ňader oči, dodal: „No, vaše pohnutky by mě taky zajímaly, slečinko.“ „Než přistoupíme k vlastnímu aktu, musíme probrat ještě pár formalit,“ pokračoval manažer před tabulí. „Vím, že jste nervózní, přesto vás prosím, abyste vydrželi. Nebude to trvat déle než hodinu.“ „Se posral, né?“ odtušil polohlasem Moničin soused. „Pane Matějíčku,“ řekl manažer důrazně a zadíval se hříšníkovi do očí, „pokud jste četl smlouvu, a já pevně věřím, že jste tak učinil, víte, že tento seminář je nezbytnou součástí naší spolupráce.“ „No, dobrý,“ zahuhlal schlíple Matějíček. „Já jen, že musíte pochopit, že jsem z toho všeho trochu nervní, né.“ „Nejen vy, pane Matějíčku. A proto se přestaňme zdržovat a přistupme k věci. Předně mi dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Václav Pytelka a jsem senior menedžr pražské pobočky Sjůsajt sosájety. Musím vám s potěšením oznámit, že jste všichni, jak tady sedíte, úspěšně prošli našimi psychologickými testy, od všech máme již podepsané smlouvy a co je nejdůležitější, a pro nás samozřejmě podstatné, jste i všichni převedli příslušnou platbu na náš účet. Zní to sice trošku cynicky, ale dobře víte, že bez tohoto kroku bychom se nemohli hnout z místa a veškerý váš čas strávený všemi těmi přípravami, by vyšel vniveč.“ „Ze zákona je mojí povinností vás upozornit na to,“ pokračoval, „že ještě v tomto okamžiku můžete vaše rozhodnutí odložit a počkat na další turnus, či dokonce rozhodnutí zcela změnit a od naší spolupráce odstoupit. V takovém případě samozřejmě bez nároku na vrácení finanční zálohy.“ „Promiňte,“ ozvala se s nejistým trhnutím ruky nahoru zachovalá dáma nejblíže k manažerovi, „dostalo se mi jistého právního vzdělání a když jsem pročítala vaši smlouvu, zarazily mě některé použité termíny. Třeba právě ty zálohy. Nebo to s těmi obchodními partnery. To vůbec nechápu.“ „Nevěděl jsem, že jste právnička, paní Pletková,“ podivil se se zřetelnou ironií v hlase manažer. „Neřekla jsem, že jsem právnička, ale coby sekretářka jsem absolvovala jisté kurzy,“ ohradila se dáma dotčeně. „Jistě,“ řekl manažer. „Rád vám odpovím, i když jsem přesvědčený, že tyto otázky jste určitě probírali s našimi asistenty během přípravy. Záloha tomu říkáme zkrátka proto, že platíte za službu, kterou jste ještě nedostali. Je to běžná terminologie. Nikdo, a teď dávejte dobrý pozor, paní Pletková, NIKDO po vás nebude chtít za tuto službu další peníze. To je fér, ne?“ „To by ještě tak scházelo,“ ozval se Matějíček. „Deset tisíc eur je myslim až moc“ „Ujišťuji vás, pane Matějíčku, že většina těchto prostředků jde na pokrytí nákladů.“ znatelně podrážděně odpověděl manažer. „Náš zisk je minimální. Znovu zdůrazňuji, co jste již mnohokrát slyšeli, že Sjůsajt sosájety je založena na myšlence pomoci bližnímu v kritické situaci.“ „Nicméně, abych odpověděl na vaši druhou otázku,“ obrátil se manažer zpátky na Pletkovou, „české zákony jsou bohužel natolik neflexibilní, že pokud bychom vás ve smlouvě nazývali pouhými klienty, mohli bychom se vystavit trestnímu stíhání. Stáváte-li se našimi obchodními partnery, jsou všechny vaše kroky učiněné na půdě naší firmy, přičítány na vrub jen a pouze vaší zodpovědnosti.“ Na dveře zasedací místnosti kdosi zaklepal a vstoupil jiný mladík v elegantním šedém obleku. „Dobře, že jdete, pane kolego,“ přivítal ho zbytečně hlasitě Pytelka a představil mladíka společnosti. „Toto je pak Zbyněk Hašek, jeden z džunior menedžrů naší pobočky. Postupně vás jednoho po druhém bude odvádět do vedlejší místnosti s videokamerou, kde budete moci zanechat svůj vzkaz či poselství. V podstatě je to takový dopis na rozloučenou. Můžete jej adresovat komu chcete, ale prosím vás, neměl by přesáhnout pět minut, abychom tu nebyli do večera. Zbyněk vám zopakuje, jak celý proces proběhne. Prosím, kolego,“ pokynul senior manažer svému podřízenému a usadil se na jednu z volných židlí u stolu. „Jak víte,“ začal Zbyněk o poznání méně sebejistě než Pytelka, „naše společnost působí na trhu již osmým rokem, z toho již dva roky u nás v Česku. Od té doby jsme jenom na této pobočce měli v kurzech téměř dva a půl tisíce klientů a z toho dva tisíce dvě stě jedenáct kurz úspěšně dokončilo. Všimněte si toho vysokého čísla. Dva tisíce dvě stě jedenáct sebevražd s naší asistencí! Dva tisíce dvě stě jedenáct spokojených zákazníků. Ale pozor! Ani zbývajících dvě stě šedesát klientů, kteří v průběhu kurzu z různých důvodů odpadli, nemůžeme považovat za neúspěch. Vždyť i to, že si klient své sebevražedné rozhodnutí rozmyslí, je svým způsobem úspěch, že?“ „Správně, kolego,“ přerušil jej Pytelka, „jen prosím nenazývejte naše obchodní partnery klienty.“ „A…ano,“ začervenal se Zbyněk a pokračoval. „Je až z podivem, s jakým nepochopením se naše firma potýká u úřadů i u veřejnosti. Situace se však zlepšuje každým rokem a my jsme od počátečních zcela zamítavých postojů úřadů ušli velký kus cesty a dnes hrdě můžeme prohlásit, že česká společnost se sebevraždy coby svobodného odchodu ze života, i odborné asistence u sebevraždy přestává bát a začíná ji přijímat jako součást naší vyspělé kultury.“ Junior manažer domluvil a očima obešel všech třináct posluchačů. Kromě svého staršího kolegy se shledal jen s nepřítomnými výrazy, z nichž některé více, některé méně, dávaly najevo, jak zajímavou přednášku právě slyšely. Monika byla zasněná a posledních dvacet minut vůbec nevnímala ani přednášející, ani potichu a speciálně pro ni vyřčené, vtipné, ale mírně zapáchající glosy svého staršího souseda. Přemýšlela nad posledními měsíci svého života, přemýšlela o utrpení, které prožila, ale i o rozhodnutí k sebevraždě. Stále si nebyla stoprocentně jista, že se chce zabít a nevylučovala, že své rozhodnutí ještě změní. Nastalé ticho ji z melancholických myšlenek vytrhlo. Všimla si, že před tabulí už stojí jiný mladý muž a Václav Pytelka se ležérně rozvaluje na židli nalevo od ní. „Oukej, Zbyňku, ještě poučení a můžeme jít na to,“ řekl starší manažer euforicky. „Ano, poučení,“ chytl se opět Zbyněk. „Až natočíte své video, budete se vracet sem do této místnosti. Zde počkáte na posledního z vás a pak společně půjdeme do Sálu posledního spočinutí, kde dostanete pilulku a dárek,“ usmál se, udělal krátkou pauzu a pokračoval. „Pak ulehnete na postel – upozorňuji, že postele jsou vybaveny štítky s vašimi jmény, tak prosím ulehněte do své postele, aby nedocházelo ke zmatkům – a na pokyn pilulku spolknete. Doporučujeme zapít vodou, kterou budete mít na nočním stolku. Voda totiž urychlí rozklad pouzdra pilulky a účinná látka se rychleji dostane do těla. Látka v pilulce vás uspí a ve spánku usmrtí. Proces bude trvat od dvou do pěti minut a během něj nebudete cítit žádnou bolest. Celou dobu procesu vás budu sledovat já, pan kolega Pytelka a odborný lékař, doktor Veselý. Můžete být ujištěni, že metoda stoprocentně funguje, což je jedním z největších benefitů asistované sebevraždy. Ještě upozorňuji, že do chvíle, než pilulku opravdu spolknete, si svůj čin dle naší smlouvy můžete rozmyslet. Ovšem budete na to mít deset minut a pokud do té doby pilulku nespolknete či neřeknete své jasné ne, bude vám pilulka odňata a vaše sebevražda bude stornována bez nároku na vrácení finanční zálohy. Pak se budete moci přihlásit do dalšího turnusu, který odchází koncem příštího týdne, či do některého z následujících. Ovšem vždy za příslušný poplatek.“ „Prosím vás,“ ozvala se opět paní Pletková, „chtěla jsem se ještě zeptat, jestli by opravdu nebylo možné, aby… ehm… procesu byl přítomen kněz.“ „To by možné OPRAVDU nebylo, paní Pletková,“ ozval se starší manažer nevrle. „Myslím, že právě vám jsem na toto dával dostatečně vyčerpávající odpověď mejlem. Asistovaná sebevražda je moderní medicínská metoda a zpátečnické církevní názory s ní nemají co do činění. Církev se sebevraždou nesouhlasí, takže byste nemohla počítat ani s nějakým pomazáním nebo rozhřešením, nebo co to dávají. Ostatně to byste nedostala, ani kdybyste se zabila doma vlastními prostředky a bez asistence.“ „Tam bych to ani nepředpokládala,“ bránila se paní Pletková, „ale tady, když jsem zaplatila takové peníze...“ „Peníze jste zaplatila za odbornou asistenci, nikoliv za pomatené blábolení bláznivých exorcistů,“ vysvětloval mírněji Pytelka. „Výhody asistované sebevraždy znáte. Nebolí, je rychlá, odborná a hlavně stoprocentně účinná, takže se vám nikdo nebude vysmívat, že je to trapná demonstračka. A jestli máte nyní strach, že vaše duše propadne peklu, když si sáhnete sama na život, pak to nedělejte. My všichni ostatní dobře víme, že tyto středověké pověry neobsahují ani zbla pravdy a že po životě není zkrátka nic. Jednoduše neexistujete a tak vás ani nikdo nemůže smažit v rozžhaveném oleji. Jediné peklo je tady na zemi a vy to dobře víte, paní Pletková. Vždyť si vzpomeňte, co všechno jste si prožila se svou rodinou, se svým opileckým manželem a feťáckými synátory. Peklo dobře znáte, dámo! Zbavte se ho a odejděte ze života, jak jste si před časem předsevzala.“ Monika odcházela do videokabinky jako čtvrtá. Měla toho tolik co říct, ale vůbec ji nenapadalo, kde a jak má začít. A navíc komu? Komu by měla nechávat vzkaz, když její milovaný Petr i její dítě jsou po smrti? Rodičům? Vždyť by je to snad ani nezajímalo.
Suicide society - 2. třetina
Seděla před kamerou, mlčela a minuty ubíhaly. Pak se zvedla a vyšla ven. Na chodbě stál Zbyněk Hašek. „Vy jste ale rychlík, slečno Lenková.“ „Nic mě nenapadlo,“ odpověděla smutně. Junior manažer na Moniku chvíli nechápavě koukal, krčil nos a popotahoval jako malý kluk. Po chvíli váhavě položil otázku. „To jako, že jste tam neřekla vůbec nic?“ „Přesně tak. Nic mě nenapadlo.“ „Ale... ale to nemůžete,“ řekl Hašek nejistě. „To by nás mohly popotahovat úřady, že to nebylo z vlastní vůle a tak podobně. Voni tohle všechno hlídaj!“ V tom okamžiku už po chodbě přicházel jiný mladý muž v obleku a ještě než k dvojici došel, spustil. „Moniko, musíte zanechat vzkaz! Jinak to nejde! O tom nebudeme diskutovat. Je to zakotveno ve smlouvě.“ Monika toho muže znala. Byl to její osobní asistent, který ji provázel celým kurzem v Suicide Society. „Mě ale opravdu nic nenapadlo. Věřte mi, Martine,“ obrátila se na něho. „Pojďte, půjdu tam s vámi a pomohu vám.“ Vzal ji za paži a vtáhl ji zpátky do kabiny. V kabince si Martin sedl vedle Moniky a začal ji pokládat jednoduché otázky. Nejprve jak se jmenuje, kde bydlí a později proč se chce zabít a zda zvážila všechny okolnosti. Monika odpovídala krátce a mechanicky a když po necelých třech minutách skončili, úlevou si oddychla. Poslední šel starý muž s rakovinou. Atmosféra v zasedačce houstla. Nervozita přítomných byla přímo hmatatelná. Během natáčení odpadla jedna žena asi v Moničině věku. Když se měla s Haškem odebrat do videokabinky, omdlela, a když ji oba manažeři vzkřísili, prohlásila, že si to rozmyslela a že od smlouvy odstupuje. Pytelka všem zopakoval, že na to mají právo všichni a zdůraznil, že v takovém případě přicházejí o zaplacenou zálohu. Zároveň však paní Štěpánkovou, jak se ona dáma jmenovala, ujistil, že zatím smlouvu nestornují, a kdyby si to náhodou rozmyslela, může příští týden odejít s dalším turnusem, ovšem za poplatek tisíc euro. Paní Štěpánková tiše a uctivě poděkovala a vypotácela se ze dveří. Když všichni splnili svou smluvní povinnost s videozáznamem, Hašek tleskl a zavelel k odchodu. Prošli chodbou, která vedla kolem řady zasedacích místností a kanceláří a několikrát zahnula za roh, až se před nimi objevily dvoukřídlé dveře, na nichž byl nápis SÁL POSLEDNÍHO SPOČINUTÍ Č. 6. Všech jedenáct účastníků kráčelo po chodbě tiše se svěšenými hlavami, pohrouženi do svých myšlenek. Oba manažeři vyšlapovali za nimi a Pytelka polohlasně hodnotil Haškův řečnický výkon. „Myslím, že se zlepšujete, Zbyňku. Ještě pár turnusů a nechám vás vést celý seminář. Ovšem stále si nejsem jistý, zda už můžete přejít do oddělení samotných přípravných kurzů. Je to velká zodpovědnost! Ale nevěšte hlavu, příteli, váš kariérní postup probíhá podle obvyklého modelu. Hrajete golf?“ Sál posledního spočinutí byl poměrně malý. Podél obou stěn v něm bylo natěsno postaveno dvacet postelí s úzkými uličkami na šířku malého nočního stolku. Postele byly úzké, ale kvalitní, přesně takové, jak si je Monika pamatovala z katalogu. „Budete se cítil, jako doma v posteli“, vzpomněla si Monika na popisek pod obrázkem. Postele byly povlečeny barevnými cíchami, takže skutečně nepůsobily ani dojmem nemocnice, ani hotelu, ale teplého a útulného domova. Kromě postelí stál u zadní stěny místnosti stolek s třemi židlemi a u něj stál postarší muž v bílém plášti. „Doktor Veselý,“ představil jej mladší manažer. Doktor se mírně uklonil a dodal, že jej těší a že bude dohlížet na jejich pokojný odchod. Poté sebral ze stolu tác s pilulkami a obešel všechny přítomné, z nichž pouze oba manažeři s díky a s úsměvem pilulku odmítli. „Tak, přátelé,“ ozval se Pytelka. „Nastala hodina H, okamžik O.“ Hloupému vtipu se zasmál pouze Hašek a Pytelka pokračoval. „Najděte si svoji postel. Jsou označeny štítky se jmény. Na postelích jsou nové noční košile. Je to taková pozornost naší společnosti. Je na nich vyšito logo Sjůsajt sosájety. Pokud budete chtít, převlékněte se do těchto košil, pokud ne, použijte svého pyžama. Rozhodnutí je na vás. Převléknout se můžete ve dvou místnostech přímo naproti dveřím tohoto sálu. Nalevo muži, napravo ženy, ostatně je to označeno piktogramem. A ne, abyste se nám promíchali,“ řekl laškovně a počkal na smích, kterým ho odměnil opět pouze Hašek. Pytelka proto odměřeně dodal: „V oněch místnostech zanechejte své oblečení i osobní věci.“ Během svého projevu proházel Pytelka kolem postelí a ukazoval na označené. U jedné postele se zarazil a po krátkém zaváhání strhl z pelesti štítek se jménem Lída Štěpánková. Pak pokračoval dále. „Dokud pilulku, kterou jste právě obdrželi, nespolknete, můžete své rozhodnutí změnit. Ale pozor! V okamžiku, kdy ji spolknete a zapijete, už není v našich fyzických silách pilulku dostat ven. Obal se rozkládá během několika vteřin a účinná látka proniká do těla téměř okamžitě. A teď prosím... převlékat.“ Monika se v nové noční košili vrátila ke své posteli a přečetla si štítek: MONIKA LENKOVÁ, 36 LET, PRAHA a pod tím TURNUS Č. 214. Zula si boty, ulehla do postele a přikryla se dekou. Když čekala na pokyn ke spolknutí pilulky, dívala se do stropu. Pokyn od lékaře však nepřicházel. Místo něj se po chvíli ozval Pytelka. „No tak, pane Semecký, čekáme jenom na vás.“ Vysoký muž s hustými černým vlasy stál v noční košili vedle své postele a nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou. „Já jsem si to asi rozmyslel,“ vypravil ze sebe po chvíli chraplavým hlasem. „Já... já bych chtěl odstoupit od smlouvy.“ „To je vaše právo, pane Semecký,“ odpověděl s klidem Pytelka. „Běžte se obléct a při odchodu se na chodbě řiďte zelenými směrovkami. Na shledanou. A nezapomeňte, že i pro vás je otevřena nabídka některého z příštích turnusů.“ „Já to asi taky nezvládnu,“ posadil se ve své posteli se štítkem MIROSLAV BAMBAS menší proplešatělý muž. „Prosím,“ pokynul mu manažer rukou ke dveřím. „Nic si z toho nedělejte, v Sálu posledního spočinutí není rezignace na svá předchozí rozhodnutí nic neobvyklého. Osobně věřím, že se sejdeme již u příštího turnusu a vy tehdy už u svého rozhodnutí zůstanete. Na shledanou. A teď předávám slovo vám, pane doktore. “ „Děkuji, kolego,“ odpověděl Veselý. Takže, přátelé, vložte pilulku do úst a zapijte ji vodou. Stačí jeden dva hlty. Učiňte tak.... teď.“ Všech zbývajících devět účastníků kurzu na tento pokyn polklo svou pilulku a zapilo ji vodou. Poslední slova, která sebevrazi na tomto světě slyšeli, vycházela z úst manažera Pytelky. „Dovolte, abych se s vámi rozloučil a popřál vám šťastnou cestu, respektive spěte sladce. Jsem velice potěšen, že pro tento významný životní krok jste si vybrali právě naši společnost sů...........“ Tady se Monice manažerova slova rozplynula v kakofonii nesourodých tónů, které krátce nato přerušilo monotónní hučení, jež postupně utichlo. Tma. Ticho. Náhle Monika jakoby z velké dálky zaslechla Pytelkova slova. „To mi řekněte, doktore, že v každým turnusu nakonec zůstane jen osm nebo devět kousků. To je zajímavý, ne? A to jsme v jednom turnusu měli čtyřiadvacet týpků a stejně jich nakonec odcházelo jen devět. To by měl někdo statisticky prověřit. Zkusím to navrhnout starýmu.“ Monice se postupně vrátil i zrak. Vznášela se u stropu místnosti nad svým tělem a sledovala, jak se z ostatních těl postupně vypařují jejich duše. Všichni měli na sobě noční košile Suicide Society a všichni vypadali dezorientovaně. „Myslím, že už jsou tam všichni,“ řekl doktor Haškovi. „Zazvoňte na personál, pane kolego“ Hašek vyndal z kapsy malou vysílačku, zmáčkl knoflík a řekl. „Na šestce máme devět klientů v káesku.“ Netrvalo ani minutu a dveře se rozrazily. Do sálu se vhrnulo pět zdravotních sester v jakýchsi archaických uniformách. Každá vezla dva pojízdné stojany s kapačkou. Rychle obešly všechna ležící těla a s obratnou pečlivostí jim do paží zabodly kanylu kapačky. „Myslím, že můžeme jít, pánové. Toto už není naše práce,“ zavelel Pytelka a všichni tři muži vyrazili ke dveřím. „Týhle prdelky je docela škoda,“ poznamenal ještě, když procházeli kolem Moničiny postele. Pak za nimi zaklaply dveře. „Co se to, do prdele, děje?“ ozval se Matějíček. „Kde to jsme? A proč nám, do hajzlu, dávaj ty kapačky?“
