Zatímco Keithu Richardsovi a Eriku Claptonovi před časem vyšly výpravné fotografické biografie, nedávný autorský knižní debut jejich kolegy Neila Younga je z úplně jiného světa.
Ke knize Hipíkovy sny si Neil Young nepřizval žádného renomovaného autora, ale prostě si ji napsal sám. Americký zpěvák a jeden ze zásadních rockových kytaristů, legenda už od festivalu ve Woodstocku, ale zároveň i významná postava amerického folku a country ovšem nezvolil formu typické biografie.
Mnohem víc se jeho psaní podobá osobnímu deníku, ve kterém ventiluje své úvahy, prozrazuje, jak tvoří, formuluje své názory a dělí se i o svůj vztah k nejbližším. Loni vydanou knížku začal psát až ve svých pětašedesáti letech, a jak sám přiznává, prvotním impulsem byl fakt, že po letech přestal pít alkohol a kouřit marihuanu, takže měl najednou spoustu volného času. A užívat si důchod se mu ještě nechtělo.
I přes tento bizarní důvod jde o velmi čtivé postřehy a především o cenné názory. Paradoxně se z knihy čtenář dozví jen relativně málo o Youngově hudební kariéře, ale zato si může užít jeho nadšené líčení lásky k železničním modelům, vztahu k letitým spoluhráčům, vzpomínky na jeho konkrétní auta či tour-busy, úvahy o tom, jak pracuje na nejdokonalejším přehrávači hudby, co cítí ke své dceři, nebo i kratičkou úvahu o náboženství.
Podobně přirozeně a nevykalkulovaně, jako tvoří svou hudbu, i Neil Young píše. I když evidentně nemá potřebu suchopárně rekapitulovat svou kariéru, o hudbě často přemýšlí, s nadhledem a jakoby zpovzdálí. Nadšeně popisuje naschvály, které dělal firmě Geffen, když mu neposkytovala uměleckou svobodu a chtěla po něm jen další dobře prodejné hity. Mluví o skládání i nahrávání a mezi řečí doplní vtipnou historku či sice krátkou, ale o to víc výživnou vzpomínku.
Přeskakuje v čase, od soukromí zabrousí ke koncertním zážitkům i debatám v zákulisí a neváhá dát prostor i popisu návštěvy v nákupním centru. Je zřejmé, že kdyby své zápisky dal ke korektuře nějakému spisovateli či publicistovi, zřejmě by výsledek byl hodně odlišný, ale právě v neuhlazené, syrové podobě je výsledek mnohem cennější, čtivější i zábavnější. Jediným problémem je překlad Jiřího Zbořila, ze kterého je zřejmá nezasvěcenost, doprovázená občasnými chybami - z dnes světoznámé hvězdy R'n'B Kanye Westa například udělal Kanye Westovou.
Kniha věnovaná dnes již ikonické rockové hvězdě je výtečná v tom, že přestože zcela opomíjí biografická fakta, o svém autorovi vypovídá mnohem více než jakýkoli pokus o shrnutí jeho kariéry. S životopisnými knihami o ostatních rockerech má ovšem důležitý společný fakt, totiž že ještě více než potěší Youngovy příznivce, může být přínosná i pro ty, kteří ho znají jen povrchně a mají chuť se o něm dozvědět něco víc, než je schopna poskytnout jeho hudba a internet plný faktografických dat. A toho je kniha, navzdory vzepření se biografické podobě, schopná nabídnout přímo vrchovatou porci.
Neil Young: Hipíkovy sny
Nakladatelství Lidové noviny
300 stran
